Pavel Páral: Věčně natažená bílá ruka

 Páral 24. listopadu 2015, 06:35  -  Pavel Páral
24. listopadu 2015, 06:35

Sněm „profesní“ komory lékařských odborářů Milana Kubka očekávání nezklamal. Diskuze o profesních otázkách, etice, vzdělávání a podobných záležitostech není podstatná. Vše se točí kolem lékařských platů. Ty jsou samozřejmě nízké.

Tedy podle ČLK. Ve skutečnosti docela solidně korelují s poměry v ekonomice a v posledních letech rostly opravdu masivně. Těžko se najde obor, kde by byl růst mezd razantnější. Přesto ohodnocení lékařské práce má prý růst o deset procent ročně, aby se zastavil odliv doktorů do zahraničí. Totéž bychom nejspíše slyšeli, i kdyby ty platy skočily meziročně na dvojnásobek.

Přesto má člověk pro pláč lékařů jisté pochopení. Každý chce vydělávat více a má právo pro to činit, co uzná za vhodné. Jen podotkněme, že české zdravotnictví má daleko větší problém s nedostatkem středního personálu a jeho kvalitou.

Tento problém je jednoznačně dán nedostatečným ohodnocením, na které nejsou zdroje, protože o mzdách v nemocnicích rozhodují dominantně lékaři a na sestřičky pak nezbývá. Takže jestli se někde má urgentně přidávat, tak je to právě zde.


Přečtěte si: Do ordinací se vrátili pacienti. „Jenomáci“ vysávají zdravotnický rozpočet


Ale podstatné je především to, aby bylo z čeho přidávat. A tím zdrojem rozhodně není státní rozpočet. Ne v situaci, kdy efektivita fungování veřejně vlastněných nemocnic je žalostná, což je naprosto zřejmé z porovnání s privátními zařízeními.

Žádný krajský konglomerát nemocnic se svým hospodařením ani na kilometry nepřiblížil Chrenkovu Agelu, jehož smlouvy s pojišťovnami a pokrytí oborů péče jsou zcela standardní a srovnatelné. Jen se tam nekrade a netrpí se nehospodárnost.

A že by odtud utíkal personál, se opravdu říci nedá. O tom, zda je ve zdravotnictví hodně nebo málo peněz, vypovídá nejlépe to, že v Česku těžko najdete miliardáře, který by nechtěl koupit nějaké zdravotnické zařízení. Že by důvodem byla jejich vrozená dobročinnost a ochota financovat státním špitálům dobře známé chronické provozní ztráty, asi uvěří málokdo.

I privatizace nese rizika

Neplédujeme za privatizaci nemocnic. Ta nepochybně má svá rizika i souvislosti, které není snadné identifikovat a minimalizovat. Ale pro to, aby se konečně začal dělat pořádek v hospodaření špitálů, je to argument docela silný.

Nemuselo by to být až tak obtížné. Jen se vlastníci, tedy ministerstvo zdravotnictví, kraje i obce musejí začít trochu starat o to, jak se nakupuje materiál, nakolik jsou vytíženy drahé přístroje, zda zásoby léčiv vysoce nepřekračují potřeby, když jejich dodání je dnes v naprosté většině případů otázkou spíš hodin než dnů.

A také třeba o to, zda by i ve zdravotnictví nemělo platit to, co u běžných privátních firem: že zaměstnanci mají v pracovní smlouvě zakázáno podnikat ve stejném oboru jako jejich zaměstnavatel, protože to vede k tomu, že náklady nese zaměstnavatel a výnos končí v privátní praxi. Potom by nejspíše ty platy mohly o těch deset procent ročně růst docela dlouho. A bez nároků na státní rozpočet.


Čtěte také:

Němeček: Memorandum není závazné, platy lékařům nezvýším

Lékařská komora: Zdravotnictví nemá dost peněz, odcházejí mu pracovníci

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče