Patricia Urquiolaová

09. června 2010, 17:04 - Tibor Michaels
09. června 2010, 17:04

Ideální domov

Snad právě ona je nejdůležitější osobností posledního desetiletí v oboru designu a bytového návrhářství: Patricia Urquiolaová. Krátce po přelomu tisíciletí dobyla vrchol a její kouzelný okamžik, ono tady a teď, trvá v jejím případě už v podstatě deset let. Jedním z vysvětlení je kromě talentu i její povaha. Je neskutečně bezprostřední, přátelská a v jejím chování není ani stopy po uměleckých nebo vyumělkovaných manýrech.

Pohodlí a nonkonformita
Pro její nábytek, nebo snad ještě lépe citový svět, je charakteristické, že dokáže příjemným, originálním a přitažlivým způsobem podchytit ducha doby. Vycítili to v polovině desetiletí i organizátoři Kolínského veletrhu nábytku, jedné z nejdůležitějších designérských výstav, když ji v lednu 2005 požádali, aby navrhla „Ideální domov“ odkazující do budoucnosti. K dispozici dostala krásný velký prostor v nejvýznamnějším veletržním pavilonu, naproti němuž se představila jiná renomovaná designérka Hella Jongeriusová. Zatímco z její prezentace odcházel člověk trochu zklamaný, ideální domov podle Patricie Urquiolaové si okamžitě získal přízeň. Téměř všechny předměty a sedací zařízení visely ve vzduchu, všude kolem měkké, barevné objekty připomínající hadrové panenky a stolky různé velikosti tvořící menší i větší skupinky, samostatné ostrůvky. Celkový obraz doplňovala příjemná měkká křesla, obrovská houpací síť ze tří různých materiálů a barevné přikrývky. Několik málo vzdušně řešených polic nebo skříní připevněných na stěnu, stejně jako celkový dojem z prostoru připomínaly styl sedmdesátých let. Patricia Urquiolaová nekopíruje, nicméně se nechává stylem sedmdesátých let inspirovat a užívá jeho prvky v nově promyšleném pojetí.
První dojem dal návštěvníkům pocítit svěží originalitu pokoje dospívající dívky, byl sympatický, při pozornější prohlídce pak bylo třeba ocenit spoustu prostoru, který se podařilo úspěšně sjednotit pomocí zavěšených předmětů. Fascinovala naprostá absence znaků symbolizujících společenské postavení, jakož i předmětů evokujících marnivost nebo materiální blahobyt. Kdo by se chtěl holedbat, v tomto mikrosvětě by neuspěl. Uspěje pohodlí a nonkonformita.
Přesto se návštěvník nemohl ubránit pocitu, že Ideální domov je sice velmi sympatický, ovšem dost nepraktický, moc kouzelný, a samozřejmě naprosto nerealizovatelný. Bylo by fajn žít v podobném prostředí. Jen tak se potulovat mezi pohupujícími se věcmi a kašlat na pravidla.
Úspěšné trendy v bytovém návrhářství, které vtiskávají svou pečeť klidně i celým dekádám, se často rodí právě z podobných skrytých pocitů. Nejprve tento pocit sílí, pak mu dá někdo přívlastek lifestyle a víc už vlastně netřeba. Jako by nějaký parlament globálních rozměrů přijal nový návrh zákona. Možná právě tento mechanismus způsobil, že úspěch designérky španělského původu je tak trvalý.
Při dotazu na ideální domov dnes Patricia krčí rameny. Vlastně má za to, že ani nemá smysl pokoušet se realizovat byt snů. K základním lidským vlastnostem patří, že jakmile se sen stane skutečností, člověk začíná toužit po něčem jiném. Byt by měl být prostě prima, příjemný a pasovat k našemu životu.

Do světa!
Patricia Urquiolaová pochází ze španělského Ovieda. „Už od dvanácti jsem věděla, že se chci věnovat architektuře a designu,“ vypráví o svém mládí. „Nebylo to lehké rozhodnutí, protože doma, v mém rodném městě, nebyly potřebné školy, a tak jsem věděla, že to znamená i změnu, že se budu muset odstěhovat do Madridu nebo do Barcelony. V každém případě mě na tom nejvíce přitahovala ona duplicita, jednak možnost tvůrčí práce, jednak konkrétní výsledky a přísnost forem.“ V Madridu studovala architekturu, poté přesídlila do Itálie, kde studia dokončila na milánské polytechnice. V Miláně byla několik let žačkou, později dokonce asistentkou skutečného mistra Achilla Castiglioniho. Později pracovala pod vedením velké osobnosti Vica Magistrettiho jako designová koordinátorka ve slavné firmě De Padova. O několik let později si spolu se dvěma společníky otevřela samostatnou firmu, poté se stala spolupracovnicí odpovídající za design ve studiu Lissoni Associati. „Považuji za štěstí, že jsem mohla pracovat s Vicem Magistrettim,“ vypráví o svých prvních letech v Miláně. „Velký vliv na mě měl i můj učitel a mentor Achille Castiglioni. Mimochodem, než mě případně zaškatulkujete jako jižanskou, středomořskou návrhářku, ráda bych všem připomněla, že polovina mé rodiny pochází z Baskicka a druhá z Asturie, takže můj původ je spíš atlantský než mediteránský. Jsem silná a otevřená povaha, ale i zábavná a přátelská.“

Styl, o který neusiluje
Koncem devadesátých let už navrhovala nábytek i jiné objekty pro čím dál více renomovaných firem, jako například MDF, Molteni, B&B, Driade nebo Foscarini. Opravdový skok však v její kariéře přinesla až spolupráce i osobní přátelství uzavřené s Patrizií Morosovou. Firma Moroso původem z Udine si vydobyla významné postavení. Reprezentuje avantgardní směr, akcentuje barvy a příjemný vzhled. Kromě toho je Patrizia Morosová proslulá také objevováním talentovaných tvůrců i tím, že po bok jejich talentu staví odpovídající pracovní nabídky a důstojné cíle. Urquiolaová u ní nalezla neuvěřitelně pozitivní prostředí, zatímco Patrizia Morosová přijala mladou designérku se sympatiemi a respektem zároveň. Prohlédla, že právě dala příležitost budoucí hvězdě designu, nadto jedné z mála žen, které v této branži dosáhly vysoko.
Po mezinárodních úspěších židlí Fjord a Foot Stool a dalších objektech vyrobených pro firmu Moroso si Urquiolaová počátkem nového tisíciletí otevřela vlastní firmu. V roce 2003 ji časopis Elle Decor vyhlásil designérkou roku, o tři roky později ji tímto titulem poctil také magazín Wallpaper a v roce 2008 španělský časopis AD.
Na řadu přišly lenoška Antibodi, pohovka Malmö, křeslo Crinolin s rákosovým výpletem navržené pro firmu B&B nebo pohovka Fat, všechno do slova a do písmene kousky á la Urquiolaová. Nový směr i novou výzvu představovaly náramkové hodinky zhotovené pro firmu Alessi.
„Nechci vytvářet žádný urquiolaovský styl a pak se ho zuby nehty držet,“ prohlašuje však rozhodně. „Časy velkých hnutí a velkých hesel už jsou stejně pryč. Dnes žijeme v době prolínání a míchání stylů, představ a životních forem.“

Šmrncovní a buclaté
Navrhuje lampu pro firmu Flos, pohovky pro B&B a po mnoha letech také nábytek pro firmu De Padova. Jako přednášející se vrací na místa svých studentských let. I na vrcholu své dráhy však považuje za rozhodující léta strávená u Patrizie Morosové. „Chceme jít společně pořád dál, zabývat se novými věcmi z nových hledisek. Patrizia Morosová ví a cítí, co může být dalším krokem z technického a výrobního hlediska, zatímco já se ráda chopím inovace z hlediska designu.“
Když ji požádala jiná významná firma s pověstí průkopníka, značka Driade, aby pro ni navrhla židli, Patricia si vymínila, že nepoužije okoukané materiály. „Máte nějaký materiál, který ještě nikdo jiný nepoužívá,“ zněla její otázka. „Ano, máme výrobní jednotku v Polynésii, která pracuje s rákosem, slámou a proutím,“ odpověděli. Budiž rákos, sláma a proutí.
Také k sérii pohovek vytvořených pro italskou firmu B&B se pojí jeden příběh. „To je firma,“ vypráví španělská designérka s potměšilým úsměvem, „kde se celé vedení skládá jen z mužů. Samo sebou chtěli, aby byla na nábytku vidět i má ženskost a citlivost, to, s čím jsem sklízela úspěchy u Moroso. Pak to ovšem bude trochu ‚buclatější‘ kousek – oznámila jsem jim – i já mám totiž zbytečných pár kilo navíc,“ štípne se do boku tam, kde má každý přebytečná ‚držadla lásky‘, jak se měkkým polštářkům přezdívá v Itálii. „Buclatý, ale elegantní! Dodala jsem při pohledu na udivené obličeje.“ Skupina pohovek „Fat Sofa“ od firmy B&B se od té doby zařadila mezi klasické modely a všechny její díly jsou skutečně takové, jak Patricia slibovala: buclaté, ale elegantní, možná spíše „šmrncovní“ než buclaté.
Ptali jsme se jí na budoucí plány. Jen pokrčila rameny. „Big goals, to je tak typicky mužské myšlení, ale není to můj styl. Mně stačí další kroky. Momentálně jsem strašně ráda, že mě má práce zanedlouho zavede do světa ostrovů v Karibském moři, kde budu pracovat na zařízení jednoho místního hotelu. Takže se můžu vyhnout horečným přípravám na milánský týden designu. Své nejnovější objekty však uvidím právě až v Miláně, už v hotové podobě.“

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče