Penzijní letadlo

26. ledna 2011, 15:19 - Josef Šíma
26. ledna 2011, 15:19

Jádrem reformy musí být zásada dobrovolného investování

Věhlasný harvardský profesor Gregory Mankiw, dnes nejčtenější bloger mezi profesory ekonomie na světě, napsal již v dubnu 1998 do časopisu Fortune článek s trefným názvem Velká pyramidová hra. Poukazuje v něm na to, že systémy průběžného financování důchodového systému splňují všechna kritéria hry zvané „letadlo“, jež je, pokud ji neprovozuje stát, ilegální aktivitou. Stejně jako v případě nechvalně proslulého Bernarda Madoffa (jenž si dnes odpykává ve vězení svůj stopadesátiletý trest za pyramidovou hru s téměř 5000 účastníky), nejsou vložené prostředky nikde investovány, jen protékají systémem a jsou okamžitě vypláceny jiným „hráčům“. I naše české letadlo, jehož se musí účastnit miliony obyvatel, se pomalu blíží na tvrdé přistání a celá generace obyvatel se v důsledku této politické hry dostává do velké existenční nejistoty. Po letech se proto téma reformy penzí dostává na první stránky novin. A dokonce se zdá, že se rýsuje konsenzus stran české vládní koalice.

Batolata v deficitu

Naneštěstí to však vypadá, že se penzijního letadla nezbavíme. Politici nás nutí hrát dál, jen se chystají lehce změnit pravidla hry. Namísto 28 procent bude každý muset odvádět o trochu méně ze své hrubé mzdy (o tři až pět procentních bodů), a tuto „vyvedenou“ část bude investovat (zdá se, že povinně) do speciálně licencovaných penzijních fondů. Z toho část do „bezpečného státního fondu“, který prý bude „konzervativně investovat“ především do státních dluhopisů, a peníze povinně odvedené tak opět protečou systémem, nikde se neinvestují, a okamžitě se vyplatí jiným. Vzniká tak další letadlo, sice menší a reformní, ale letadlo. Podle expertů z NERV má povinné spoření do fondů výhodu „dobré makroekonomické predikovatelnosti“, ale je toto hodnotou pro někoho jiného než pro makroekonomické stratégy? Ondřej Schneider z Univerzity Karlovy správně říká, že dnešní batolata tak po nás kromě pěkného dluhu zdědí systém, který od nich během jejich života vybere, v průměru a bez započtení inflace, přes tři miliony korun na důchodovém „pojištění“, aby jim pak vyplatil důchody – opět bez inflace – ve výši 1,4 milionu! Není to skandální? Do debaty o penzích, zahlcené střety o podobu jejich politického plánování, je nutné vnést zásadní argument proti politizaci otázky. V těchto dnech slavíme dvacet let od odstátnění cen a my se stále nebavíme o odstátnění důchodů, jedné z nejdůležitějších životních investic! Jak je možné, že se obáváme, aby za nás politici plánovali výrobu a necháváme je plánovat naše důchody? Penze musí být odpolitizovány a z dětí se nesmějí stávat noví účastníci krátkozrakých politických plánů. „Pyramidová hra přestrojená za systém sociálního zabezpečení“, jak ji nazval Mankiw, musí skončit. Kdo chce nakupovat za své peníze státní dluhopisy a věřit i po událostech poslední doby, že se jedná o bezpečnou investici, by měl mít možnost (a právo!) tak činit. Kdo chce na stáří investovat a zároveň věří (i po zkušenostech s úspěšností státního dohledu nad českými bankami) v prospěšnost takového dohledu, měl by mít možnost (a právo!) investovat do takovýchto státem licencovaných fondů. A analogicky kdo se chce na stáří zajistit investicemi do jiných aktiv, domácích či zahraničních, nemovitostí, zlata, umění apod., by měl mít možnost (a právo!) tak učinit.

Soukromý kontrakt

Ukončení centrálního plánování důchodů také zastaví nesmyslné debaty o tom, v kolika letech by lidé měli odcházet do důchodu a kdo by měl mít výjimku. Různost lidských osudů a životních situací představovaly od počátku problém pro plošné politiky a centrální politické rozhodování. Není žádný „průměrný spotřebitel“ ani „průměrně opotřebovaný pracující“. Každý jsme jiný a společnost, ve které žijeme, by nám měla umožnit se rozhodovat podle naší konkrétní situace – co kupovat, co číst, kde a jak pracovat, kde se pojistit, kam investovat a kdy jít do penze. Veškeré tyto záležitosti by měly být produkty smluvního ujednání mezi člověkem a firmou (bankou, pojišťovnou, penzijním fondem apod.), jež mu danou věc dodává. Reformy zbankrotovaných centrálních systémů jsou vždy obtížné. Utahování opasku se nelze vyhnout. Absolutně nutnou podmínkou k úspěšné reformě penzí je, aby se do starého systému nevtahovali noví „hráči“ a stávajícím „hráčům“ bylo umožněno ze hry vystoupit, tedy opravdový opt-out. Nic takového ale dnešní reformátoři bohužel nenavrhují.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče