Pěkně vypečená zeď

14. dubna 2010, 14:03 - Petra Sýkorová
14. dubna 2010, 14:03

Kdyby Bauhaus věděl, že svou pečenou zeď bude mít na talíři ještě více než pět let poté, co ji měl na billboardu, asi by si na ni nechal zajít chuť. Slovo ale nevrátíš ani párem volů a některá mohou přijít draho.

Autor: Martin Siebert

Sousloví „upeč třeba zeď“ do kategorie těch drahých rozhodně patří.

Svěrák vysoudil na firmě Bauhaus odškodné 200 tisíc korun a omluvu – podobné titulky jsme si letos v únoru mohli přečíst na internetu i na stránkách denního tisku. Rozsudek, kterým bylo rozhodnuto o omluvě a odškodném, vynesl 15. února soudce Městského soudu v Brně Miloš Holeček. Jenže lhůta, v níž se proti němu mohl Bauhaus odvolat, podle sdělení soudu neuplynula marně. Přesto, že nám jednatel Bauhausu Aleš Pacal minulý týden sdělil, že společnost dosud k věci nezaujala žádné „konkrétní a oficiální stanovisko“, odvolání k soudu dorazilo. To znamená, že válka, která se rozpoutala na podzim roku 2004, stále nekončí. Další její bitva se odehraje u Vrchního soudu v Olomouci, ke kterému se Bauhaus odvolal. Otázka, zda Zdeněk Svěrák skutečně dostane odškodné a omluvu, tak zůstává pořád otevřena.

Míchačka a Svěrák Připomeňme si, o co vlastně ve sporu jde – jsou to tři slova – „upeč… třeba zeď“. Tato podivná věta se poprvé objevila v září 2004 na 211 reklamních plochách. Kromě uvedeného textu byla na billboardech míchačka na beton, její cena, logo Bauhausu a obrázek ženy a zdi. V jiných zeměpisných končinách by lidé takový reklamní slogan asi okamžitě vypustili z hlavy. V Česku si jej mnozí spojili s oblíbenou písničkou Dej cihlu k cihle (známější jako Dělání) z televizní pohádky Princové jsou na draka – konkrétně s jejím veršem „upeč třeba chleba, postav třeba zeď“ – a zapamatovali. To, že k takovému spojení došlo, následně potvrdil Krajský soud v Brně a později i Vrchní soud v Olomouci. Oba dva se zabývaly sporem autora textu písně Zdeňka Svěráka a společnosti Bauhaus. Jednalo se o porušení autorských práv. K užití části svého díla totiž Svěrák firmě nedal souhlas. Slova „Upeč… třeba zeď“ se tak vedle míchačky objevila podle jeho názoru neoprávněně. Soud prvního stupně i odvolací soud daly Svěrákovi zapravdu. Bauhaus ale podal dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že sporný text měl v rámci obvyklého reklamního přehánění zdůraznit jednoduchost ovládání stavebního stroje, kterého je schopna i technicky nezkušená hospodyňka. Shodu tří slov se třemi slovy obsaženými ve Svěrákově textu označil za čistě náhodnou. Nejvyšší soud dovolání vyhověl (byť ne z uvedených důvodů) a oba předcházející rozsudky zrušil. Předseda rozhodujícího senátu Pavel Pavlík tento krok odůvodnil tím, že na otázku, zda Bauhaus zasáhl do Svěrákových autorských práv, není možné odpovědět bez odborného posouzení. Spor se tak vrátil k brněnskému krajskému soudu, který 15. února zopakoval své původní rozhodnutí. Tentokrát je však podpořil znaleckým posudkem. „Soud shledal, že použitý slogan byl vyňat z verše Svěrákovy písničky. V úvahu přitom vzal posudek znalce Bohumíra ­Štědroně. Ten došel k závěru, že většina lidí, která viděla reklamu Bauhausu, si na základě těch pouhých tří slov vybavila písničku z oblíbené pohádky. Žalovaný tedy zasáhl do autorského práva žalobce,“ shrnuje soudce Miloš Holeček. Jak se vyhnout sporu Možnost, že Bauhaus nebude muset platit a omlouvat se, je s ohledem na historii sporu velmi nízká, vyloučit ji však zatím nelze. Jak by měl ale postupovat ten, kdo se chce podobným komplikacím vyhnout? Ten, kdo chce autorské dílo (či jeho část) užít pro reklamní účely, by se měl před tím, než tak učiní, obrátit na autora či jiného nositele autorského práva ke konkrétnímu dílu, popřípadě na jejich zástupce (například příslušného kolektivního správce). „Oprávnění k užití, jemuž se říká licence, může takový zájemce nabýt licenční smlouvou uzavřenou s některou z těchto osob. Autorskoprávní licenční smlouva nemusí mít – až na výjimky – písemnou formu, lze ji však doporučit zejména pro případ sporu,” konstatuje advokátka specializující se na autorskoprávní problematiku Irena Holcová. Je třeba mít na paměti, že licenční smlouvu zájemce o užití nepotřebuje pouze v případě, že se chystá užít celé dílo či jeho podstatnou část – licenci je třeba mít v určitých případech i na pár slov. „Jde-li o předměty autorskoprávní ochrany, nezáleží na tom, zda jde o užití dvou slov či tří slov nebo několika taktů v případě děl hudebních. Autorské právo se totiž nevztahuje pouze na dílo dokončené, nýbrž i na jeho jednotlivé vývojové fáze a části včetně názvu a jmen postav, jsou-li samy o sobě díly,“ zdůrazňuje Holcová. „Svolení autora je přitom třeba získat i k parafrázi, karikatuře či parodii jeho díla.“ Ne všechna díla jsou ale pod tak přísnou ochranou. Poměrně široký prostor k užití nabízejí takzvaná volná díla. Jedná se o díla, u nichž již uplynula doba trvání majetkových práv autorských. Ta obecně trvají pouze po dobu autorova života a 70 let po jeho smrti. Tato doba trvání majetkových práv není českou specialitou, je obvyklá v rámci celé Evropské unie. Jinde ve světě však mohou platit jiná pravidla. „Například v USA to může být nejen 70 let od smrti autora, ale v určitých případech 95 let od zveřejnění díla či 120 let od jeho vytvoření,“ upozorňuje Holcová. Jogurt inspirovaný Shakespearem

Jako praktický příklad možností legálního užití, které nabízejí volná díla, může posloužit Julie – známý reklamní spot společnosti Müller. Základem reklamy je parodie slavné balkonové scény ze Shakespearova Romea a Julie. „Proč Müller Grácie? Copak je po jméně, i Grácie, nebýt Grácií zvána, by nebyla o nic méně lahodná než s tímto jménem,“ říká müllerovská Julie stojící na balkoně před tím, než sní lžíci ovocného jogurtu. Za předpokladu, že by William Shakespeare nebyl mrtvý, by se zveřejnění takové reklamy neobešlo bez jeho souhlasu. „Podle mého názoru nejde jen o užití holého námětu, který autorský zákon nechrání, nýbrž o užití části Shakespearova díla ve zpracované podobě. Společnost Müller ale souhlas k užití nepotřebuje právě s ohledem na to, že jde o dílo volné,“ říká Holcová.

I volných děl se však týkají jistá omezení – nalezneme je v § 11 autorského zákona – konkrétně v jeho pátém odstavci. Dočteme se tam, že po smrti autora si nikdo nesmí osobovat autorství k dílu, dílo smí být užito jen způsobem nesnižujícím jeho hodnotu, a je-li to obvyklé, musí být uveden autor díla. Jedná se o takzvanou postmortální ochranu. Doba jejího trvání není nijak omezena. Müller se ale komplikací obávat nemusí. „V reklamních spotech totiž uvádění jména autora zpracovaného díla není obvyklé,“ vysvětluje Holcová.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče