Petr Drulák: České chování v EU je ostudné

08. února 2012, 05:16 - Jan Stuchlík
08. února 2012, 05:16

Krize eurozóny bezprecedentně posílila moc prezidenta Václava Klause. Kvůli slabosti a neschopnosti vlády ovládl českou politiku vůči Evropské unii, říká Petr Drulák, ředitel Ústavu mezinárodních vztahů.

Foto: Jakub Hněvkovský

Česká republika už podruhé v posledních 12 měsících odmítla formální zapojení do snah o řešení krize v eurozóně, a to vždy s velmi pochybným zdůvodněním. Co to vypovídá o české vládě a české politice vůči Evropské unii?

Potvrzuje to dlouhodobou neschopnost české vlády formulovat jakoukoli konstruktivní pozici v Evropské unii. Navíc dlouhodobě vidíme, že názor premiéra a ministra zahraničí se liší. To, že se minulý týden ministr zahraničí jasně distancoval od premiéra, je jednou z nejvážnějších roztržek za poslední dobu. Překvapena premiérovým krokem byla také Evropa. Česko nebylo schopno svůj postoj vysvětlit, na rozdíl od Poláků, kteří signalizovali výhrady a říkali, co chtějí. To jsme my vůbec nedělali. V Česku se vůbec nevedla debata o smlouvě o fiskální stabilizaci. Samotné odůvodnění konečného rozhodnutí premiéra bylo ostudné.

Proč?

Premiér použil tři argumenty. Prvním bylo, že nejsme zváni k jednáním nově zřízeného eurosummitu. To je na první pohled legitimní důvod a sdíleli ho s námi i Poláci. Jenže Poláci vědí, že pokud budou považováni za ty, kdo se smlouvy účastní a jsou ochotni spolupracovat, pak samozřejmě budou zváni. Naše myšlenka, že když vy nás nezvete, tak my se nepřipojíme, vede jen k izolaci. Druhý důvod, že ve smlouvě není dostatečně řešena zadluženost, je nesrozumitelný. Třetí důvod, že by byly problémy s ratifikací, to snad svéprávný premiér ani říct nemůže. Tady jde především o vztah s prezidentem. Nečas mu tím dává naprosté veto nad českou evropskou politikou. To je bezprecendentní a krajně nešťastné.

Premiér mimo jiné tvrdí, že ve smlouvě vidí cestu k politické unii. Je to reálný důvod, proč by se Česko ke smluvním krokům k řešení krize eurozóny nemělo připojit?

V Evropě se dnes řeší otázka, jestli by se měla Unie více integrovat. Tato smlouva posiluje evropskou úroveň. A je to část debaty o tom, jestli by klíčové kompetence měly zůstat na úrovni národních států, nebo jestli by se měly postupně přesouvat na evropskou úroveň. Proto ti, kteří věří v suverenitu státu v ekonomických otázkách, budou proti. Tomuto postoji ovšem moc nerozumím, protože dnes o suverenitě v ekonomických otázkách nemůže být u státu naší velikosti moc řeč.

Dá se aspoň říct, že by bylo Nečasovo rozhodnutí odrazem nějakého dlouhodobého postoje ODS jako strany, která nikdy účast Česka na hlubší integraci EU nedovolí?

ODS z tohoto hlediska není úplně jednobarevná. Je tam silné ideologické křídlo, které je skeptické k jakékoli evropské integraci. Pak jsou tam lidé, kteří se na to dívají spíše pragmaticky a s fiskální smlouvou by vlastně ani žádný problém neměli. To, v jaké jsme situaci, je způsobeno vlivem prezidenta. Tato vláda je velmi slabá, z čehož v českém politickém systému profituje prezident, pokud toho dokáže využít. Václav Klaus to umí a vláda se dostává do jeho zajetí.

Je to problém prezidenta jako ústavní instituce, nebo jde jen o to, že zrovna teď je prezidentem Václav Klaus?

Prezident Klaus testuje neustále mantinely své autority a snaží se je posunovat. V okamžiku, kdy tady není protiváha, expanduje. Samozřejmě ústava v některých otázkách prezidentových pravomocí je nejasná nebo mu dává neodůvodnitelné pravomoci. Problematická je třeba právě jeho role při ratifikaci mezinárodních smluv.

Nemá ale přece jen premiér Nečas pravdu, když říká, že prezident odmítl smlouvu podepsat, takže do doby, než odejde z Pražského hradu, stejně Česko smlouvu nemůže ratifikovat?

Ne. Svéprávný premiér bude jednat s prezidentem a pokud tato jednání nikam nepovedou, což by se v tomto případě dalo očekávat, udělá všechno pro to, aby prezidenta izoloval na domácí i evropské politické scéně.

Má na to vláda dostatečné nástroje?

V okamžiku, kdy by se spor vyhrotil, vrátila by se do hry změna ústavy. Ale přece není možné takto před bojem všechno vzdát.

Na druhou stranu prezident Klaus má jako jediný z českých politiků jasnou vizi české role v Evropské unii. Proč ji ostatní strany nemají?

Ano, prezident Klaus je jediný, který dokáže definovat jasnou a srozumitelnou vizi Evropy a získat pro ni podporu části veřejnosti. Je obrovským selháním politických stran, že nejsou schopny formulovat konkurenční vizi a jít s prezidentem do ideového souboje o podobu Evropy a o to, jaké místo by Česká republika měla v Evropě zaujmout. Je to totiž nezajímá. V české veřejnosti je Evropská unie vnímána jako téma druhé kategorie a strany se tomu ochotně přizpůsobují.

Unii se často vyčítá, že na krizi reaguje pomalu a nedostatečně. Je to oprávněná kritika?

Institucionální systém EU není nastaven na zrovna pružné a rychlé reakce. Jenže během krize byl tento tradiční institucionální systém vyřazen. Krizi dnes neřeší tradiční instituce jako Komise nebo Rada. Je tady konsorcium hlavních hráčů, kdy dominantní roli hraje Německo a zbytek Evropy německou pozici s určitými výhradami přejímá. Nejde o rychlost. Problém je směr, kterým to Německo vede. Zdůrazňuje větší fiskální zodpovědnost, což je jen jedna část řešení, byť důležitá. Druhou část, která krizi způsobila, tedy fungování evropských a mezinárodních finančních trhů, vůbec neřeší. To je obrovské selhání Německa.

Němci se při prosazování jednotlivých kroků odvolávali na vnitropolitickou situaci. V Itálii byly jakékoli reformy tabu, dokud byl premiérem Silvio Berlusconi. Do jaké míry je Evropa obětí toho, že jednotliví státníci jsou rukojmími domácí politiky?

To už není problém jen Evropské unie. To je problém fungování západních systémů stranických demokracií. Když se podíváte do Spojených států, tam je to možná ještě horší. Takže je třeba si klást otázky, zda tyto politické systémy jsou schopny v krizové době reagovat na základní společenské otázky. A do jaké míry je třeba zamyslet se nad nějakými alternativami.

Jaké přichází v úvahu?

Třeba jakým způsobem nastavit demokracii. O čem by se mělo rozhodovat demokraticky a o čem ne. Na západě máme shodu, že o měnové politice by se demokraticky rozhodovat nemělo. Je to skutečně správné, aby byly centrální banky nezávislé? Pokud ano, v jakých jiných oblastech by bylo lepší svěřit rozhodování expertům a ne politikům. Tato debata na nás teď čeká, pokud chceme krizi vyřešit.

Je nebezpečné, že se Německo chová jako velmoc, která ví, že z krize vyšla jako vítěz a jakékoli řešení se bez její finanční spoluúčasti neobejde?

Dnes se Německo chová jako standardní velmoc, tedy stejně, jako se v dějinách evropské integrace chovala Francie nebo Velká Británie. Ale to je něco, na co Evropa nebyla zvyklá. Německo bylo vždy ochotno svůj sobecký zájem potlačit, protože vidělo větší výhody ve fungování a rozvoji Evropy. To v současné politice Angely Merkelové postrádám. Otázkou je, jestli s tím může Evropa žít, jestli to může takto dál pokračovat.

Lze Němcům vyčítat, že nejsou ochotni vše zaplatit, aniž by za to dostali nějaké záruky o reformách a fiskální zodpovědnosti?

To určitě ne. Fiskální zodpovědnost, jak si ji představuje minulý týden schválená smlouva, je nutným pilířem. Vadí mi na německém postoji, že tím to končí. Vše ostatní zůstává jen na úrovni rétoriky. O boji proti nezaměstnanosti mladých, podpoře malých a středních podniků se sice mluví, ale nemá to takovou politickou váhu jako fiskální smlouva. Jediný další krok, který Německo připustilo a vedl by k nápravě, je daň z finančních transakcí, což je ale jen velmi mírný krok, jenž neřeší ten hlavní problém.

Němci ale po schválení smlouvy začali připouštět své větší zapojení do řešení krize, které předtím vylučovali.

To je německá logika – nejdříve ostatní donutíme k reformám a pak to zachráníme. Má ale dvě nebezpečí. První z nich je předpoklad, že se krize nevymkne z ruky. Druhé je otázka reforem, jak na evropské a globální úrovni změnit institucionální uspořádání finančního systému. Aby se už neopakovalo, že se banky pustí do riskantních obchodů, a když jim nevyjdou, musí je zachránit státy. Německo v první fázi o regulaci finančních trhů hodně mluvilo. Ale když se trhy začaly bouřit, přestala o tom Merkelová mluvit.

Má Česko jako střední země vůbec šanci se nějak smysluplně do podobných diskuzí na evropské úrovni zapojit?

Samozřejmě nikdy nebudeme hrát rozhodující roli jako Francie či Německo. Ale můžeme být bráni vážně. Evropská unie přijímá plošná opatření a v některých otázkách se může ukázat, že některé budou Česku přinášet velké problémy. V okamžiku, kdy budeme bráni dostatečně vážně, to můžeme změnit. Když bráni vážně nebudeme, dostaneme jen možnost – berte, nebo nechte být. To je hlavní důvod, proč bychom se měli angažovat. Mít respekt neznamená, že všichni budou s otevřenými ústy poslouchat, co říkáme. Ale že si nás vyslechnou a pokud dokážeme dostatečně naše stanovisko vyargumentovat, vezmou ho v úvahu. Dnes Česko v této pozici není.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče