Po „dni D“

26. května 2010, 14:20 - Petr Nováček
26. května 2010, 14:20

Plnohodnotnou vládu budeme mít, až když získá do 30 dnů od jmenování důvěru sněmovny

Desetiměsíční volební kampaň skončila a volby do Poslanecké sněmovny, původně vyhlášené prezidentem Václavem Klausem na začátku loňského října, se uskutečnily minulý pátek a v sobotu. Po listopadu 1989 jsme to, pravda, jednou zkusili s volbami jednodenními – do krajských zastupitelstev a také do třetiny Senátu 12. listopadu 2000. Ačkoli to bylo v neděli a lidé mohli volit cestou domů z kostela nebo večer po návratu z víkendu, volební účast byla jen 33,64 procenta. S experimentováním se tedy přestalo a volí se vždy v pátek a v sobotu. Pro komentátora týdeníku EURO vycházejícího v pondělí to však znamená, že když psal tento článek, výsledky voleb neznal, zatímco když jej čtete vy, už je znáte. Co však bude následovat po volbách?
Od vyhlášení jejich výsledků Státní volební komisí běží desetidenní lhůta, během níž mohou politické strany, hnutí a koalice a také jednotliví občané podat u Nejvyššího správního soudu návrh na neplatnost volby kandidáta, hlasování či „komplet“ výsledků voleb. Během volební kampaně si například několik stran, jejichž preference se pohybovaly pod pěti procenty, opakovaně stěžovalo, že jim je omezován přístup do diskusních pořadů veřejnoprávních médií. Když straně volby hodně nevyjdou a cítí se být existenčně ohrožená, využitím soudního opravného prostředku vlastně nic neriskuje. K natolik drastickému a destabilizačnímu kroku, jakým by bylo anulování výsledků voleb, by se však Nejvyšší správní soud odhodlal jen na základě nezvratných důkazů, a nikoli dohadů, že volby by dopadly jinak, kdyby daný předseda strany byl častěji hostem v televizní či rozhlasové debatě.
Leč postupme dále. Do 30 dnů od vyhlášení výsledků voleb se sejde „nová“ Poslanecká sněmovna. K zasedání, které je stálé, ji svolá prezident. A kdyby snad zapomněl, sejde se z vlastní iniciativy. Vzápětí „novou“ sněmovnu předseda té minulé svolá k ustavující schůzi. Poněvadž se však Miloslav Vlček funkce předsedy sněmovny 30. dubna 2010 vzdal a ve volbách nekandidoval, udělá to za něho nejstarší z bývalých místopředsedů, je-li opět poslancem. Na ustavující schůzi složí poslanci slib a zvolí si předsedu, místopředsedy a další orgány sněmovny. Půjde-li všechno normálně, za den za dva jsou s tím hotovi, ustavující schůze „nové“ sněmovny skončí a Fischerova vláda podá demisi, kterou musí prezident přijmout. Proč o takových „technikáliích“ vlastně mluvíme? Po volbách 2. a 3. června 2006 uvízla politická jednání na mrtvém bodě, a poněvadž jejich součástí bylo i obsazení funkcí ve sněmovně, Miloslava Vlčka se podařilo zvolit jejím předsedou a zprovoznit ji až v srpnu. Teprve pak mohla Paroubkova vláda podat demisi, ale přesluhovala až do podzimu.
Leckdo to předpovídá i Fischerovu kabinetu. Proč? Vláda v demisi fakticky končí až jmenováním nové, k čemuž však může vést dlouhá cesta. Ústava totiž v čl. 68 (2) předepisuje jen to, že „předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů“. Nestanoví tedy prezidentovi žádné lhůty, a pokud jde o premiéra, jeho jmenování neváže na výsledky voleb. Prezident jím teoreticky může jmenovat kohokoli, ale poněvadž je konzervativní, dá asi první příležitost vítězné straně. Jejího předsedu nicméně nemusí jmenovat hned „naostro“ premiérem, ale pouze ho pověřit neformálním předjednáváním budoucí vlády. Je to praktické, anžto když se takový vyjednavač ukáže být pro možné koaliční partnery nevěrohodný či osobně nepřijatelný, anebo předloží-li pro prezidenta neakceptovatelný koncept vlády, nahradí ho vyjednávač č. 2 či č. 3, nutně nikoli jen ze zvítězivší strany ve volbách.
Václav Klaus bude jako prezident u sestavování vlády možná naposledy a jistě tomuto úkolu věnuje patřičnou péči. Nezávazně, bez ústavních omezení, může vybírat příštího premiéra a s ním i určitý typ vlády celé týdny, než najde „toho pravého“ a předsedou vlády ho formálně jmenuje. Od onoho okamžiku budeme mít až do jmenování nové vlády premiéry dva – nového a Jana Fischera. Tento křehký stav může také chvíli trvat, poněvadž prezidentovi Ústava neukládá, dokdy musí jmenovat celou vládu. Kandidáty na ministry si má právo „oťukat“ a třeba je i vyzkoušet z angličtiny. Dle většiny ústavních právníků však ministry, jež mu premiér navrhne, nakonec jmenovat musí. Plnohodnotnou vládu však budeme mít, až získá-li do 30 dnů od svého jmenování důvěru Poslanecké sněmovny. S hrůzostrašnými zážitky z června 2006 až ledna 2007 to snad naši politici stihnou dříve a lépe než tehdy Mirek Topolánek s Milošem Melčákem a Michalem Pohankou.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče