Pavel Kohout: Do Reagana či Thatcherové máme daleko

06. října 2003, 00:00 - DUŠAN ŠRÁMEK
06. října 2003, 00:00

KDYŽ ČSSD PO VYHRANÝCH VOLBÁCH NAMÍSTO PLNĚNÍ SLIBŮ ZAČALA HOVOŘIT O NUTNOSTI SNIŽOVAT STÁTNÍ DLUH, MÁLOKDO VŮBEC VĚDĚL, O CO SE BUDE JEDNAT. JEDNÍM ZE ZASVĚCENCŮ BYL LIBERÁLNÍ EKONOM PAVEL KOHOUT, KTERÉHO BY V TÝMU SOCIALISTICKÉHO MINISTRA FINANCÍ NIKDO NEOČEKÁVAL.

JAK HODNOTÍ KOHOUT SOUČASNOU VERZI REFORMY, KTERÁ PO SCHVÁLENÍ POSLANECKOU SNĚMOVNOU MÍŘÍ DO SENÁTU?

Byl jste v onom téměř legendárním expertním týmu ministra financí, který loni na podzim vypracoval první verzi rozpočtové reformy. V čem bylo specifikum této práce?

Bezprostředně po volbách, kdy se zmíněný tým začal formovat, byla na něm asi nejzajímavější myšlenka, že máme každý z nás na mnoho věcí ekonomického rázu zcela odlišný názor, ale právě proto bylo takovéto složení důležité. Šlo o to, aby se co nejširší spektrum názorů nakonec sjednotilo na co nejlepší podobě. Zadání přitom bylo jasné. Snížit co nejvíce zadlužování státu. Rád bych ale připomněl, že velice medializovaná role expertního týmu byla ve skutečnosti daleko skromnější. Vnitřní konstrukci celé reformy totiž připravili pracovníci ministerstva financí.

V čem se schválená verze reformy liší od vašich původních představ?

Pokud jsem předeslal, že mezi námi existovaly určité názorové rozdíly, byli jsme za jedno v tom, že reformu jsme chtěli stavět velmi výrazněji na výdajové stránce, to znamená, že jsme chtěli co nejvíce omezit veřejné výdaje. Naopak na příjmovou stránku jsme se zaměřili daleko méně. Do konečné podoby reformy veřejných financí ale promlouvali vedle již zmíněných pracovníků ministerstva financí i odbory, které naopak kladly důraz na stránku příjmovou. Konečný výsledek je ještě jakžtakž vyvážený a reflektuje názory obou stran. I když z hlediska mého vkusu by tam mohl být důraz na šetření výdajů větší.

Schvalovací proces v koaliční vládě bývá vždy složitý. Přesto - nebylo by efektivnější nejprve vyřešit ekonomické zadání, a pak teprve hledat politické kompromisy?

Jistě, jsem přesvědčen, že to by bylo pro celkovou vizi a jednotící směr reformy daleko lepší, logicky bychom si měli nejprve ujasnit základní ekonomické cíle, a těm potom přiřadit konkrétní odpovídající nástroje. Opačně se pak může často vytratit celkový záměr, protože reforma nepostupuje podle ekonomických, ale politických hledisek. Nemluvě o tom, že s takovýmito ad hoc opatřeními se daleko hůře predikuje ekonomický vývoj.

Co považujete v přijatých reformních zákonech za nejproblematičtější?

Mám tam dvě výhrady. První z nich směřuje k minimální dani pro živnostníky. Nemyslím si totiž, že by šlo o účinné opatření, a navíc se jistě najdou i poctiví podnikatelé, kteří by daně platili, ale zdanitelného zisku nedosahují. Všichni podnikatelé na tom totiž nejsou tak, že by měli mercedes za dva miliony a vykazovali přitom ztrátu. Pokud by měl stát řešit nějakým způsobem možné daňové úniky u některých specifických profesí, mohl by postupovat spíše tak, jako je tomu v Izraeli či v Řecku, nebo i v jiných zemích. Je to daň odvozená od velikosti provozovny. Například u restaurací se platí daň z každé židle a liší se například podle lukrativnosti místa. Připravit ale tuto daň by bylo zdlouhavé. A to ovšem koliduje se záměrem autorů reformy o administrativně a technicky co možná nejednodušší řešení.

A vaše druhá výhrada?

Druhá výhrada se týkala placení nemocenské po dobu prvních čtrnácti dní zaměstnavatelem, ale to nakonec až do konečné verze neproniklo. S takovým zatížením podnikatelů bych nesouhlasil.

Myslíte si, že firmám skutečně pomůže snížení daně o dva procentní body, když se zároveň prodlouží o dvacet let odpisy na budovy?

Právě. Snížení sazby je více než vykompenzováno prodloužením některých důležitých odpisových dob. To ostatně není jediný příklad, kdy údajným snížením daně „nula od nuly“ pošla. Rovněž byla snížena daň z převodu nemovitostí z pěti na tři procenta. Toto snížení však více než vyrovnalo zařazení nově postavených budov pod zdanitelné plnění, což doposud nebylo. Patrně se tedy celkový výběr této daně oproti současnosti zvýší. Obě novely tak nebudou mít žádný podstatný vliv ani na zvýšení prostředků, které by měly firmám zůstat, tak ani na výběr daní.

Řekl jste, že reforma měla být více zaměřena na krácení výdajů. Je vůbec možné nalézt nějakou podstatnou částku v běžném hospodaření státu, anebo je otázka redukce výdajů striktně spojena s důchodovou reformou?

To je zcela správně postavená otázka. Naprostou většinu státních výdajů tvoří mandatorní, tedy předurčené výdaje, a z nich opět největší část tvoří peníze na důchodové zabezpečení. Jistě lze i optimalizovat výdaje na běžné státní výdaje, jejichž příjemci nemají na vyčleněné prostředky zákonný nárok, ale tyto prostředky samotné nemohou dlouhodobě kritickou situaci v našich veřejných financí vyřešit. Je proto nutné omezit velikost relativního podílu důchodů na státním rozpočtu. To je možné udělat dvěma způsoby. První možností je snížení státem garantovaných důchodů. To je ovšem pouze teoretická možnost, protože z politických a sociálních důvodů je něco takového zhola memožné. Druhou, akceptovatelnou možností je prodlužování věku pro odchod do důchodu.

Vidíte v této výrazně restriktivní reformě nějaké prorůstové prvky, anebo jde skutečně jenom o jakési nahodilé nápady, které naopak mohou ekonomiku zbrzdit?

Na této reformě, která skutečně spíše připomíná ekonomické balíčky, je snad prorůstová jediná věc, a to samotný záměr snižovat státní zadlužení. Další strmý růst by se totiž promítl do zvyšování ceny státních dluhopisů, což by znamenalo zvýšení úrokových měr, a tedy nižší úvěrové možnosti pro podnikatelskou sféru. Tomu snad reforma zabrání. Reaganovy reformy či reformy Margaret Thatcherové to však v žádném případě nejsou.

Jedním z vedlejších produktů reformy je i zvýšení nepřímých daní, tedy DPH a daní spotřebních. Neobáváte se vysokého zvýšení cenové hladiny, které by mohlo vést k omezení spotřeby domácností, tedy téměř jediného tahouna růstu HDP?

Na nějaký podstatnější cenový růst to zatím nevypadá. Spíše je zde otázka případných negativních důsledků v regionech, kde již dnes je vysoká nezaměstnanost. Jinak ovšem zvyšování spotřebních daní a přeřazování většiny výrobků a služeb do vyšší sazby DPH je asi jediným možným způsobem jak ještě zvýšit daňové příjmy. Zvýšení daně z příjmu by mělo maximálně krátkodobý efekt, a po určitou dobu zvažované zvýšení daně z nemovisti by také nebylo řešením, protože to je všeobecně nejvíce neoblíbená daň. Její markantní zvýšení by patrně poškodilo popularitu vládní koalice ještě více než zvýšení DPH či daně spotřební.

Pavel Kohout (1967), absolvent VŠE, je ekonomickým analytikem společnosti PPF. V září 2002 byl přizván jako externí poradce do týmu ministra financí.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče