Pavel Šolc: Na rozhodnutí o garanci pro jaderné bloky máme čas

01. června 2015, 18:32 - Adéla Denková/EurActiv
01. června 2015, 18:32

„Neříkám, že česká vláda garance nikdy neposkytne. Pokud budou do energetiky intervenovat všechny státy, nemine to ani nás,“ říká o přístupu Sobotkova kabinetu k výstavbě nových jaderných bloků náměstek ministra průmyslu a obchodu Pavel Šolc.

Mluvil i o závodě na výrobu jaderného paliva, využití zemního plynu, ale také o budoucnosti evropské energetiky. Kdy se členské země vzdají práva na vlastní volbu energetického mixu?

Minulý týden byl v Praze místopředseda Evropské komise Maroš Šefčovič, který chce cestou po členských zemích položit základy takzvaného systému governance. Tedy systému řízení, v jehož rámci by se měly koordinovat energetické politiky jednotlivých států tak, aby byla EU schopna vytvořit energetickou unii. Jsou už známé podrobnosti o tom, jak závazný má systém být?

Ze strany Evropské komise lze pochopitelně cítit snahu nastavit systém řízení tak, aby byl pro členské země co nejzávaznější. Členské státy včetně Česka naproti tomu pochopitelně usilují o to, aby se z governance nestala zadní vrátka, díky kterým se omezí jejich právo na vlastní zdrojový mix. Půjde o to, zda bude Komise pouze koordinovat výměnu informací ze členských států, nebo zda bude jejich schvalovat jejich národní plány.

Pavel Šolc: Když budou ctít tržní principy všichni, můžeme se vzdát práva na vlastní mix

Takže je možné, že se záruku suverénní kontroly nad energetickým mixem ještě podaří prolomit?

To je první klíčová bitva. Zdaleka ještě není dobojována, ale nedovedu si představit, že by členské země souhlasily s tím, že někdo bude schvalovat jejich národní politiku. Závazný schvalovací proces, o kterém Evropská komise původně přemýšlela, by znamenal evidentní popření Lisabonské smlouvy, ve které je právo na vlastní energetický mix zakotveno.

Co je ta druhá bitva?

Důležité také je, aby nebyl administrativní proces příliš komplikovaný a aby se z governance nestal moloch, v rámci kterého se bude vyměňovat obrovské množství informací a dodatečných upřesnění. To už členské země zdůraznily na několika zasedáních Rady.

Pokud jde o suverenitu mixu, otevírá se otázka, jak dlouho ji bude možné zachovat. Národní politiky jsou koneckonců podle některých zásadní překážkou k tomu, aby fungovala politika evropská.

Národní mix a národní opatření ovšem v současné době představují pojistku, které se řada členských zemí nehodlá vzdát.

Pojistku před čím?

Musíme si být jisti, že Evropská komise bude schopna donutit k dodržování pravidel všechny členské země. V tuto chvíli neví, jak toho dosáhnout. Může pravidla vynucovat na menších zemích, ale velkým státům dá vždy výjimku, ať už jde o energetickou politiku nebo jinou oblast.

Dokud nebudou fungovat ostatní pilíře evropské energetické politiky – absolutní a neporušitelná solidarita mezi státy a trh s energiemi – a pokud nebudeme mít garance, že Komise umí dodržování legislativy vynutit, bude přetrvávat náš požadavek na suverénní zdrojový mix. Česká republika má naštěstí díky přebytku kapacit čas vyčkávat, jak to dopadne.

Na druhou stranu, silnější systém governance by mohl zajistit i hlubší koordinaci mezi státy navzájem. Mít nějaké slovo v tom, jak se v energetice rozhoduje Německo, to by pro Česko bylo dobré, ne?

Ano, pokud by to byly velké členské státy ochotné respektovat. Zatím tomu nemůžeme věřit. Schvalování státní podpory pro obnovitelné zdroje v Německu toho bylo v minulém roce důkazem.

Pokud se podaří energetickou unii skutečně vytvořit tak, jak byla navržena, a všechny její pilíře budou fungovat současně, bude to pro Českou republiku velmi pozitivní. Proto myšlenku energetické unie jako takovou vítáme. Zatím ale platí, že každá země brání své zájmy a energetickou bezpečnost svých obyvatel. Změnit to bude velká politická výzva.

Junckerova Komise se v tomto smyslu tváří, že bude přísnější. A začíná něco dělat. Komisařka pro hospodářskou soutěž Margrethe Vestager začala nedávno zjišťovat, jestli mechanismy pro kapacitní platby v různých členských zemích odpovídají evropským pravidlům. To je asi určitý signál.

Signál to je. Zároveň tomu jde vstříc snaha Německa, které si uvědomilo, že zavedení kapacitních mechanismů znamená okamžité zdražení koncových cen elektřiny. A to ve chvíli, kdy jsou druhé nejvyšší v Evropě. Naproti tomu snaha o resuscitaci trhu sice znamená návrat tržních cen a postupné zdražování, ale ne bezprostřední zatížení kapacitní platbou.

Takže potenciálně tu ochota „vrátit se k trhu“ je.

V současné době probíhá diskuze o přijetí společné deklarace zemí širšího Pentalaterálního fóra (původně iniciativa Německa, Francie a zemí Beneluxu, která směřuje k větší integraci jejich trhů s elektřinou – pozn. red.). V té by se státy měly zavázat právě k tomu, že budou ctít tržní principy.

Pokud si budeme jistí, že to všichni myslí vážně, můžeme přestat prosazovat právo na vlastní mix a nechat fungovat trh. Po šestnácti letech zkušeností s liberalizací však bohužel máme důvod držet si pojistky.

Jak by vlastně měla vypadat cesta k „energy-only market“? Je to vůbec realistická představa, když v současnosti existuje tolik mechanismů, které trh doplňují?

Na počátku musí stát velmi silný politický signál, kterým by mohla být například zmíněná deklarace. Pokud ji vlády podpoří a pak se budou vzájemně pozorně sledovat, zda tržní principy dodržují, může to mít pozitivní výsledek. Podmínkou samozřejmě bude nekompromisní postoj Komise.

Bude to pomalý proces, který může trvat třeba deset let. Zatím však není potřeba panikařit. Skutečný problém nastane až po roce 2020, a to jen v některých zemích. Celé vzrušení okolo kapacitních mechanismů například vůbec není otázkou výpadků. Jde o byznys firem, které jsou za současných podmínek na trhu pod tlakem.

Pavel Šolc: Jsou totiž země, které budoucí nedostatek kapacit trápí naléhavěji než nás, takže se brzy musí rozhodnout, kterým směrem se Evropa vydá

Už jste říkal, že zatím máme čas a můžeme čekat, jak to všechno dopadne. Na druhou stranu, podniky si v Česku spíš stěžují, že vládě trvá příliš dlouho, než se v energetice o čemkoliv rozhodne.

Česká republika si naštěstí může užívat ten luxus, že má sice zastaralou, ale funkční zdrojovou základnu. Kapacitní problémy na náš dolehnou později než na Brity, kteří musí nedostatek kapacity řešit už teď, Belgičany, kteří mají problém s odstavováním jaderných elektráren, nebo Francouze, kteří se mohou problémů obávat okolo roku 2023 nebo 2024.

Jak říkám, do té doby je stále šance na resuscitaci trhu. Ta šance není časově neomezená a razantní kroky musí přijít nejpozději krátce po letošní klimatické konferenci v Paříži. Pokud nepřijdou nejpozději do konce příštího roku, pak už skutečně na návrat k energy-only market nezbude čas a my se budeme muset přizpůsobit.

A co pak budeme dělat?

Pak se budeme snažit využít naší výhody přebytku kapacit a zavádět kapacitní platby co nejpozději. Tak se nám může podařit ochránit spotřebitele přes nárazovým nárůstem cen co nejdéle.

Musíme klást velký důraz na to, aby se kapacitní tarify zaváděly na regionální úrovni, protože jinak by to byla zadní vrátka k financování německého rozvoje obnovitelných zdrojů.

Česká vláda se dlouhodobě staví za to, aby energetický trh fungoval v co nejčistší podobě. Kritizuje se podpora obnovitelných zdrojů, vláda je opatrná ke kapacitním mechanismům. Přesto se pořád ve vzduchu vznáší možnost, že jednou budeme mít garantovanou výkupní cenu pro elektřinu z nových jaderných bloků. Jak to jde dohromady?

Ta možnost se vznáší ve vzduchu v případě, že se nepodaří jít tou první cestou – tedy cestou tržní. V současnosti platí, že jsme odložili okamžik, kdy budeme muset o případné státní garanci rozhodnout. Nemůžeme ale ztrácet čas tím, že bychom nedělali nic, a proto musíme alespoň zahájit přípravu na případnou výstavbu nových bloků.

Což se setkává s kritikou, protože samotná příprava s sebou nese značné náklady.

Ta příprava nás stojí jednotky miliard, což jsme schopni pokrýt, a díky ní v budoucnu neztrácíme strategickou příležitost s výstavbou bloků začít. Zatím si ten luxus nerozhodovat o konkrétní garanci můžeme dopřát.

Jsou totiž země, které budoucí nedostatek kapacit trápí naléhavěji než nás, takže se brzy musí rozhodnout, kterým směrem se Evropa vydá. Kdyby už se nakonec měly kapacitní mechanismy zavést, tak ať vzniknou na regionální úrovni a jsou standardizované. V takovém případě budeme schopni se jim přizpůsobit a věříme, že nakonec se do toho vejde i jádro.

Celý rozhovor čtěte na serveru EurActiv.cz


Čtěte také:

Michal Šnobr: Energetická koncepce jde proti času

Sobotka: Dva nové bloky přibudou v Dukovanech i v Temelíně

Schváleno. Jádro se na desetiletí stane hlavním zdrojem energie v Česku

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče