Petr Lešek: Budovy jsou zrcadlem společnosti. My jsme se ale zhlédli v dálnicích

 Boříková 02. května 2015, 06:54  -  Hana Boříková
02. května 2015, 06:54

Přestože se České komoře architektů (ČKA) v posledních letech daří přesvědčovat veřejné investory, že by na budovy měli vyhlašovat architektonické soutěže, počet budov, jejichž podoba vzejde ze souboje kreativních mozků, je stále směšně nízký. Paradoxně zrcadlo začíná státu nastavovat privátní sféra, která má na rozdíl od státní správy a samosprávy plné právo o svých penězích rozhodovat, jak se jí zlíbí.

Soukromí investoři se pomalu posouvají k tomu, že tvář svých počinů vybírají v soutěžích mezi architekty. Zatím až na výjimky nejde o klasické soutěže o návrh podle pravidel komory, je ale možné, že se k ní časem po vzoru Central Group a Sekyra Group odhodlají i další velké firmy. O architektech a zmařených příležitostech si internetový deník E15 povídal s předsedou pracovní skupiny ČKA pro soutěže Petrem Leškem.

Sledujete, že privátní investoři pořádají na své projekty více architektonických soutěží a oslovují větší počet ateliérů, resp. obecně kladou větší důraz na architektonickou podobu projektů a jsou ochotnější investovat do architekta?

Situace v privátním sektoru je ještě méně přehledná než v sektoru veřejném. Naprostá většina zakázek je tam na bázi známostí a dlouhodobé spolupráce. Privátní investoři v ČR nemají zájem o nová inovativní řešení ani o řešení, která by jim chytře spořila investici. Architekt většinou není vnímán jako přidaná hodnota. Sází se na jistotu a nejlevnější ceny projektů. Jsou některé výjimky. Zejména vyzvané mezinárodní soutěže v Karlíně, nebo soutěž v Peci pod Sněžkou.

V loňském roce nicméně proběhly dvě vyzvané soutěže developerů v Praze na Kavčí hory a Smíchovské nádraží. Pokud by to mělo být novým trendem, bylo by to výborné, ale ze dvou akcí v Praze je těžké usuzovat na obecnější trend. Je to škoda. Soutěž je totiž i skvělou a srozumitelnou propagací záměru směrem k veřejnosti.

Měl by být nositelem kvalitní architektury spíše privát či veřejní investoři?

Vždy je to o konkrétních lidech. Výhodou veřejného investora by měl být větší důraz na dlouhodobější rozvahu. Z toho vyplývá větší otevřenost pro kvalitní řešení včetně provozní úspornosti. Takoví developeři jako například ve Francii, Německu, Dánsku, Švédsku či Rakousku se u nás bohužel skoro nevidí. Proto není to, co se děje v privátní sféře, příliš zajímavé. Výjimkou jsou, kromě zmíněných případů, některé soukromé rezidence, bohužel je jich jen několik a většinou nejsou ani publikované. Nedá se to srovnat s vilami střední třídy za První republiky.

Sledujete snahy Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy spolupracovat na soutěžích s privátními investory? Povede to k posunu?

Ze dvou proběhlých soutěží je těžké usuzovat na dlouhodobý trend. Určitě to jsou přínosné počiny, otázkou je jaké budou mít pokračování a zda přijdou i nějaké další. Bylo by to pozitivní.

Jak to funguje v zahraničí? Proč si myslíte, že řada "architektonických skvostů" je dílem veřejného sektoru - knihovny, koncertní sály…?

V zahraničí je velmi silný zájem veřejnosti o prostředí, ve kterém žije. Ve Švýcarsku není povinnost pořádat architektonické soutěže, a přesto nikoho nenapadne jednat jinak. Ve Francii nebo Finsku mají státem podporovanou osvětu veřejnosti o kulturním prostředí - architektuře. Chápou, že se jim to dlouhodobě vyplatí pomocí spoluodpovědnosti za prostředí. Z každého vydaného stavebního povolení jde malá část na financování takových programů.

U nás je bohužel zájem o prostředí spojen pouze s ekologií, kdežto člověkem vytvořené prostředí měst ale i krajiny je zcela zanedbáno. Dokud bude lidem u nás lhostejné, v čem žijí, jak vypadá škola, do které chodí jejich děti či park v jejich čtvrti, tak budeme dále raději co nejčastěji ujíždět do zahraničí a obdivovat kvalitu prostředí tam.

Vztahy a prostředí jdou ruku v ruce. Bohužel zaostávají i vědecké elity

Proč to ale u nás nejde?

Budovy institucí - knihovny, koncertní sály apod. jsou vždy symboly společnosti. Jsou zrcadlem, ve kterém se společnost vidí a se kterým se člověk může identifikovat. Smutné je zejména porovnání s První republikou, která za 20 let vystavěla řadu reprezentativních budov. Naše demokratická republika se oproti tomu zhlédla pouze v budování technické infrastruktury. Nedivme se, že je u nás nízký zájem o celospolečenskou debatu. Dálnice jí nijak nepomohou.

Vztahy a prostředí jdou ruku v ruce. Bohužel zaostávají i vědecké elity. Jsem zhrozen například z toho, jak profesor Cyril Höschl podporuje stavbu nového výzkumného centra Národního ústavu duševního zdraví, které vypadá jak OV KSČ z roku 1975. Mám obavu, že v takovém ústavu národní duševní zdraví přijde spíše k úhoně.

Takových nových vědeckých center bez architektonické soutěže v podobě pouhých obálek perfektně vybavených laboratoří, vzniká v poslední době více. Těžko do nich přilákáme špičkové vědce, kteří vyžadují nejen perfektní baňky a počítače, ale i kvalitní kulturní prostředí. Naproti tomu v posledních letech hlavní Evropskou cenu za architekturu pravidelně vyhrávají právě budovy veřejných institucí - opera v Oslu, univerzita v Miláně. O takových stavbách se nám zatím může spíše jen zdát.

Ale u nás rostou nová divadla a školy…

Ano. Vidíme předražené a architektonicky neoceňované stavby jako jsou justiční paláce v Praze a Brně, či nové plzeňské divadlo. Na žádnou z těchto staveb nebyla vypsána architektonická soutěž. Několik kvalitních budov ze soutěží se podařilo postavit - knihovny, univerzitní budovy - ale nemají žádnou propagaci.

V evropských státech pochopili, že kvalitu podpoří větším prostorem pro výměnu zkušeností. V Holandsku vyhlásil státní program SuperDutch, přitáhli kvalitní zahraniční tvůrce do soutěží, ale zároveň i podpořili export služeb samotných holandských architektů. Ti dnes patří ke světovým špičkám. My máme co nabídnout, ale podpora českého exportu se orientuje na zboží nikoliv služby. Přitom podpora služeb by za sebou přitáhla i české stavitele a výrobky. Nepečujeme o českou značku kvality v zahraničí.

Trochu mi připadá, že vydat peníze za architekta, aby nevznikla nudná krabice, je dnes u nás ochotnější spíše právě privát než veřejní investoři. Jak to vnímáte vy?

Opět musím opakovat, že je to o konkrétních lidech. Myslím, že těch několik kvalitních příkladů je jak z privátní, tak z veřejné sféry. Bohužel zatím nemají valný dopad na kultivaci celého prostředí. Za dnešní situaci jsou spoluodpovědní všichni - architekti se málo věnují osvětě, veřejnost se nezajímá o své vlastní prostředí a politici vsadili na základní údržbu stavu doplněnou o výstavbu dopravních cest. Chybí nám politici jako Litomyšlský starosta Brýdl, nebo prvorepublikový primátor Hradce Králové Ulrich. Takoví, kteří nesoudí investice v rocích, ale 15 až 20 let dopředu.

Myslíte si, že pokud by nějaký investor dokázal přesvědčit nějakého věhlasného zahraničního architekta, mohl by v Praze vzniknout další "Tančící dům“?… nic proti našim architektům…

Mohl. Ale nic podstatného to nezpůsobí. Bylo by to podobné, jako když v Kazachstánu staví Norman Foster. Navíc špičkové domy od Jeana Nouvela nebo kanceláře Baumschlager Eberle tu máme a nikdo se o nich nezmiňuje. Daleko důležitější je, aby konečně po 25 letech opravdu vznikla svobodná a nepokřivená soutěž mezi architekty, kdy vítězí ti nejlepší. K tomu jsou nejvhodnějším nástrojem právě architektonické soutěže. Osobně se snažím, aby o něm věděli všichni a nebáli se jej používat, tak jako na západ od nás. Pokud se toto, společně s osvětou veřejnosti, podaří, tak nemám o prostředí, v němž žijeme, strach. Čeká nás ale zatím ještě dlouhá cesta.


Čtěte také:

Architekti vybrali stavby roku: Lanovku na Sněžku, muzeum i obchodní centrum

Architektům vadí vyhodnocování tendrů jen podle ceny, devastuje to odvětví

Po Expu byhráli architekti i boj o Waltrovku

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče