Pět mýtů o Velké hospodářské krizi

17. prosince 2008, 15:30 - Lukáš Novotný
17. prosince 2008, 15:30

Dezinterpretace historických událostí může prohloubit současné problémy ekonomiky

Dnešní potíže světové ekonomiky, jež odstartovala hypoteční a finanční krize ve Spojených státech amerických, oživují zájem o způsoby řešení Velké hospodářské krize z třicátých let 20. století. Mnozí lidé se nyní uklidňují, že šéfem americké centrální banky je renomovaný odborník na tuto krizi Ben Bernanke, který své akademické znalosti využije k aplikaci adekvátních opatření, jež zamezí dalšímu prohlubování problémů. V sázce je nejen zdraví americké, ale i světové ekonomiky. Proto je nezbytné, aby rozhodnutí přijímaná v těchto a následujících dnech i měsících vycházela ze skutečných událostí, a nikoli mýtů, které dezinterpretují historii. Podívejme se nyní na pět takových, všeobecně rozšířených mylných představ o Velké hospodářské krizi, jak je v článku pro deník The Wall Street Journal formuloval publicista a bývalý šéf kanceláře časopisu BusinessWeek Andrew Wilson.

1. Herbert Hoover, jenž se stal prezidentem v roce 1929, byl zastáncem klasického liberalismu, republikán, který lpěl na myšlence, že trhy se ze své podstaty samy regulují. Pravda je mnohem poučnější. Hoover měl k idealistovi volného trhu daleko. Zapáleně věřil ve vládní intervence na podporu příjmů a zaměstnanosti. Jeho následník Franklin Delano Roosevelt nezměnil po svém nástupu do Bílého domu v roce 1933 kurz a pokračoval v cestě, kterou se vydal Hoover. Byla to cesta ke katastrofě.
Hoover byl bowlingovou koulí, která vyhledává kuželky, jež by mohla smést. Byl vládním aktivistou fixovaným na myšlenku vést zemi ve stylu energického šéfa velké korporace. Byl to Hoover, a nikoli Roosevelt, kdo zavedl praxi vršících se rozpočtových deficitů, jež financovaly obří veřejné projekty. Zatímco během většiny dvacátých let vládní výdaje v USA klesaly, případně stagnovaly, v období 1929 až 1932 vzrostly o více než 50 procent. To znamenalo rekordní vzestup státních výdajů během mírového období.
Hooverovy veřejné projekty zahrnovaly například Bay Bridge v San Francisku, akvadukt v Los Angeles či přehradu Hoover Dam. Republikánský prezident si získal uznání od Americké odborové federace za svoji průmyslovou politiku, která například donutila šéfy firem nesnižovat mzdy, když ekonomika upadala. Hoover to vysvětloval tím, že hospodářskému cyklu je třeba vzdorovat podporou mezd: „Dosud žádný prezident nevěřil tomu, že by vláda měla nést za takové věci odpovědnost… Musíme být v tomto směru průkopníky.“

2. Pád akciového trhu v říjnu 1929 urychlil Velkou hospodářskou krizi. Ve skutečnosti propad urychlilo několik zvrácených politik, které zapříčinily devastaci ekonomiky – počínaje příklonem k protekcionismu. Jedním z nešťastných opatření bylo schválení Smootova-Hawleyho celního tarifu, který v situaci poklesu cen zdvojnásobil cla na mnoho dovážených zemědělských produktů. To mělo farmářům pomoci vyrovnat se s klesajícími příjmy. Ve skutečnosti však tento zákon zcela zabránil světovému obchodu. Někteří ekonomové se domnívají, že rostoucí pravděpodobnost přijetí Smootova-Hawleyho tarifu přispěla rozhodujícím způsobem ke krachu akciového trhu na podzim 1929.

3. Kde selhal trh, nastoupila vláda, aby ochránila obyčejné lidi. Hooverova katastrofální agrární politika zahrnovala schválení zemědělského obchodního zákona (Agricultural Marketing Act). Zatímco exporty tvořily v roce 1929 pouhých sedm procent amerického hrubého domácího produktu, obchod představoval celou třetinu příjmů amerických farem. Ztráta exportních trhů způsobená Smootovým-Hawleyho tarifem zničila zemědělství. V Hooverových stopách pak pokračoval Roosevelt. Soustředil se na pokusy zvýšit farmářské příjmy stanovením produkčních kvót a platbami farmářům za to, že nebudou určitou část půdy používat k zemědělské výrobě. I za cenu toho, že tato taktika znamenala vyšší ceny pro těžce zkoušené spotřebitele, snížila produktivitu a v jejím důsledku farmáři opouštěli svou půdu.

4. Chamtivost způsobila, že trh přestřelil a poté zkrachoval. Skutečným viníkem – stejně jako v případě dnešní realitní bubliny – je spekulativní horečka vyvolaná nepřiměřeně snadno dostupnými úvěry a splasklá nevyhnutelným návratem k reálnějším cenám. Takto ji definoval i ekonomický historik Charles Kindleberger v klasické knize Mánie, paniky a krachy (Manias, Panics, and Crashes). Na konci dvacátých let poháněly levné a snadno dostupné peníze děsivý nárůst obchodování na úvěr a bujení investičních trustů. Ty sice nenabízely vysoké dividendy či prokazatelné zisky na akcii, ale slibovaly fenomenální přírůstky kapitálu.
Poslední věcí, kterou chtěl Hoover učinit po příchodu do úřadu, bylo udržet na uzdě boom akciového trhu tím, že umožní úrokovým sazbám růst na reálnější úroveň. Klíč k prosperitě dle něho spočíval v tom, že umožní dobrým časům, aby dál plynuly – prostřednictvím vládních akcí zacílených na udržení vysokých mezd a tržních cen.

5. Osvícená vláda vyvedla Američany z nejhoršího propadu v historii a zachránila kapitalismus přísnou regulací a státním dohledem. Naopak, Hooverova i Rooseveltova administrativa byly společně zodpovědné za to, že se panika proměnila v nejhorší krizi moderních dějin. Až do roku 1938 zůstávala bez práce téměř pětina dělníků. To, co kabinet poskytl lidem prostřednictvím zvýšeného utrácení, si bral nazpět vyšším zdaněním. Následkem špatného hospodaření a vlastní neschopnosti byla vláda zodpovědná za ztracených deset let ekonomického růstu.
Antipodnikatelský duch mezi tehdejšími vůdci se rozšířil do byznysových publikací. Týdeník BusinessWeek se v roce 1931 uštěpačně ptal: „Plánovat, či neplánovat už není tím, oč tu jde. Skutečnou otázkou je, kdo to udělá?“
Svými hospodářskými politikami a nepřetržitým vládním aktivismem se Hoover mnohem více podobal svému demokratickému následovníkovi Franklinu Rooseveltovi než republikánskému předchůdci Calvinu Coolidgovi. Coolidge, který byl prezidentem v letech 1923 až 1929, se nikdy netajil svým přezíráním Hoovera, jenž byl jeho ministrem. „Ten člověk mi šest let poskytoval nevyžádané rady a všechny špatné,“ prohlásil Coolidge.

Je tedy otázkou, do jaké míry pomohou řešení současné krize státní zásahy, zvyšování vládních výdajů či přísnější regulace finančních trhů. Stačí se však podívat do minulosti. Nikoli však povrchně a zjednodušeně. Mylné interpretace totiž dokážou způsobit dalekosáhlé škody. A ve hře je nyní opravdu hodně. Většina z nás podobnou hospodářskou krizi během svého života nezažila – co však nebylo, může ještě být.

BOX
Herbert Hoover Narodil se roku 1874 ve farmářské komunitě. Vystudoval geologii na Stanfordově univerzitě. Působil nejprve jako báňský inženýr, později i jako poradce v oboru a velmi zbohatl. Prezidentem Spojených států amerických se stal v roce 1929. Hned v prvním roce v úřadu se musel potýkat s hospodářskou krizí. Emeritní profesor historie na Harvardově univerzitě Stephen Graubard v knize Prezidenti o něm napsal: „Hooverovými největšími chybami byly přehnaná samolibost, nedostatečná znalost ekonomiky a naivní víra v to, že když se stal úspěšným ropným inženýrem, podnikatelem a organizátorem, musí také hravě zvládnout domácí a zahraniční politiku… Nebyl nijak zvlášť bystrým politikem.“

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče