Platíme za chyby státu

09. října 2007, 15:04 - Pavlína Vondráčková
09. října 2007, 15:04

České soudy musejí jednat dle úmluv a dávat přednost potomkům, ne rodičům

Stále častějším tématem se v souvislosti s polistopadovými změnami a možností vycestovat do zahraničí stává řešení mezinárodních únosů dětí. Málokterý český občan, který se rozhodne založit rodinu s cizincem a žít v jeho zemi, ví, že je ČR vázána mezinárodní úmluvou, která nařizuje respektovat místo obvyklého bydliště dítěte. Tím není místo narození dítěte, nýbrž místo, kde dítě žije. Rozhodování ve věci péče o dítě pak spadá pod jurisdikci tohoto státu. Odveze-li rodič dítě z jeho obvyklého bydliště do jiné země, dopustí se protiprávního přemístění, které je označováno za mezinárodní únos.

Závazky.

Specifika právní úpravy mezinárodních únosů dětí závisí na zemi místa obvyklého bydliště dítěte, přičemž přísnější pravidla platí pro státy Evropské unie. Podstatou právní úpravy mezinárodních úmluv je závazek smluvních států nařídit v případě protiprávního přemístění dítěte jeho bezodkladný návrat. Z tohoto pravidla však existují výjimky. Návrat dítěte nemusí být nařízen, když vážně hrozí, že by mu návratem vznikla fyzická nebo duševní újma nebo se jinak dostalo do nesnesitelné situace. Také tehdy, když samo dítě s návratem nesouhlasí a jeho věk a stupeň vyspělosti umožňují přihlédnout k jeho stanoviskům. Aplikace uvedených výjimek však činí českým úřadům potíže, což se odrazilo v případech, kdy byly některé děti za velmi dramatických okolností deportovány do zahraničí, aniž by byl brán zřetel na jejich práva a zájmy. Nejvyšší soud ČR v několika rozsudcích poukázal na to, že české orgány nezjišťovaly, do jakých podmínek má být dítě navráceno, a nezkoumaly jeho sociální postavení.

Pochybení.

Soudy pochybily, když při rozhodování nebraly ohled na blaho dítěte zdůrazněné v Úmluvě o právech dítěte. Ta nadřazuje zájmy dětí nad ty jejich rodičů a jakékoli řízení týkající se potomků musí tuto zásadu respektovat. V zemích, které nejsou vázány Úmluvou o právech dítěte, však může nastat jiná situace. Například v USA nebo v Somálsku, kde nebyla Úmluva o právech dítěte ratifikována, není vyloučeno, že by v řízení péče o dítě mohly být preferovány zájmy místního rodiče nad ty dítěte. České soudy se v některých případech nedržely zásady zájmu dítěte a návrat nařizovaly s poukazem na povinnost reciprocity vůči cizím státům. Statistika počtu vydaných a navrácených českých dětí nemůže být z hlediska zásad Úmluvy o právech dítěte rozhodující, ale povinností soudů je řídit se výhradně zájmem dítěte a vyhodnocovat, zda mu návratem nehrozí újma.

Dezinterpretace závěrů.

Vyvstává otázka, jak je možné, že české soudy mnohdy tak protichůdně aplikují úmluvy týkající se mezinárodních únosů dětí. Příčinu je třeba hledat nejen v kvalifikaci jednotlivých soudců, ale především ve špatném působení Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Ten se jako ústřední úřad pro problematiku únosů dětí zúčastňoval mezinárodních konferencí a následně soudce školil. Ukázalo se, že jeho zástupci často dezinterpretovali závěry přijaté na mezinárodních setkáních a úřad neplnil své povinnosti stanovené právními předpisy. Úřad především nebyl schopen naplnit roli opatrovníka dítěte a hájil výhradně zájmy rodiče-cizince.

Nové priority.

Na základě četných pochybení, která však měla nevratný dopad na životy nevinných dětí, v tomto roce ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas odvolal ředitele úřadu. Odvolaného ředitele lze však stále v úřadu zastihnout na telefonním čísle, označeném na internetových stránkách úřadu jako linka ředitele. Mohlo by se zdát, že se mnohé nezměnilo a cílem bylo pouze uchlácholit veřejnost. Ministr práce a sociálních věcí však myslí změny vážně. Jednou z priorit ministra se stalo odstranění schizofrenní role úřadu, který již nebude vykonávat funkci opatrovníka dítěte, ale pouze zástupce cizince žádajícího o jeho navrácení. S výměnou ministra začalo aktivněji fungovat i ministerstvo spravedlnosti a do budoucna plánuje zřízení specializovaných senátů, které by rozhodovaly o specifických případech mezinárodních únosů dětí.

Kvalifikovaní soudci.

Do budoucna již nebude kladen důraz na násilné výkony rozhodnutí odnětím dítěte, za které je Česká republika oprávněně kritizována ze zahraničí, ale především na zprostředkování mezi rodiči dítěte. Jde o správnou myšlenku, neboť chybná rozhodnutí v tomto typu řízení - stejně jako v opatrovnickém - mohou dítě nevratně poškodit. Tuto agendu by proto měli vykonávat jen soudci s určitou způsobilostí. Nesprávný je názor, že opatrovnické řízení je jedno z nejjednodušších a zvládne je i průměrný soudce. Právě při rozhodování o těchto citlivých věcech ovlivňujících život několika lidí zároveň, by měli být soudci vybaveni nejen kvalitními právními znalostmi, ale i psychologickými vědomostmi a vysokou dávkou empatie a zkušeností.

Změna výkladu.

Již je na čase zamezit chybám, na něž doplatila řada osob - především děti. Nemělo by již být možné, aby soudce školila nekompetentní osoba a aby soudy rozdílně aplikovaly mezinárodní úmluvy. Zásluhu na tom má především Nejvyšší soud ČR. Ten judikoval, že je třeba vykládat výjimky, které umožňují dítě nenavrátit, restriktivně. Ale zároveň, že nelze připustit výklad, podle něhož nebude návrat nařízen pouze v případech, kdy by bylo na dítěti ze strany rodiče-cizince pácháno násilí či bylo sexuálně zneužíváno, týráno nebo jinak poškozováno. Podle Nejvyššího soudu ČR může v životě nastat celá řada situací, pro které bude vhodné nenařídit návrat dítěte. Například kdyby rodič-cizinec nebyl schopen zajistit jeho řádnou péči zejména z důvodů svého zaměstnání, vyžaduje-li dítě celodenní péči osoby, na níž je citově závislé, nebo v případě jiné okolnosti hodné zvláštního zřetele, například domácího násilí, neschopnosti dítěte se v cizí zemi dorozumět a tak dále. Za významné je třeba považovat okolnosti duševního a zdravotního stavu dítěte. Jakož i přání dítěte, je-li možné s ohledem na věk a stupeň vyspělosti zohlednit jeho názor.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud ČR zdůraznil, že je třeba každý případ zkoumat v jeho jedinečnosti a výjimečnosti a že nelze výjimky, zpravidla nařizující navrácení dítěte, paušalizovat. Dále je nesprávné spojovat vznik újmy dítěte s rozhodnutím rodiče „únosce“ se nevrátit, neboť mezinárodní úmluva týkající se této problematiky se vztahuje výlučně k dítěti a jeho zájmům. Bez ohledu na to, zda by se do místa jeho obvyklého bydliště vracel i rodič. Za chybné je třeba považovat to, že soudy nezkoumají sociální postavení dítěte. Tím se myslí nejen materiální podmínky, ale i prověřování místa, kam bude dítě navráceno. A dále i vyšetření toho, kdo o ně bude pečovat, má-li dítě vazby k této osobě, širší rodině a svému okolí, a jak bude zajišťována jeho výchova a výživa.

Osvěta.

Nelze omlouvat protiprávní jednání rodičů-„únosců“ a především není možné připustit traumatizování dětí. Únosům dětí lze předcházet náležitou osvětou nejen ze strany zastupitelských úřadů v zahraničí, ale i na české půdě, například různými publikacemi či přednáškami žákům středních škol. Další pomocí našim občanům v zahraničí by mohla být účast zástupců konzulárních úřadů při důležitých soudních jednáních, jak je to běžné v jiných státech. Tímto postupem mohou být eliminovány pocity našich občanů, že jsou v cizím prostředí diskriminováni, a posílena jejich jistota, že získávají nad řízením kontrolu.

Nesnadná aplikace.

Aplikace úmluv řešících mezinárodní únosy dětí není snadná ani pro jiné signatářské země. Proto se v poslední době objevují velké snahy o sjednocení jejich výkladu, respektive o určitá zpřesnění. Ve dnech 15. a 16. října pořádá ministerstvo spravedlnosti mezinárodní konferenci k této problematice, která jistě vytvoří příležitost pro diskusi odborníků z různých zemí. Významným bojovníkem za správný výklad mezinárodních úmluv řešících práva dětí je zejména Švýcarsko, které stav jejich necitlivého navracení velmi znepokojuje. Pevně věřím, že jsme svědky převratných změn v oblasti mezinárodních únosů dětí a reportáže na televizních obrazovkách zachycující jejich drastické odebírání se stanou pouhou minulostí.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče