Pěknej záhul

07. března 2008, 12:19 - Martin Rychlík
07. března 2008, 12:19

Cyklista, který pozvedl sport hendikepovaných k profesionalismu

Je mistrem světa i Evropy, vítězem paralympiád ze Sydney a Atén. Třiatřicetiletý Jiří Ježek už ujel při letošní přípravě na paralympijské soutěže v Pekingu tisíce kilometrů. Již čtyři roky se sportem živí, ač mu chybí noha pod kolenem. O finance a sponzory se stará sám s manželkou. Stal se tváří pojišťovny D. A. S., spolupracuje na mnoha projektech. „Jsem rád, že je o mě zájem, věci kolem sponzoringu i různé společenské akce mě baví. A poznám spoustu zajímavých lidí,“ říká muž, kterého jeho hendikep nijak netíží. Jeho kariéra má i hlubší smysl: „Je skvělé, když vám přijde e-mail, že jste někoho motivoval, aby se po úraze 'vyhrabal' z depresí. Občas se na nás obrátí rodiče dětí, které leží v nemocnici po úraze či nemoci, s prosbou o pomoc či povzbuzení. Sedneme do auta a zajedeme za nimi. Sám vím, jak moc je takový impulz důležitý.“

V prosinci jste zvítězil ve 43. ročníku ankety o Krále cyklistiky v kategorii hendikepovaných. Jakou máte konkurenci? Protože je cyklistika hendikepovavých členěna na základě druhu postižení, existuje několik kategorií. Česko už od počátku patří k velmocím, v každé třídě máme jednoho až dva výborné závodníky. Ti nejvíce postižení jezdí na takzvaných „handbicích“, což jsou upravené invalidní vozíky. Lidé s poruchou nervo-svalové koordinace mají speciální kola, takové tříkolky. A já závodím v elitní paralympijské kategorii, kterou je takřka klasická cyklistika.

U nás jste tedy „králem“. Už dlouhodobě patřím ke špičce doma a i ve světě. Má kategorie – závodníci s amputací jedné nohy pod kolenem – je spravedlivá, neboť hendikep je jasný a divácky pochopitelný. Světová špička, prvních deset patnáct závodníků, jsou profesionálové a doma závodí se zdravými. Já jsem profíkem od roku 2004. Moji největší soupeři pocházejí ze zemí se silnou cyklistickou tradicí, jako jsou Belgie, Francie, Španělsko. Těžkými soky budou na letošní paralympiádě i domácí Číňané, musí se počítat i s Italy, Američany a Australany.

Jedním z vašich největších rivalů je Španěl Roberto Alcaide, který krátce předtím, než měl jako nadějný mladý závodník přestoupit do profitýmu, utrpěl vážnou nehodu… Roberto při závodě vyletěl ze zatáčky a svodidlo mu uřízlo nohu v kotníku. Roberto měl štěstí, že si už před nehodou „přičichl“ k velké cyklistice. I Jan Boyen z Belgie, člen druhodivizního týmu Jartazzi, v němž má skvělé zázemí a který se za poslední dva roky hodně zlepšil, závodil na kole již před úrazem. Jiní, stejně jako já, začali s cyklistikou až jako hendikepovaní. Ale zpět se nikdo nedívá, zvlášť letos. Každý má jediný cíl: Peking.

Už máte medaile ze Sydney i z Atén, cíle budou velké. Všichni říkají, že patřím k favoritům. Uvědomuji si to. I s ohledem na předchozí úspěchy si nemůžu dělat alibi, že se jedu jen zúčastnit. Tlak je značný, i když si ho vytvářím převážně sám. Nechci zklamat. Na druhé straně vím, že to bude těžké. Osobně budu spokojen s jakoukoli medailí, aspoň z jedné disciplíny.

Kolik jich pojedete? Trenér na mne ušil smrtelnou kombinaci všech pěti závodů. Tři na dráze – kilometr s pevným startem, stíhací závod na čtyři kilometry a sprint družstev – a na silnici pojedu hromadný závod a časovku. Pěknej záhul (úsměv). Mám výhodu, že se od začátku snažím věnovat všem disciplínám, jsem jedním z posledních univerzálů, který je schopen získat pět medailí, jako se to povedlo loni na mistrovství světa v Bordeaux. To byl trošku unikát. Někdy mi to ubližuje, protože poslední dobou se hlavně dráhová cyklistika profiluje jako u zdravých. Na pevný kilometr je zapotřebí úplně jiných závodníků než třeba na stíhací závod…

Myslíte somatické typy?
Přesně tak. Sprint a kilometr jsou spíše pro muskulatorní jezdce, kteří nabírají svalovou hmotu hlavně v posilovně. Stíhací disciplíny na dráze stejně jako silniční závody jsou více o vytrvalosti. Na stupních vítězů se mi střídají různí soupeři, ale já zůstávám (smích).

Jezdíte i na horských kolech, baví vás cyklokros. To už vám chybí pouze kolová! Horská kola jezdím jen pro zábavu. Líbí se mi atmosféra na masových závodech pro veřejnost. I cyklokros je skvělá disciplína. Jako doplněk v zimě, sezona je od října do půlky února. A jede se jen hodinu.

Ale je to asi obtížnější vzhledem k vaší protéze… Na obě terénní disciplíny musím mít speciální protézu, abych mohl seskakovat, naskakovat a běhat s kolem. Zvláště cyklokros je náročný. Zpočátku nikdo nevěřil, že to půjde. Možná proto mě ta disciplína lákala, byla to výzva. Navíc závody jsou atraktivní, chodí spousta lidí, na krátkém okruhu závodníci projíždějí divákům stále před očima, což je pro mne příležitost se ukázat. Letos není čas, ale po paralympiádě bych rád pár závodů zkusil i v Belgii, kde je cyklokros národním sportem. Vím, že by o to diváci stáli. A může to být motivace pro ostatní.

Pro vás byl motivací paralympik Josef Lachman, stříbrný ze Soulu 1988. Prý za vámi přišel otec, ukázal článek v novinách a řekl: „Hele, to je frajer!“ Bylo to tak. Měl stejný hendikep, byl to první český účastník paralympiády. Do Soulu jel sám. V začátcích, po roce 1994, mě právě on seznámil s cyklistikou, sbíral jsem od něj zkušenosti. Začínal jsem od nuly. První dva roky jsem dělal vše, co mi Pepa řekl. Později jsem trénoval sám a vydržel tak téměř osm let. Až před dvěma lety jsem se domluvil na spolupráci s Viktorem Zapletalem, který patří k našim nejlepším koučům.

Specializuje se jen na dráhu? Ne, ne. Původně „dělal“ hlavně horská kola, trénuje i Jaroslava Kulhavého, což je nejlepší český jezdec na MTB. Viktor je pro mě strašně důležitý. Vyhovujeme si v cyklistice i osobně, jsme si blízcí. Co se týče tréninku, připravuje můj program jak silniční, tak dráhový. Dráhu konzultujeme i s Pavlem Vršeckým, který je u nás na dráhovou cyklistiku největší odborník. Viktor vnesl do tréninku řád, odbornost a hlavně jistotu a klid. Bezmezně mu věřím. Podařilo se nám vytvořit fungující tým hendikepovaných, kde on je trenérem, já „kapitánem“. On řídí trénink a dává rady kolegům, já je můžu na kole rovnou koordinovat. Daří se nám přivádět ke sportu stále více zájemců, takže mám pocit, že moji nástupci už rostou.

Budou „obojživelníky“ pro dráhu i silnici jako vy nebo Lada Kozlíková? Ono se říká, že cyklistika je jen jedna, i když těch všestranně úspěšných je málo. Cyklistika se čím dál víc specializuje. Ještě generace současných třicátníků je schopna zajet kvalitně dráhu i silnici. Je to vidět i ve světě, kdy nejlepší silničáři často vzešli z bývalých dráhařů.

Dráhu i cyklokros jezdil v mládí Jan Ullrich. Dočetl jsem se, že je to váš vzor. Na Tour de France mi byl vždy sympatičtější než Lance Armstrong. Měl lidštější tvář, měl své neduhy s chováním, s alkoholem. Lance byl příliš dokonalý. Líbilo se mi, že Ullrich dokáže na kole trpět jako já. Armstrong vypadal, že vůbec netrpí, což bylo podezřelé…

Jistě, takový stín ležel nad všemi jeho výhrami. A Tour samotnou postihl nejeden dopingový skandál. Je to problém i ve sportu hendikepovaných? Určitě ne! A je pro to i jednoduché vysvětlení. Máme štěstí, že se u nás nevyhrávají vysoké finanční odměny. Odpadá tedy „nezdravá“ motivace, tlak na výsledky. Samozřejmě příprava stojí spoustu peněz sponzorů a partnerů, kteří chtějí, aby sportovec vyhrával. Ale ne za každou cenu. Podporují mě, protože vědí, že to dělám poctivě. Chtějí pomoci. A já jim výhrou chci poděkovat, ukázat, že podpora měla cenu. Ale především chci vyhrávat sám pro sebe, pro své blízké. Tlak si vytvářím sám. Kdyby závodník sáhl k podvodu, podvádí nejvíc sám sebe. A strach z prozrazení za žádné vítězství nestojí.

Ale dopingové zkoušky existují? To ano. Už tři roky jsme součástí dozorující Mezinárodní cyklistické unie (UCI), takže podstupujeme stejné testy jako na Tour a Gru, namátkové kontroly. Ale co si pamatuji, tak od roku 1996, kdy už byly zkoušky běžné, se vyskytl jediný případ. Bylo to v Aténách, ale nešlo o klasický doping. Jeden realizační tým zapomněl nahlásit, že závodník bere léky.

Plná auta se stříkačkami tedy nečekejme… Byl by to nesmysl. Doping je drahý, návratnost by nebyla žádná. Zato ostuda by hendikepovaným zkazila jméno i možnost získat sympatie společnosti díky pozitivním emocím, které sponzoři oceňují a podporují. Paralympici by tím ztratili všechno.

Je to také osobními zkušenostmi hendikepovaných? Každý má následky nemocí či úraz, takže si zdraví cení. Nikdo si nechce tělo poškozovat víc, než je nutné. Neboť sport v profipojetí už sám o sobě není nic moc zdravého (smích).

Vás potkala havárie v jedenácti letech. V březnu 1985. Hrál jsem jako žáček fotbal za Spartu na Letné…

Promiňte, nejste vnukem trenéra Václava Ježka? (smích) To se mě vždy ptali. Na Spartě si asi mysleli, že jsem jeho příbuzný, takže mne při rozřazování pořád drželi v kádru, ale pak už to nešlo. Nebyl jsem moc dobrý hráč; subtilní, chyběla mi síla. Ale fotbal mě bavil. Po roce jsem skončil, ale i pak jsme s kamarády chodili hrát na Letenskou pláň. Pro radost. Jednou v březnu jsme šli čutat, přebíhali silnici. No, já se špatně rozhlédl. Vstoupil jsem přímo pod nákladní tatru. Moje chyba. Nohu jsem strčil mezi zadní kola, takže mi ji náklaďák rozdrtil a přejel. Odvezli mne do Motola a narychlo svolaný operační tým mi zachránil alespoň koleno, což je obrovské plus. Mám amputovanou nohu asi patnáct centimetrů pod kolenem. To je o hodně lepší, než kdybych koleno neměl. Lépe se mi chodí, můžu dělat v podstatě všechno.

Za školu jste prý hrál i volejbal a basketbal. Až na střední. Hned po úrazu jsem se na protéze naučil chodit, popoběhnout. Tím, že se to stalo na konci března, jsem zmeškal prakticky jen dva tři měsíce školního roku. Celá škola i učitelé mi po prázdninách pomohli, nikdo z toho nic nedělal, nikdo se neptal, co můžu a nemůžu. Viděli, co zvládnu a nezvládnu. Nikdo nebral žádné ohledy, což je to nejlepší. Na průmyslovku jsem šel již sebevědomý, jako bych ani problém neměl.

Kdy jste se začal zabývat výrobou protéz? Hned po maturitě. Šel jsem si tehdy pro novou protézu k technikovi a on mi nabídl, zda tam nechci pracovat. Tvrdil, že mám nejlepší kvalifikaci. Od dětství jsem rád modelařil, což se hodilo. Protetika je napůl sochařina, napůl chemickotechnologický obor. Věděl jsem věci, které zdravý technik nepochopí. Dokážu se vcítit do pocitu pacienta. A také poznám, když si naopak stěžuje a vymýšlí zbytečně moc… (smích). Práce mě bavila, za osm let jsem měl spoustu klientů, slušný plat. Ale bohužel kombinovat to se sportem bylo příliš náročné, nechtěl jsem dělat oboje polovičatě. Zvolil jsem cyklistiku.

Ale nelitujete, že? Ze začátku jsem měl pochybnosti, zda jsem zvolil správně. Ale dnes nelituji. Cyklistika mi dala vše podstatné. Není to snadný život, ale vážím si toho, že mohu dělat sport na sto procent. Svůj vděk se snažím přetavit v tréninkovou poctivost.

Kolik najedete ročně kilometrů? Předloni jsem ujel v přípravě 31 tisíc kilometrů, což byl asi extrém. Zbytečně moc. Přeci jen si občas neuvědomím, že nemám nohu a tělo je vystavené vyšší zátěži. Čtyři sezony jsem jezdil téměř bez přestávky. Závodil se zdravými, s hendikepovanými, na dráze, na silnici, v cyklokrosu… Bylo toho moc. A tělo se začínalo ozývat. Naštěstí jsem potkal Viktora. Trochu jsme „ubrali“, vysvětlil mi, že je nutné více odpočívat, koncentrovat se na důležité závody. V současnosti najezdím tak 28 tisíc kilometrů ročně.

Existuje kromě paralympiády či mistrovství světa také nějaký etapový závod pro hendikepované? Klasické etapové závody se nepořádají. Bylo by to logisticky i organizačně příliš náročné. Člověk si představí klasický závod pro zdravé, kde jede peloton jednu trasu. To však u nás nelze. Různá postižení, různé kategorie, různé délky závodů. Sám mám štěstí, že když chci a potřebuji jet etapový závod kvůli tréninku, vyberu si a absolvuji jej s profesionály.

Jak to vnímají zdraví, když je porazíte? Mám zkušenost, že čím profesionálnější závodník, tím má se mnou menší „problém“. Ti naši světově nejúspěšnější - Padrnos, Raboň, Kreuziger - mi ohromně fandí. Loni jsem měl příležitost startovat s nimi v domácích závodech ve „výběru hvězd“. Ale ti méně výkonnější to nesou těžce. Chápu je. Mně by to také vadilo. Když ale jedu na sto procent a oni tomu nedají totéž, nemohou se divit, že skončí až za mnou. Nejezdím však se zdravými, abych sobě něco dokazoval nebo abych je naštval. Jde mi jen o trénink. Je to také skvělá propagace našeho sportu. Když totiž jsou vedle sebe dva paralympici, divák si ani neuvědomí, jak rychle jedou. Jenže když držím krok s těmi, kteří absolvovali třeba tour, diváci šílejí…

Kromě životního nadhledu, přátel a zkušeností vám cyklistika „dala“ i manželku. Díky sportu jsem získal vše, nač jsem hrdý a co mne těší. Se Soňou jsme se potkali při závodech v Rakousku. Její tatínek jezdí celý život na kole. Díky němu má s cyklistikou zkušenost. Adaptovala se do role nejen manželky, ale i manažerky. Bez ní bych takových výsledků nedosáhl. Stojí za vším. Ona a Viktor jsou základem mého sportovního života.

Máte dobrý tým, ale i silnou vůli. Jste po havárii odolnějším člověkem? Určitě. Úraz mě naučil překonávat překážky. Mám posunutý práh únavy, bolesti. Díky osobním zkušenostem má každý z hendikepovaných jiné morálně-volní vlastnosti než ti zdraví. Viktor říká, že proti nim nikdy neslezu z kola a nevzdám to, i když je závod dávno prohraný, prší a je zima. Stejně si to protrpím. Vím, že nikdy nevyhraji Tour de France, ten fyzický hendikep tam je a vždy bude - nikdo mi ho neodpáře -, ale vůlí se dostávám blízko k výkonnosti zdravých. Takže hendikep je v podstatě nulový. Naopak. Strašně mne to obohatilo. Sám se sebou jsem vnitřně spokojen, a kdybych žil obyčejně, myslím, že by to tak nebylo. Mám z toho radost. Vždy říkám, že úraz beru jako dar.

CV:
Jiří Ježek (33)
český hendikepovaný cyklista, vícenásobný mistr světa i Evropy a vítěz paralympiád ze Sydney 2000 a Atén 2004 v kategorii LC2 (podkolenní amputace). Závodí na dráze, silnici i na horských kolech. Úraz nohy utrpěl v roce 1985 při kolizi s automobilem, nicméně s postižením se vyrovnal. Absolvoval střední průmyslovou školu, po maturitě pracoval jako protetický technik. Cyklistice se začal věnovat díky Josefu Lachmanovi, stříbrnému paralympikovi ze Soulu 1988; od roku 1996 je členem reprezentačního družstva. Poslední dva roky jej trénuje Viktor Zapletal. V roce 2000 se oženil, manželka (mají vytetované snubní prstýnky) je zároveň jeho manažerkou. Hovoří anglicky a španělsky, domluví se i německy a francouzsky.

box
Trenér Viktor Zapletal
Naplno i se 73 procenty

„Jirka je perfekcionista,“ tvrdí cyklistův kouč Viktor Zapletal, který však trénuje jak Jiřího Ježka, tak i kompletní českou „paracyklistickou“ reprezentaci

Řekněte, v čem je Jiří výjimečný? Svým přístupem – je opravdový profesionál. Sice začal poměrně pozdě, ale hned s tím, že chce být nejlepší na světě. A díky úsilí se mu to podařilo. Je výjimečný v tom, že jako jeden z prvních hendikepovaných sportovců posunul svůj sport na profesionální úroveň. Často se mě lidé ptají, jak by asi jezdil, kdyby o nohu nepřišel a stal se proficyklistou. Vím dobře, jaké jsou jeho dispozice, a myslím, že by byl tím, čím je nyní. Tedy cyklistickým mistrem světa.

Lze jej s někým mezi postiženými srovnat? Asi ne. Vše se začalo nabalovat až na Jirku. V souvislosti s jeho zvyšující se výkonností se začali zlepšovat i ti ostatní.

Jste šéftrenérem reprezentace. Kdo do ní všechno patří? Máme cyklisty i handbikery, závodníky na vozíku. Ti jsou též úspěšní. Například Marcel Pipek je mistrem světa a vítězem paralympiády. Z klasických cyklistů tvoří tým většinou amputáři – buď nemají ruku, či nohu.

Jaké postavení má tento sport?
Cyklistika je prvním sportem hendikepovaných, který vystoupil ze sevření „postižených“ a vstoupil i do plnohodnotné organizace UCI. Tím je dán i vývoj, profesionalizace závodníků, organizace obrovského množství soutěží.

Dočetl jsem se, že váš svěřenec absolvuje ročně asi sedmdesát závodů. Platí to? Už ne. Výrazně jsme jeho „zápřah“ zredukovali. Jirka se cíleně zaměřuje na vrcholy sezon. Tyto závody jsou nesmírně náročné a vyžadují maximální koncentraci a připravenost. Zkusili jsme tento model poprvé loni a Jiří pak vyhrál postupně Americký pohár, Světový pohár, Evropský pohár i mistrovství světa a v září vše zakončil vítězstvím na World Games of MTB.

Jaké mu předepisujete tréninkové dávky? Víceméně totožné s profesionálními cyklisty. Ročně přes 28 až 30 tisíc kilometrů. Hendikep tam samozřejmě je. Máme změřeno, že postižená noha pracuje ze 73 procent normálu. My se těch chybějících 27 procent snažíme kompenzovat. Víme, za jakých podmínek se hendikep projevuje nejvíce, a když při závodě nastanou, tak musí jet chytře a aktivuje své přednosti, především sílu. Nevypadá na to, ale jeho fyzická síla a silová vytrvalost jsou obrovské.

Posilujete tedy hodně ruce? Ruce jsou pro něj hrozně důležité, především na dráze. Ale posiluje celé tělo, každý den. V zimní přípravě máme i posilovnu, ale přeci jen hlavní je kolo. Na něm Jirka stráví čtyři až šest hodin denně.

Objevují se nějaké další osobnosti v českém týmu? Pár nadějných mladíků nám už „roste“. Třeba Tomáš Kvasnička mladší, syn legendárního cyklokrosaře, jenž je nejlepším juniorem na světě v kategorii D3 a patří i do špičky mezi dospělými, ač mu bylo teprve osmnáct. Cyklistika hendikepovaných je už na takové úrovni, že kdo chce jezdit výkonnostně, musí být opravdu zdatný. Takže kluci už od začátku trénují se zdravými. A táhne je to výš.

České medaile z paralympiád
1996 (Atlanta): 10 medailí (2-7-1)
Zimní 1998 (Nagano): 7 medailí (3-3-1)
2000 (Sydney): 43 medailí (15-15-13)
Zimní 2002 (Salt Lake City): 5 medailí (2-1-2)
LPH 2004 (Atény): 31 medailí (16-8-7)
Zimní 2006 (Turín): 1 medaile (0-1-0)
Nejúspěšnějším sportovcem v historii ČR na letních paralympiádách je spastik Roman Musil (4-1-1), na zimních zrakově postižená Kateřina Teplá-Šromová (4-2-0).

Medaile Jiřího Ježka z paralympiád:
2000 (Sydney): zlato (stíhačka na dráze), zlato (kilometr na dráze) a stříbro (silniční závod)
2004 (Atény): zlato (spojený závod silniční a časovka), stříbro (stíhačka na dráze)

Paralympismus v Česku Z iniciativy Mezinárodního paralympijského výboru (IPC), jenž navázal roku 1992 na předchozí federace, byl 26. ledna 1994 založen Český paralympijský výbor (ČPV). Jeho posláním je podpora paralympijského a deaflympijského hnutí. ČPV zastřešuje přibližně osmnáct tisíc sportovců v pěti svazech. Jsou to Česká asociace tělesně handicapovaných sportovců (ČATHS), Česká federace Spastic Handicap (ČFSH), Český svaz mentálně postižených sportovců (ČSMPS), Český svaz neslyšících sportovců (ČSNS), Český svaz zrakově postižených sportovců (ČSZPS), přičemž přidruženým členem je Český svaz vnitřně postižených sportovců (ČSVPS).
Pramen: Český paralympijský výbor

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče