Penze po česku

23. dubna 2010, 12:19 - Pavel Kohout
23. dubna 2010, 12:19

Důchodový systém jakékoli země musí být do jisté míry nespravedlivý

Ústavní soud rozhodl, že český průběžný penzijní systém odporuje ústavně zaručenému právu na „přiměřené hmotné zabezpečení“ důchodců, protože „vede k neakceptovatelné nerovnosti mezi různými skupinami důchodových pojištěnců“.
„Žalobce napadl výši přiznaného důchodu i při vědomí, že jeho výše byla stanovena v souladu se zákonem,“ uvádí dále rozsudek Ústavního soudu, „a poukázal na to, že celková výše důchodu činí pouze 19 procent z jeho příjmu, což nepovažuje za přiměřené hmotné zabezpečení.“
Průměrný náhradový poměr totiž činí 44 procent hrubého příjmu, ve srovnání s čímž žalobce považoval svých 19 procent za nespravedlivě nízký výměr. A jelikož byl profesí advokát, postupoval procesně správně. Ústavní soud mu dal za pravdu.
Prakticky ani neměl jinou možnost. Rozdíl mezi 19 a 44 procenty příliš bije do očí. A to přitom žalobcova mzda činila „jen“ 68 635 Kč, což není ani trojnásobek průměrné mzdy. Zaměstnanci s vyššími příjmy dostávají ještě menší náhradové poměry.
Penzijní systém jakékoli země musí být do jisté míry nespravedlivý, a to ze sociálních důvodů. Kdyby všichni důchodci obdrželi stejný náhradový poměr, vznikl by příliš velký podíl takových, jejichž důchody by nestačily na životní minimum. Ústavní soud ostatně v zásadě akceptoval princip příjmové solidarity. Jak se dále praví v rozsudku, „konstatoval však, že ani tyto principy, a platí to zejména o principu solidarity příjmové, v rámci tohoto důchodového systému nemohou absolutně převážit a vést k praktické nivelizaci důchodů“. Solidarita zkrátka nemůže téměř úplně potlačit princip ekvivalence, tedy zásluhovosti. Penzijní pojištění musí z podstaty věci respektovat zásadu, že kdo platil více, má nárok na větší plnění. Kdo si zařídí životní nebo majetkové pojištění, dostane v případě pojistné události plnění přímo úměrné výši pojistné prémie, kterou platil. Žádná solidarita se zde neuplatňuje. Pouze pojistná matematika, což jsou dvě naprosto odlišné věci.
Penzijní systém tedy musí zabezpečovat životní minimum pro všechny. Pojistná ekvivalence se neuplatňuje. Tento princip byl znám již před válkou pod malebným termínem „veřejné chudinství“. Naproti tomu pojištění má být pojištění, a nikoli veřejné chudinství. Pojistná ekvivalence musí být alespoň zhruba respektována. V civilizovaných zemích je tento problém alespoň částečně řešen zavedením stropů na odvody. Většinou to bývá dvojnásobek průměrné mzdy, v Německu jen 1,6násobek. Míra pojistné ekvivalence je respektována mnohem lépe.
V českých podmínkách zákon hovoří o „sociálním pojištění“, ve skutečnosti však zachází se sociálním pojištěním, jako kdyby to byla pouhá daň z příjmu. Jaký je rozdíl mezi pojištěním a daní? Poměrně podstatný. Placení pojistného zakládá právní nárok na budoucí plnění. Placením daní získáváte nárok nanejvýše na předvolební sliby. Proto není tak úplně překvapivé, že Ústavní soud rozhodl ve prospěch žaloby bývalého advokáta, jemuž úřady přidělily důchod ve výši 19 procent z jeho hrubé mzdy. Na celé věci je šokující jen jedno: jak to, že to trvalo tak dlouho?
Verdikt Ústavního soudu však více problémů vytváří, než řeší. Ústavní soudci se nemusejí – a z podstaty věci ani nesmějí – zabývat otázkou, kde má stát vzít peníze na výplatu vyšších důchodů osobám s vyššími mzdami. Prosté navýšení penzí důchodcům s vyššími vyměřovacími základy je stěží možné. Podle názoru některých odborníků by šlo řádově o desítky miliard korun ročně. Jde samozřejmě jen o hrubý nástřel: nikdo neví, jak by měl penzijní systém vypadat, aby byly nároky Ústavního soudu splněny. Snížení důchodů ostatním je varianta, kterou nikdo ani nevyslovil. Snad žádná politická síla nebude chtít osekat důchody většině obyvatelstva.
Naopak se začalo mluvit o zvýšení sazby sociálního pojistného – což by však nespravedlnost ještě zhoršilo, zejména ve vztahu k mladším ročníkům. Není překvapivé, že se této myšlenky ihned nadšeně chopily politické síly, jejichž dlouhodobým cílem je co nejvíce znesnadnit a zkomplikovat život lidem s nadprůměrným příjmem. Jakákoli šance na zvýšení daní (respektive pojistného) a oslabení ekonomické základny „nepřátelských tříd“ je vítána.
Dále se nabízí ještě šalamounské řešení podle Eduarda Janoty: prostě přejmenovat sociální pojištění na penzijní daň. Tímto aktem by stát opět ukázal poplatníkům s vyššími mzdami, jak vypadá spravedlnost po česku.
Nejpravděpodobnější řešení však bude typicky české: politici budou rozsudek Ústavního soudu prostě ignorovat. Jako kdyby nebyl žádný rozsudek, jako kdyby nebyl žádný soud. Není zde síla, která by politiky přiměla respektovat soudní rozhodnutí. A politici to vědí.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče