Petra Hubačová: Čechům chybějí ambice

22. listopadu 2013, 16:43 - Dalibor Dostál
22. listopadu 2013, 16:43

Petra Hubačová bývá označována za královnu českých startupů. I když toto označení nemá příliš ráda, faktem je, že před třemi lety rozjela první český inkubátor pro startupy TechSquare. Kromě toho se podílí na řadě dalších projektů, které souvisejí s inovacemi a podporou podnikání.

Startup je v posledních letech velmi populární pojem. Je ve vašem oboru těsno?

Před čtyřmi lety, když jsme začínali, byl nápad TechSquare první svého druhu, nepočítámli Jihomoravské inovační centrum nebo coworkingové centrum, jako je pražský Hub. Byli jsme za blázny. Každý si myslel, že to nemůže fungovat. Že nemůžeme udělat jeden prostor, kam posadíme třeba dvacet firem, které nejenom budou sdílet jeden prostor, služby a mentory, ale mohou navzájem spolupracovat. Za poslední dva roky se situace samozřejmě změnila. Již nejsme jediní, popularita, která kolem podpory startupů vznikla, vedla k tomu, že se objevily další subjekty.

Jak se člověk vůbec dostane k tomu, že pomáhá rozjíždět startupy? Jaká byla vaše cesta?

Něco podobného jsem dělala i předtím, působila jsem s Ondřejem Bartošem v projektu Tuesday Business Network. Tato platforma vytvářela pro malé a střední podnikatele prostor pro získávání informací, kontaktů a vzájemné propojování. TechSquare jsme založili proto, že jsme chtěli podporovat podnikání trošku intenzivněji a s větším zaměřením právě na začínající projekty. Protože jsem tou dobou měla šestiměsíčního syna a věděla jsem, že se chci pracovně realizovat, chtěla jsem se věnovat něčemu, kde bych mohla být více pánem svého času. Což se úplně nestalo.

Pro řadu lidí je založení vlastního byznysu motivováno právě tím, že budou pány svého času. Vám se to nepovedlo. Vzdala jste to, nebo věříte, že to půjde?

Já vlastně nyní pánem svého času už více jsem. Když si chci udělat den volna, protože jsem unavená nebo chci podniknout se synem výlet, tak si ho udělám, protože vím, že práci doženu třeba večer. Ale tehdy jsem si to špatně načasovala. Měla jsem malé dítě a rozjížděla projekt. Když se vám narodí dítě, musíte mu věnovat sto procent. Když zakládáte firmu, je to stejné. A skloubit to je hrozně těžké. Nakonec jsem to s podporou okolí a hodně i své maminky zvládla, i když to bylo dost na úkor osobního života a mnohdy jsem hazardovala i se svým zdravím. Protože mě ten projekt baví, věnuji mu víc času, než kdybych chodila do zaměstnání. Jen je pro mě důležité, abych zůstala mámou a věnovala se dostatečně svému synovi. Ale právě podobné nasazení mi trochu chybí u startupů a mladých lidí.

Čím to je?

My se za to vlastně na ně nemůžeme zlobit. Na začátku jsme si neuvědomovali, že když vyjdete ze školy a je vám devatenáct nebo dvacet, tak nemůžete vědět, co je to tvrdá práce. Nevíte, co je to zodpovědnost, nemáte v sobě potřebný dril. To znají lidé, kteří už si něčím prošli. Já to za sebou mám, takže je mi jasné, čeho si mám vážit a že ne každá podaná ruka či pomoc jsou samozřejmostí. Mladí lidé to tak často berou. Trochu jsme si je rozmazlili. Díky pozornosti médií, díky tomu, co všechno jsme jim nabídli my, díky tomu, že je tady více subjektů, které se snaží upoutat pozornost startupů. Má kritika se samozřejmě netýká všech startupů. Hodně záleží na osobnosti.

Jaké byly začátky projektu?

V úvodu se nám strašně zpozdil rozjezd. Bylo tam více faktorů. Jednak se ukázalo jako problém najít vhodné místo. Upřímně řečeno, myslela jsem si, že přijdu do realitní kanceláře, řeknu, že chci tisíc metrů, a všichni se o mě poperou. Což se nestalo. Hledání prostor se velmi protáhlo. Další problém nastal, když pronajímatel těsně před podpisem smlouvy změnil podmínky, takže nastalo další zpoždění. Ve chvíli, kdy došlo na rekonstrukci prostor, jsme už měli být dávno nastěhovaní. Takže jsme přišli o projekty, které jsme měli nasmlouvané. Proto jsme na začátku v tisíci metrech čtverečních, kde jsme platili plný nájem, seděli sami s našimi investory.

Co bylo v této situaci nejtěžší?

Měli jsme problém přesvědčit lidi, aby si do takového projektu šli sednout. U nás několik let fungovala kultura zavřených dveří. Představa, že několik projektů umístíte do jednoho prostoru, byla pro mnohé problém. Moje očekávání, a možná i trochu naivita, byla o něco větší, než co přinesla realita.

Nepředpokládala jsem, že tomu budu muset věnovat tolik času, kolik bylo nutné. Takže pak už to šlo na úkor mého života, na což jsem také nebyla připravená. Nepočítala jsem ani s tím, že ze začátku nemáte žádný příjem, naopak, vše jde do firmy. Tato zkušenost některým dnešním začínajícím podnikatelům také chybí.

Představa, že budou tři měsíce makat od rána do noci, aniž by věděli, jestli budou mít na chleba nebo na rohlíky. Došli jsme až do bodu, kdy jsme mysleli, že skončíme, protože finance došly. Stáli jsme před rozhodnutím, jestli projekt zrestartovat, nebo zavřít. Nakonec jsme zvolili první variantu.

Je nedodržování dohod, které jste zmínila, typické pro Českou republiku? Komplikuje to podnikání?

Nedodržování smluv a dohod je opravdu velký problém. Bohužel se s tím setkávám i při práci se startupy. Když jsme byli v Silicon Valley s Romanem Staňkem z firmy Good Data, řekl něco, co mi utkvělo v paměti: V A merice si nikdo nedovolí udělat něco jinak, než má uvedeno ve smlouvě. Kdežto v Česku hledáme skulinky, jak smlouvu obejít. To je náš základní problém. Vždyť se podívejte, jak se dají obcházet zákony.

Je to jediný nedostatek?

Druhá věc je, že Čechům chybějí ambice. Nemáme mnohdy potřebnou dravost, chybí nám vůle jít si za tím, co jsme si vysnili. Třeba Slováci jsou podle mého názoru dravější. Nevím, zda je to tím, že je tam méně práce. Myslím, že Češi se neumějí prodat. Když představuje startup Čech, Rakušan a Američan, ve většině případů má ten český nejhorší prezentaci.

Netuším, jestli je to nedostatkem sebevědomí nebo pozůstatek mentality z éry socialismu. Prostě nemáme šťávu. Jednou z věcí, která nás zpomaluje, je to, že si neumíme říkat o věci a mnohdy čekáme, že nám vše samo spadne do klína. Často se setkávám s tím, že když nabídnu někomu pomoc s tím, že ho propojím se známým podnikatelem, reakcí je: „Přece ho nebudu otravovat.“

Kolika projektům jste od roku 2010 pomohli s rozjezdem?

TechSquare je sdílený prostor, kde mohou firmy využívat zázemí pro rozjezd. Kromě toho na stejné adrese a se stejnými investory působí projekt StartupYard, což je akcelerační program na šest měsíců. Za tři roky prošlo našimi prostorami sedmdesát projektů, jen zhruba patnáct jich umřelo, ostatní fungují. Některé vyrostly, jiné ne. Stalo se nám, že po šesti měsících z firmy o dvou zaměstnancích odešla firma o patnácti lidech.

Na jaké typy projektů se zaměřujete?

Když nás osloví startup, je většinou z oboru technologií. Tedy z oblasti, ke které máme nejblíže. I když nyní se snažíme najít i zajímavé netechnologické projekty. Se zástupci projektu si řekneme si, proč k nám chtějí, co dělají, v jaké jsou fázi, co by jim pomohlo, a samozřejmě se ptáme, jaké mají ambice a co je to za lidi. Začít mohou ze dne na den.

Vědí, jaké mají možnosti, a pak už je na nich, zda a jak toho využijí či nikoli. Něco jiného je StartupYard, jehož součástí je tříměsíční intenzivní mentoring. Pak musejí firmy ukázat, kam se posunuly, takzvaný Demo Day. Spolupracujeme se zahraničím, abychom startupům pomohli v cestě na jiné trhy. A máme propojení i na Silicon Valley.

Vstupujete do projektů finančně a prodáváte pak podíly, když firma vyroste? Co je podle vás pro projekt přidaná hodnota?

Model podílu a finančního vstupu do projektu jsme chtěli dělat na začátku. Pak jsme zjistili, že místní trh na to nebyl připravený. Takže jsme podporu startupů realizovali nejjednodušší formou. Tedy výhodným nájmem, kdy projekty platí 4800 korun za pracovní místo.

V rámci této částky je již veškeré zázemí - internet, tisk, pošta, káva, voda, čaj, administrativní podpora a naše odborná pomoc či kontakty. Další přidanou hodnotou pro projekty je, že tam sedí investoři. Ač nemusejí investovat přímo do projektu, pomáhají třeba s přípravou startupů pro jiné investory. Dokážou je na potenciální investory napojit nebo jim dát zpětnou vazbu.

Jakou dobu mají firmy na to, aby rostly pod ochranou vašeho akcelerátoru? Jak rychle se musejí postavit na vlastní nohy?

Na začátku jsme říkali, že firma by u nás měla být maximálně dva roky. Ale máme i firmy, které s námi začínaly a jsou tam již třetí rok. Je to výhodné, protože částečně suplují naši roli. Jsou tam se startupy jako ti zkušenější, radí jim, dávají zpětnou vazbu. Je zdravé mít startupové prostředí doplněné o zkušenější lidi. Firmy, které jsou u nás déle, nevyhazujeme.

Důvodem, proč se firmy odstěhují, je většinou jejich velikost. Když už jsou ve více kancelářích, dává smysl, aby si našly něco svého a odstěhovaly se. Naše krédo zní: Budeme rádi, když přijdete, a pyšní, když odejdete. Ale samozřejmě od nás občas odejdou i firmy, kterým TechSquare prostě nevyhovuje.

Podle čeho vybíráte projekty, se kterými spolupracujete? Dáte na intuici, nebo děláte analýzu založenou na tvrdých datech?

Dáváme na projekt jako takový a na intuici. Jak se mi líbí, jak na mě zapůsobí zakladatelé a tým. Na těch to stojí a padá. Získat tvrdá data u startupů, když se v dané chvíli mnohdy jedná jen o nápad, je velmi obtížné. Je to všechno o lidech.

Které firmy, jimž jste pomáhala s rozjezdem, se například na trhu prosadily a jste na ně nejvíce pyšná?

Hrozně nerada to říkám. Je to jako s dětmi. Nemůžete říci, že jedno máte radši než to druhé. Tím, že jsem s nimi od začátku, vidím, jaké pokroky dělají. Úspěšnost se u nás hodně měří finančními výsledky, což je pochopitelné, ale i medializací. Sama však vím, že mediální obraz je někdy trochu falešný. Umí dát určité „pozlátko“.

Já úspěchy hodnotím podle toho, jak firmy makají a jak chtějí věci posouvat dopředu. Jsou projekty, odkud za vámi každý druhý den chodí a ptají se na kontakty, chtějí propojení na různé mentory, firmy v zahraničí a podobně. Pak jsou projekty, které si jedou lážo plážo, ale něčím si zaslouží medializaci a jsou vidět.

Jak byste tedy úspěch definovala?

Úspěch je mít nápad a vůbec ho přivést k životu. Aby fungoval, aby měl nějaký reálný smysl. Občas se prostě stane, že se to celé, ať už vlastní vinou či z jiných příčin, nepovede. Pak si velmi vážím lidí, kteří se oklepou a jdou dál. V lepším případě se s námi o své chyby podělí, protože i ty nás posouvají dál, jsou součástí našeho vývoje.

Pozorujete mezi startupy nějaké módní vlny, co se týká zaměření a podobně?

Pohybuji se hlavně v oblasti technologií. Nejjednodušší věc, kterou může startup udělat, je nějaká aplikace. Těch vzniká opravdu hodně. Často se setkávám s tím, že jsou to už jen aplikace na aplikace pro aplikace. Chybějí mi nové nápady, skutečné inovace. Věci, které bych opravdu využila v denním životě. Proto společně se Seznamem vypravujeme autobus na vídeňský Pioneers Festival, který je hodně zaměřen právě na nové technologie a inovace.

Také mám dojem, že řada inovací jsou jen projekty pro projekty. Kde vidíte prostor pro technologické novinky, které mohou být skutečně užitečné?

Velmi opomíjená skupina jsou senioři. Technologie pro telefony a další přístroje se primárně vyvíjejí pro mladé lidi. Jak populace stárne, měli bychom se více zaměřit na tuto skupinu lidí. Velkou budoucnost má určitě 3D tisk a vzdělání. V poslední době mě velmi zaujala vzdělávací aplikace z projektu eCorinth. Najedete si na strom, přiblížíte si list, ukáže se vám jeho struktura, přes Wikipedii si vylistujete potřebné informace. Za chvíli půjde můj syn do školy a já si dokážu představit, že by ho taková zábavná forma výuky bavila. Samozřejmě to pak ovlivňuje přístup dětí ke vzdělání.

Mění se vaše preference?

Musím říci, že já osobně nyní vyhledávám starší a dospělejší lidi, kteří mají již něco za sebou, je jim třeba přes třicet a rozhodnou se rozjet něco svého. Mají doma rodiny a vědí, že už to opravdu není o „hraní si“, ale o skutečně tvrdé práci. Ta se jednoho krásného dne promění v zisk, který ty jejich rodiny uživí. Baví mě i netechnologické projekty.

Byla jsem nyní v porotě soutěže Živnostník a Firma roku a uvědomila jsem si, jak je strašně důležité právě netechnologické projekty podporovat. Ať už je to farma nebo švec. Řemesla vymírají a z technologií se pak nenajíme. Možná si dům jednou naše děti vytisknou…

Co by podle vás zjednodušilo startupům a vůbec začínajícím podnikatelům život?

Určitě zjednodušení administrativy. Založení firmy, pokud vše napíšete správně a nikde nezapomenete háček nebo čárku, vám zabere přes měsíc. Problematické jsou i časté změny zákonů nebo vysoké daně za zaměstnance.

Je startup každá firma, která začíná, nebo tahle škatulka vyžaduje i nějakou inovativnost, nápad?

Stalo se z toho tak trochu moderní slovíčko. Občas mám pocit, že teď už je startup skoro všechno. Podle mě by to měl být již zrealizovaný nápad, který má své první zákazníky, své první příjmy a má potenciál dalšího růstu. Hrozně ráda bych tam pak viděla ten prvek inovativnosti a možnost něco změnit.


Petra Hubačová (38) v současnosti řídí startupový projekt TechSquare. Podílí se rovněž na projektu Život nápadům zaměřeném na podporu ženského podnikání. Spolupracuje také na projektu Inovujeme. Je ambasadorkou vídeňské akce Pioneers Festival a hostitelkou Pioneers Unplugged pro Českou republiku.

Organizovala první inspirativní konferenci TEDx ve střední Evropě, poté dvakrát TEDxPrague, nyní se podílí na přípravě TEDxPragueWomen. Pochází z Karlových Varů, vystudovala střední ekonomickou školu. Má čtyřletého syna Prokopa.


Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče