Po opravách v novém hávu

04. srpna 2008, 08:00 - Milan Ballík
04. srpna 2008, 08:00

RESTAURACE MASNÉ KRÁMY - České Budějovice jsou znovu kompletní. Loni v prosinci byla znovuotevřena hvězda mezi restauracemi, Masné krámy. Místo, kde „na Budvaru“ vyrostlo mnoho konzumentů a jež je téměř povinnou zastávkou při návštěvě města, dostalo nové vzezření.

Českobudějovická hospoda Masné krámy přerostla nejen rámec města či kraje, ale překročila i hranice země. Takových nemáme mnoho. Když se roznesla zpráva o znovuzrození Masných krámů a informace o jejich úrovni jsou v posledním půlroce více než lichotivé, nezbylo, než tam co nejdříve vyrazit.

Nevysoký, přesto však pyšně se vzpínající štít s dvojitou kamennou branou, nyní celý v novém, říká, že jsem na místě. Procházím kamenným portálem a hned za ním mne čeká překvapení. A musím říci, že překvapení příjemné. Dlouhá hlavní chodba románské bazilice podobné stavby si zachovala svou vznosnou výši i původní dřevěný strop. Postranní „lodě“ někdejších řeznických krámků také zůstaly, doznaly však nějaké té změny. Především se na třech místech spojilo několik kójí, a vznikly tak zajímavé prostory pro početnější skupiny. Nejpůsobivější z nich je zřejmě „barové“ sezení s vysokými stoly a židlemi vlevo od vchodu.

Uprostřed hlavní prostory se všem na očích „prsí“ rozložitý bar, zčásti utopený v jiných někdejších krámcích. Je pojednán ve stylu současných trendů: moderní, s použitím kovu a skla i s několika místy pro nejvěrnější štamgasty. Od baru dále až k zadnímu čelu budovy jsou bývalé prodejny zachovány a osazeny pohodlným fortelným nábytkem skýtají řadu přívětivých „šámbrů“. Komorní skupinky si tak mohou užít pohostinnosti hospody v relativním klidu a soukromí. V Solnici, Velkém pivovaru nebo Předním mlýně – tak se jednotlivé komůrky jmenují – se může rozvinout pěkný pivní mejdan bez zbytečné pozornosti zvědavců. Ústřední hala je od baru dále osazena řadou stolů, vzájemně oddělených paravány s prvky z leptaného skla. Pod koláčovitými lustry – mimochodem tím jediným, co mi zde lehce nesedí – tak obstarávají další podíl moderny ve středověkém domě.

Všechno pěkně na dlani

Protože rád sleduji „cvrkot“ v lokále, nalézám si místo přímo proti baru s výčepem. Přehlédnu i několik stolů, povýtce obsazených, takže mám možnost sledovat reakce hostí. Ve chvíli jsem ošetřen stran nápoje a opatřen jídelním lístkem. Jeho vnější úprava by si žádala přístup, který by ve výsledku více korespondoval s výzorem a charakterem lokálu. Stran nabídky je však pojednán hodně rozmáchle, zachycuje celé spektrum nejrůznějších jídel, včetně vcelku obsáhlé vegetariánské sekce.

Vydrážděn pivem objednávám si bez dlouhého otálení. A sice zdejší vějičku, Návnadu Masné krámy. Na talíři se pne do výše jakýsi milíř, ne ovšem černý, ale bělostný a lesklý. Ve hmotě sádla jsou zabudovány kousky kachních jater. Vrchol kuželu zdobí neukázněná čupřina pažitky, u základny jsou poházeny proužky barevných paprik a nachové kroužky cibule. S patkou rozpečeného bochníčku cibulového chleba to chutná velmi.

Třeba ovšem počkat, dokud vychlazená lahůdka trochu nepovolí, teprve potom se s ní dá pracovat a teprve potom uvolní všechny vůně a chutě. A je jich požehnaně. Na jazyku se rozplývající maso jater, sládnoucí v konci, kol něj nakroužené dotyky tukového, masem však eliminovaného projevu sádla. S dovádivou jarostí vstupují do „ringu“ papriky, a cibulka, ta se stará o mírně ostrý, sladkým podkladem však doplněný valér pikantnosti. Tohle je přesně to sousto, které „zblázní“ senzory, vyvolá totiž jakýsi Pavlovův reflex. Tak se stalo i mně.

Štrúdl k nakousnutí

Ledva číšník odebral použité nádobí, už se rozhlížím, příbor v pohotovosti, kdeže je další s druhým chodem. Bylo mi ale minutku počkat, obsluha se na pár chvil shlukla u baru, snad aby si vzájemně vylíčili, co je čeká večer po šichtě. Vzápětí však už je tu slečna a s podmanivým, sympatickým a důvěryhodným úsměvem servíruje polévku. S vervou nořím lžíci do bujónky. Přinesla mi – ona milá dívka – silný hovězí vývar s játrovým štrúdlem a jemnou zeleninkou. Přiznávám, že mne nalákal hlavně onen „štrúdl“.

Zvědavě nahlížím, a skutečně! Na tmavé hladině, signalizující vskutku silný vývar, se vznáší řez, závinu k nerozeznání podobný. Jen místo jablek či máku, jak jsme zvyklí, je naditý hmotou játrových knedlíčků. Doprovodnou „flotilu“ mu tvoří jasně červené hranolky karotky a efekt barevnosti dotváří uměřené „posněžení“ zelenou natí. Na dně pak polehávají proužky ostatní kořenové zeleniny. A jako bonus pro „nos“ vzlyne po zamíchání silná, čirá, nijakými dodatky nezrůzněná vůně čistého masa.

Nedbaje vysoké teploty polévky, lačně srkám první lžíci a potěšeně shledávám, že slib, daný pohledem, je v chuti více než dodržen. Vývar, silný opravdu jako když „kopne kůň“, je všezahalujícím pláštěm chuťového vějíře. Pod ním se, tak, aby byly patrné, ale základní masovou osnovu nijak neopanovaly, řadí příjemně kořeněná játrová náplň těsta i kořenitá přihrávka zeleniny. Aby se chutě nepopraly či nějaká z „pelotonu“ neutekla příliš do popředí, o to se stará těsto. Ostříhá rohy a zjemní jednotlivé projevy do umně vysoustruhovaného finále.

U pokračování této „žravé“ návštěvy lehce váhám. Zdaleka největším trhákem je zdejší guláš, to jsem zjistil. Ovšem, soudě dle polévky, zdejší šéfkuchař je ve své profesi více než zdatný, proto si poroučím něco onačejšího. A sice medaile z vepřové panenky dle pivovarského povozníka s cibulí a špekem v sosu z tmavého ležáku.

Pod krytím z cibule a špeku, přelity vonícím sosem, jsou srovnány oválky masa. Pár srpečků rajčat, listy červeného Lollo salátu, něco půlkoleček okurky, to všechno tvoří garnituru. Ta je však tentokrát skutečně jen na ozdobu, celý chuťový spektákl se odehrává jinde. Maso, obmyslně nakrojené na vyšší kousky, bylo naprosto přesně trefené. Ponechalo si všechny šťávy, které při skusu vyprýštily do pivní omáčky a s tou vytvořily vepřovému báječnou „stafáž“. Špek a cibule už jen zahrály ono nutné jemné, téměř nepostižitelné doladění, bez něhož by však konečný souzvuk nebyl úplný. Exploze chutí za vedení masných projevů se nesla v intenzitě a šíři po celou dobu doznívání každého sousta této vzácně vycizelované – jsme v pivnici, nezapomínejte – krmě. Spolu se zdejším řezaným pivem, které vhání slzy do očí, jde o jedinečné spojení. Další kapitolou by byly brambory, žluté, masité, jen zlehýnka opečené, aby nezanikla jejich přirozená zemitá chuť, ale čeká mě ještě moučník.

Dukátové buchtičky s našlehanou vanilkovou pěnou, to je, oč tu nyní běží. Ve zlatém jezeře, lehce skropeném popraškem skořice, tonou nevelké ostrůvky buchtiček. Dlouho jsem tohle nejedl, od školních let, a pokud si vzpomínám, ani nijak nemiloval. Ale příjemná vůně s důrazným podtextem tuzemáku mne ujistila – není třeba se bát. A taky že ne! Těsto bylo dobře vykynuté, přece však stále pevné a v chuti neutrální. Dalo zplna vyniknout lahodnému projevu krému, s nímž vytvořilo příjemný pár. Navíc, omáčka byla řidší, než je zvykem. Mělo to svůj účel. Když se těsto, zprvu zmáčknuté vidličkou, vrátilo do původního tvaru, nasálo s sebou něco krému. Tím skýtalo zesílený požitek, akcentovaný rumovo-vanilkový nádech vně i uvnitř.

Příjemné zakončení příjemného oběda. Stejně příjemně zazněla i cena. Za oběd, včetně dvou piv a kávy nakonec, si žádali 362 korun. Vzhledem ke kvalitě, noblese ambiente i úrovni kuchyně a servisu jde o „lidovku“.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče