Parašutisté ve větráku

05. srpna 2011, 13:08 - Jakub Křešnička
05. srpna 2011, 13:08

Z trenažéru pro vojáky se stal stroj na adrenalinové zážitky i pro ty méně odvážné. V Praze se nachází první takové centrum ve střední a východní Evropě

Vzduch sviští okolo, člověk se vznáší nad světem a pozoruje hemžení pod sebou. Vyzkoušet si takový pocit chtělo donedávna velkou dávku odvahy, několikahodinový výcvik a dostatek vůle na to, vyskočit v několika kilometrech výšky z letadla. A to může být pro jednoho příliš velká dávka adrenalinu.
Je tu ale i druhá možnost, zabere jen pár desítek minut, a navíc si ji může vyzkoušet prakticky každý. Ve Skydive aréně v pražských Letňanech, která je prvním takovým zábavním centrem ve střední a východní Evropě, mohou od května volný pád zažít děti od pěti let i odvážlivci ve věku sedmdesáti let vážící až 130 kilogramů. Překážkou není ani postižení. „Máme rezervovaný čas například pro slepého chlapečka. Co se týče paraplegiků, záleží na rozsahu postižení. Budeme zatím zkoušet, co je možné, a co není. Skáčou ale tandemové seskoky s padákem, tak by to mělo jít i u nás,“ říká Žaneta Vojtáková z marketingového a obchodního oddělení Skydive arény.

Minuty volného pádu

Létání ve vzduchovém tunelu není zase taková legrace, jak se může zdát zpoza průhledné stěny arény v Letňanech. Plácnout s sebou a nechat se nadnášet sice každý zvládne ve vodě, jenže když se okolo vás žene vzduch rychlostí přesahující 100 kilometrů v hodině, důsledky jednoho neopatrného pohybu mohou člověka překvapit. Ze stejného důvodu by „letec“ měl mít alespoň nějakou kondici, jelikož udržet proti větru natažené ruce ve vodorovné pozici není „brnkačka“. Zároveň by člověk neměl mít problémy s plotýnkami, „vyhazovací“ rameno nebo by neměl zkoušet volný pád těsně po sundání sádry.
Během úvodní instruktáže naučí instruktor návštěvníky kromě nácviku základní polohy i prstové signály, jimiž se dává najevo, jak uzpůsobit polohu při letu, během něhož není kvůli proudícímu vzduchu slyšet ani slovo. „Základní poloha je na břiše, tělo zpevněné, pánev se tlačí dolů a celou dobu by se měl člověk dívat před sebe. Pohyby by měly být plynulé a pomalé, nic prudkého,“ říká instruktor Radek s tím, že by si člověk u sebe neměl nechávat nic, co by mohlo uletět, a to ani pod zapůjčenou kombinézou. Pokud by se třeba rozvázala bota, už ji znovu neuvidíte, rozhodně ne v celku.
Je-li všechno v pořádku a helma i brýle jsou pevně připoutány, stačí se vyklonit ze dveří a vpadnout do větrného tunelu. „Doba létání je obvykle rozdělena do 1,5minutových vstupů. Let v tunelu vyžaduje nemalé úsilí stejně jako seskok z letadla. Celé tělo funguje, to znamená, že se svaly unaví. Pro začátek doporučujeme tři až šest minut, což odpovídá pěti až deseti seskokům z výšky 4000 metrů,“ říká Jan Špatka, hlavní inženýr Skydive arény.
Základní tříminutový „seskok“ je rozdělen do dvou vstupů: během prvního si člověk s pomocí instruktora zvyká na létání prakticky u dna tunelu, během druhého si návštěvníka může vzít do parády, vynést ho do několikametrové výšky, protáčet ho a podobně. Sice nikoho nestaví na hlavu, jako to instruktoři zvládají sami při exhibici vlastní akrobacie, přesto seskok stojí za to.

Když vypadne proud

Může se to zdát jako malá dávka adrenalinu, protože instruktoři jsou trvale nablízku, a zástupci arény tvrdí, že se člověku nemůže nic stát. Nikdy ale nevíte, jestli třeba nevypadne elektrický proud. „Paradoxně se to stalo při tiskové konferenci, kterou jsme pořádali při otevření arény. Zrovna když byl v tunelu novinář, který si létání zkoušel,“ říká Lucie Jandová, ředitelka marketingové komunikace české pobočky ABB, která pro Skydive arénu zastřešovala pohon tunelu.
V podmínkách tunelu to připomíná, jako by se při seskoku z letadla neotevřel padák. Zatímco ve druhém případě se člověk stihne tak akorát pomodlit, ve Skydive aréně nešťastníka snese proud vzduchu ke „dnu tunelu“, pod nímž se nachází difuzor ženoucí vzduch, a má tak podobu ocelové sítě. Naštěstí není pád tak prudký, že by člověka rozsekal na hranolky. „Dá se to přirovnat k pádu ze židle. Na rozdíl od nepovedeného seskoku padákem to odnesete maximálně pár modřinami. Funguje to tak prakticky díky postupně klesající rychlosti proudění vzduchu a setrvačnosti ventilátorů,“ vysvětluje Rostislav Trtík, ředitel oddělení pohonů a motorů české pobočky ABB.
Třicet metrů vysoký vertikální větrný tunel se podobá průmyslovým zařízením, v nichž automobilky nebo výrobci letadel testují aerodynamiku. ABB spolupracovala i na obdobném tunelu pro americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (NASA), kde motory umožňují zkoušky při rychlosti 1440 kilometrů za hodinu. Na to je potřeba výkon zhruba 100 megawattů, což je asi stokrát víc, než je výkon v Letňanech. I motory ve Skydive aréně nicméně rozhánějí vzduch výkonem deseti průměrně silných octavií.
„Když jsme pro arénu projekt počítali, museli jsme ho dimenzovat na co největší zátěž, což v podstatě znamená, aby to uneslo i lidi s tenkou postavou nebo děti, protože mají nejnižší odpor vzduchu,“ říká Trtík.
Proudění vzduchu v tunelu, který poskytuje „letovou výšku“ čtrnácti metrů, zajišťuje prstenec čtyř šachet. Ty se nahoře rozbíhají a dole slučují k difuzoru – každá šachta má vlastní elektromotor a ventilátor. Motory spolu vzájemně komunikují, takže kdyby jeden z nich vypadl, ostatní jeho výkon nahradí. Součástí řešení jsou měniče frekvence, které díky technologii DTC zajišťují přímé řízení momentu. Obsluze to umožní plynule ovládat rychlost proudění vzduchu až k maximální rychlosti 270 kilometrů v hodině, pro kterou je potřeba příkon přesahující jeden megawatt.
Vlastnosti zařízení jsou propočítány tak, aby byla rychlost proudění vzduchu stejná uprostřed tunelu i u jeho stěn. „Průměr letové komory 4,3 metru pak poskytuje dost prostoru pro jednotlivce i pro sportovní skupiny, které tu mohou trénovat složitější formace pro seskok s padákem,“ dodává Trtík.

Z Česka na Západ

I když je letňanská Skydive aréna prvním zařízením svého druhu ve střední a východní Evropě, nejedná se o první takový koncept. Člověk se v podobném tunelu proletěl už v roce 1964 na letecké základně v americkém Ohiu. První veřejnosti přístupný tunel se pak otevřel na konci sedmdesátých let v Kanadě, odkud se koncept indoor skydivingu rozšířil do Spojených států a pak dále do světa. Nejbližší konkurenci má pražské zařízení v Německu, liší se od ní ale například tím, že je „uživatelsky příjemnější“.
„Rozdílů v konstrukci i technologiích je mnoho. Německý tunel například není vybaven komfortním systémem chlazení, má tlakové zádveří, které nelze v době létání otevírat, a letová komora není kruhová, ale mnohoúhelníková,“ vypočítává Jan Špatka. Rozdílem je také to, že pražské centrum patří tuzemské firmě a celý projekt zastřešovali Češi. I v případě nadnárodní ABB se sídlem ve Švýcarsku měla na starost zajištění pohonů česká pobočka, i když si jednotlivé součásti objednala a nechala na míru upravit z běžné produkce svých zahraničních sester. A český koncept zaujal natolik, že se bude šířit do dalších zemí. „Už stavíme tunely ve Španělsku a Švýcarsku, další lokality jsou ve stavu jednání. Jde třeba o Slovensko, Polsko, Rusko, Ukrajinu, Švédsko, Francii nebo Saúdskou Arábii,“ uvádí Špatka.
I když se jedná o zakázky pro jiné provozovatele, zástupci Skydive arény nevylučují, že by časem nemohla vzniknout další pobočka, kterou by měla na starost Strojírna Litvínov, která letňanské centrum provozuje. Každopádně se zdá, že celková investice zhruba 140 milionů korun by se mohla vrátit rychleji, než kdyby se spoléhala jen na příjmy ze vstupného, v jehož rámci základní tříminutový balíček vyjde na 1500 korun. Na to, že je aréna otevřena teprve od května, si tím spíše nemá na co stěžovat. „Zájem je pořád větší. I díky akcím, jako byl den dětí či odměna za vysvědčení, chodí hodně rodin s dětmi. Jezdí i cizinci z celého světa, ze strany sportovců máme prakticky plno a stoupá i poptávka po firemních akcích,“ tvrdí Žaneta Vojtáková.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče