Pětina Jakarťanů nemá elektřinu, ale to se mění a Češi chtějí být u toho

27. března, 06:17 - Lubomír Heger
27. března, 06:17

Indonésie je zemí budoucnosti, říkají o nejlidnatější zemi jihovýchodní Asie západní obchodníci. A taky jí navždy zůstane, dodávají trpce. Narážejí tak na rozbujelou byrokracii, která například na provoz benzinové stanice vyžaduje až dvacet různých povolení (bezpečnost práce, protipožární ochrana apod.), jež je třeba navíc každý rok obnovovat. Nemají ovšem pravdu – asi milion obyvatel hlavního města už v budoucnosti žije.

Od běžného amerického city se centrální obvod Jakarta Pusat liší například tím, že je tu méně chodců a více nákupních center.

V nákupech jsou obyvatelé indonéských mrakodrapů přeborníci – berou do ruky prakticky všechno, na čem je cenovka, a jsou ochotni stát půlhodinovou frontu i několikrát za sebou. Asi proto se ze všech českých firem v Jakartě zatím nejlépe uchytil Home Credit, který tu dnes zaměstnává přes dva tisíce lidí.

„Indonésané jsou až příliš hodní lidé,“ říká o svých zaměstnancích zástupce firmy, který přišel na jednání česko-indonéské společnosti v hotelu Mandarin Oriental, „nechtějí hlavně zklamat, takže o svých potížích vůbec nemluví.“ Indonésanům nastaly nové časy předloni, když byl zvolen prezidentem Joko Widodo.

Tento muž z lidu, v obličeji ne zcela nepodobný Baracku Obamovi, spustil cosi jako „obamacare“ – zavedl povinné zdravotní a sociální pojištění a také dávky pro chudé ve výši zhruba 400 korun měsíčně. Jeho příštím cílem jsou vysoké školy zdarma.

Prezident Widodo slíbil transformaci ekonomiky z komoditní na manufakturní. A Indonésané si v této souvislosti kupodivu vzpomněli, že v tom jim kdysi vydatně pomáhali Čechoslováci.

Financovat je hodlá zlepšeným výběrem daní, což je zdánlivě snadný úkol: jen 27 milionů lidí z celkově 250milionové populace jsou registrovanými plátci daní, ovšem podle statistik méně než milion nějakou daň skutečně zaplatí.

I další body vládní agendy připomínají úryvky z pohádek tisíce a jedné noci – boj proti pirátství (čtvrtina ze 13 tisíc indonéských ostrovů je neobydlena a některé osídlili právě piráti), potápění cizích rybářských lodí (skutečně to prý zvyšuje výnosy domácího rybolovu, tvrdí vláda), potlačení korupce (instruktážní filmy typu „udej korupčníka“) anebo také závazek zvyšovat spotřebu elektřiny o deset procent ročně.

To poslední souvisí s „mentální revolucí“, kterou Widodo slíbil uskutečnit a jejímž cílem je transformace komoditní ekonomiky v manufakturní. A Indonésané si v této souvislosti kupodivu vzpomněli, že v tom jim kdysi vydatně pomáhali Čechoslováci.

Cestou k mešitě

Irman Gusman, předseda Rady regionálních zástupců (jakási sněmovna národů), sedí v pestré kostkované košili (zdejší kroj) před obrovskou mapou a jezdí baterkou po souostroví, z něhož se geografům od nepaměti točila hlava. „Když chcete přeletět ze Západní Papuy do Acehu, trvá to několik hodin. V Evropě by to odpovídalo cestě z Londýna do Ankary,“ říká.

Ve skutečnosti přirovnání kulhá – Evropan by potřeboval letět zhruba do Teheránu. „Ze Sumatry už je to už pak jen kousek do Singapuru, tam se dá doplavat,“ rozesměje předseda publikum. „Prognózy říkají, že když si zachováme šestiprocentní růst, předběhneme do roku 2030 výší HDP Francii a Itálii,“ vysvětluje.

Jenže právě zachovat tempo růstu se ukazuje jako nemožné, pokud se Jakarta nevzdá svého oblíbeného protekcionismu, kvůli němuž se zdejšímu ministerstvu obchodu léta přezdívalo „ministerstvo neobchodu“ (ještě nedávno chtělo zkoušet evropské investory, zda umějí dostatečně indonésky).

Automobilový trh beze zbytku obsadili japonští výrobci, evropští dovozci čelí až stoprocentním clům. Padající ceny komodit, na nichž stojí více než polovina indonéského exportu (kaučuk, ropa, plyn, drahé kovy a uhlí), spolu s evropskými cly na dovoz palmového oleje (přísada do čokolád, kosmetiky a biopaliv) Indonésii prakticky donutily, aby se po vzoru Číny ucházela o vyšší podíl tovární výroby.

K tomu ale potřebuje více elektráren, jež zase vyžadují stavební investice, které se neobejdou bez hustší sítě železnic a letišť. Situace jako stvořená pro vývozce investičních celků.

„Jsme tu ve správnou dobu na správném místě,“ říká po setkání s indonéským prezidentem ministr zahraničí Lubomír Zaorálek. Do jeho slov se mísí zpěv muezzina z nedaleké mešity.

Jen kilometr odsud udeřili v lednu bomboví atentátníci a zabili čtyři civilisty; po nějaké náboženské nesnášenlivosti však v hlavním městě není ani stopa. Na Zaorálka udělá neobyčejný dojem, když jej o den později kněz z katolické katedrály doprovodí přes náměstí až do mešity Istiklál pro 200 tisíc lidí.

Pět kilometrů na sever od mešity se nachází čínská čtvrť Glodok, jejíž obyvatelé vyznávají buddhismus. Tady už žádný mrakodrap nestojí. Ještě o tři kilometry dále na sever je stará koloniální čtvrť Batavia se zvedacím mostem Kota Intan ze 17. století. U něj stojí Daniel Ray, zaměstnanec městského muzea, a říká: „Chcete se podívat někam, kam žádný průvodce nechodí?“

Slum pod zvedacím mostem

Ulička zahne doprava a 21. století zmizí jako mávnutím šavle. Z obou stran železničního náspu vede napříč dřevěnými chatrčemi úzká chodba, z níž se vstupuje přímo do ložnic a obýváků obyvatel ghetta. „Ve slumu za zvedacím mostem žije 735 lidí. Vím to přesně, protože sčítání jsem prováděl osobně.

Polovina z nich je negramotná. To vím také přesně, protože zdejší děti jsem učil,“ vykládá Daniel. Labyrint chodeb postrádá větší místnost, se svou ženou proto v rámci charitativního projektu zřídili učebnu přímo na dráze. Mezi kolejemi našli místa dost, ovšem každých deset minut výuku přerušuje projíždějící vlak.

Slum má společný záchod a koupelnu, již tvoří studna s užitkovou vodou a dva kýble, a také prádelnu, kterou obhospodařují ženy na břehu šedavě kalné stoky. „V podobných podmínkách žije 2,3 milionu obyvatel Jakarty,“ líčí Daniel, než se rozloučí s místními a vede nás do dalšího slumu jménem Rybí trh. Ten se rozkládá mezi majákem a překladištěm z časů Holandské východoindické společnosti.

V lednu udeřili v Jakartě bomboví atentátníci a zabili čtyři civilisty. Po nějaké náboženské nesnášenlivosti však v hlavním městě není ani stopa.

V hale Rybího trhu se strhne mela, kterou vyvolá opice jménem Juanita tím, že se vrhne na bílou kočku a začne jí čistit kožich od nečistot. Kočka si to chvíli nechá líbit, ale když se Juanita propracuje až k řitnímu otvoru, ožene se po ní. Opice vyskočí na bednu a vyplaší kohouta, který bojovně zakokrhá.

„Tady žijí taky lidé,“ ukáže Daniel na příbytky v hale někdejšího holandského překladiště. „Přesně jich je 975. Někteří se živí sázkami na kohoutí zápasy. Jejich adresa?“ zamyslí se na chvíli Daniel. „Domek v domě tržnice,“ řekne nakonec.

O kus dál směrem k přístavu je slum zvaný Plovoucí vesnice. Jeho obyvatelé – všehovšudy 1725 lidí, sype z hlavy až moc přesná čísla Daniel – si na dřevěném mostku postavili stráž, která vybírá mýtné. Staré ženy a malé děti přes den suší ryby na slunci a večer koukají na televizi. Mladé dívky oblékají slušivé školní uniformy a navštěvují odpolední školu, aby si po zvonění, to znamená před setměním, pyšně vykračovaly slumem jako na promenádě.

Mladí muži vyrážejí ze starého přístavu na moře v plachetnicích z 19. století a zásobují rybí trh. Nejšikovnější z nich nakonec vydělají dost na to, aby si mezi chatrčemi postavili dům. Všichni dohromady tvoří komunitu, jíž se někdy říká „zapomenutá Indonésie“. „Sociální dávky od prezidenta?“ škrábe se na hlavě Daniel, „o tom tu nikdy nikdo neslyšel.“ Nosiči deštníků

Staré koloniální budovy pocházejí z dob, kdy se hlavní bohatství Indonésie, tedy koření, kaučuk, káva, kakao a čaj, doslova vyvažovalo zlatem, napsal ve zvláštní příloze Indonésie týdeník Economist. Staletí stará zkušenost, že peníze vlastně rostou na stromech, je dnes pro ostrovní říši zátěží.

Dosud téměř neexistující sociální systém nahrazuje přezaměstnanost (v zemi je přehršel různých dveřníků, nosičů deštníků a dalších obskurních profesí), kterou zase umožňuje neblahá skutečnost, že běžné mzdy nepřesahují 100 dolarů, a firmy je tedy ve svých nákladech nemusejí moc řešit.

Základem je osmiprocentní růst

Indonésie potřebuje podle Světové banky alespoň osmiprocentní růst, aby uživila neobyčejně mladou populaci, která každý rok požaduje 2,5 milionu nových pracovních míst. V této situaci se prezident Widodo, jenž se před vstupem do politiky živil výrobou nábytku, může spolehnout jen na zahraniční investice.

Naráží ovšem na odpor notoricky zkorumpované byrokracie a starých elit připravených donekonečna spoléhat na export palmového oleje (podílející se na celkovém exportu pěti procenty), kvůli němuž letos shořely dva miliony hektarů deštného pralesa. Jejich argument, že Západ v honbě za bohatstvím nejprve zplundroval vlastní lesy, aby pak dělal ostatním kázání o nutnosti chránit vegetaci a nutil je k chudobě, působí dosti neprůstřelně.

Zahraniční kapitál byl dosud v Indonésii spíše trpěn, než vítán. Vzhledem k plánům současné vlády vybudovat 15 nových letišť, 24 přístavů, 65 přehrad a zvýšit energetickou kapacitu země o 35 gigawattů se to patrně změní. V opačném případě bude Indonésie nadále zemí budoucnosti, ovšem tentokrát už navždy.

Widodovi je třeba fandit

Cítil jsem, že je o nás v Indonésii opravdový zájem, říká český ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, který navštívil s podnikatelskou misí Indonésii na konci února. Dostal slib, že Indonésané koupí čtyři letadla L 410, dvě stovky lokomotiv a několik heliportů. Rýsuje se též prodej letištních radarů a obslužných systémů pro železnice.

Jak si Česko ve čtvrté nejlidnatější zemi světa stojí?

S těmi letadly by to nemusel být konec, potenciál je vyšší, L 410 se zřejmě výborně hodí pro přepravu mezi zdejšími ostrovy. Chystá se k nám také ministr dopravy, má zájem o subdodávky pro indonéské železnice, konkrétně o signalizační zařízení a zabezpečovací systémy. Jsem si též jist zájmem o heliporty od firmy Transcon. Další klíčovou oblastí je obranný průmysl, tedy kontrolní systémy a navigační zařízení na letištích. Ve hře je i vodní hospodářství a energetika.

Proč jste jednal zrovna s ministrem dopravy?

Je to velmi vlivná postava, spravuje impérium letišť a železnice. Navíc má osobní vazbu na Prahu, jeho dcera u nás studuje architekturu, zanechala kvůli tomu dokonce studia na Pensylvánské univerzitě.

Indonésané vůbec hodně stojí o nové technologie a cítí k nám důvěru. Zdůrazňují ale, že bychom měli být schopni v místě zajistit servis, což znamená mít tam pobočku. Pro úspěch to bude zřejmě určující.

Ještě si vzpomínají na investice z časů ČSSR?

Ano. Pokládají nás za technicky velmi zdatné. Sami se zatím nepovažují za až tak přitažlivou zemi. Cítil jsem to z řady poznámek, kdy se ptali: Nezapomenete na nás po téhle cestě? To neslyšíte všude.

Má prezident šanci změnit investiční prostředí?

V tuto chvíli má prezident Joko Widodo dobrou pozici v parlamentu, takže může ukázat, zda bude schopen naplnit očekávání, jež jsou do něj vkládána. Nemá to jednoduché. Dělat politiku podporující vznik střední třídy znamená v jeho zemi utkat se s oligarchií, která se změně poměrů brání.

Je třeba držet mu palce, může ještě narazit. Jde o to, aby ta zhruba třetina mladých lidí, jež se dnes díky službám a novým technologiím staví na nohy, dostala šanci vytvořit zárodek nového členění společnosti, která se dosud skládá z 20 procent nejbohatších a zbytku chudých.

Jak na vás prezident působil?

Ve svém prostředí je originální osobností, i když je vidět, že v etablovaných vrstvách jej všichni nepodporují. Má však podporu veřejnosti a s tím i šanci být prezidentem mnohem většího počtu lidí, než bývalo v Indonésii zvykem. Zajímavé bylo i jednání s ministrem obchodu. Bylo vidět, že si uvědomuje nutnost odbourávat bariéry. Dával najevo, že vláda má velké ambice a myslí to vážně.


Čtěte také:

Islamisté chtějí v Indonésii vytvořit chalífát, varuje australský ministr

Plzeňský Doosan dodá do Indonésie turbosoustrojí za stovky milionů

Mohlo by vás zajímat

Euro exkluzivně
Airbus A-319 vládní letky na ploše letiště v Praze-Ruzyni.

Servis „vládních“ airbusů za půl miliardy obstará firma Glomex MS

 Zdeněk Radil

Radil skončil v představenstvu Pivovarů Lobkowicz

 SUV Škoda Kodiaq

Škoda Kodiaq vs. 10 dalších SUV: Srovnání klíčových vlastností

Ilustrační foto

Jourová: Ani opravená auta Volkswagenu nesplňují emise

 Boris Johnson s Recepem Tayyipem Erdoganem.

Johnson přijel do Turecka dojednat „obří dohodu“

 Vizualizace nového vlaku od čínské firmy CRRC pro českého dopravce LEO Express

Leo Express kupuje od Číňanů nové vlaky

  • James Cusumano: Pochybuji, že Elvis žije

  • Vlastimil Harapes: Nemám rád cyklostezky a nejraději bych…

  • František Stárek: Už jsem si myslel, že budu v klidu

  • Karolína Topolová: Dovoz ojetých aut se nevyplatí

  • Alexandra Kala: Sleva je u mě zakázané slovo

  • Radka Dohnalová: Lídři by měli rozvíjet své talenty a…

  • Václav Cílek: Vyhnuli jsme se Kurdistánu

  • Petr Lávička: České maso bývá předražené

  • Michal Horáček: Jen já a lidi

Hry pro příležitostné hráče