Papež luxusu Bernard Arnault opět prchá ze socialistické Francie

20. září 2012, 10:55 - David Klimeš
20. září 2012, 10:55

Ve Francii nastupuje socialistický prezident, milovník luxusu Bernard Arnault – jak je jeho zvykem – utíká za hranice. V roce 1981, kdy byl ještě středně velkým podnikatelem v realitách, to nikomu nevadilo. O tři dekády později je to u nejbohatšího Evropana už problém.

Z volebního trháku 75procentní daně z příjmu nad milion eur se pro francouzského prezidenta Françoise Hollanda stává noční můra. Volební slib měl nalákat voliče, nikoli zalátat státní pokladnu, protože od asi tisícovky boháčů, kterých se daň týká, se vybere navíc maximálně pár milionů eur ročně. Místo mizerného zisku však daň může nakonec znamenat pro francouzskou republiku značný prodělek.

Pokud se všichni francouzští boháči vydají na cestu, kterou prošlapává nejbohatší z nich. Byznysmen, který dokáže přesvědčit ženy, aby si kupovaly kabelky za desetitisíce eur, a muže, aby si za tyto částky kupovali alkohol. Bernard Arnault, šéf holdingu Louis Vuitton Moët Hennessy (LVMH).

Když se v belgických médiích provalilo, že Arnault v srpnu zažádal o belgické občanství, on okamžitě odmítl, že by to bylo z daňových důvodů: „Budu a zůstanu daňovým poplatníkem ve Francii a jako ostatní Francouzi naplním své fiskální závazky.“ Prý odchází do Belgie kvůli „osobním a rodinným vazbám s Belgií“ a také tam chce rozvíjet své podnikání.

To všechno by však klidně mohl dělat i s francouzským pasem. V Bruselu má dům a v Belgii podniká stejně snadno jako v jiných zemích Evropské unie. Francouzská média tedy nemohou přijít na jiný důvod než daňový. Firemní daně by dál platil ve Francii, ale daň ze svého příjmu by už mohl jako mnozí jiní francouzští boháči s domem na předměstí Bruselu odvádět v království.

Anebo Arnault se svými 41 miliardami dolarů majetku rozehrává ještě složitější partii. Například v Monaku musí Francouz platit daně své domovině. Pokud by se ale po získání belgického občanství Arnault přesunul na Azurové pobřeží, mohl by snadno na francouzský berňák udělat dlouhý nos. Vždyť je Belgičan, kterého se tato legislativa už netýká.

Prezident Hollande na Arnaultův krok reagoval poslední zoufalou výzvou k patriotismu: „Měl by si uvědomit, co znamená požádat o jinou národnost, protože my jsme hrdí na to, že jsme Francouzi.“ A jeho ministr financí Pierre Moscovici už konkrétně začal vyjednávat se Švýcarskem a Belgií o zpřísnění daňových podmínek, aby zabránil dalším boháčům následovat Arnaultův příklad.

Adieu, Mr. Mitterrand

Když dojde na kulturu, je Bernard Arnault francouzským patriotem jako nikdo jiný. V Centre Georges Pompidou jeho firma sponzoruje ty nejdražší výstavy, pro studenty umění vyhlašuje štědré ceny, mladým houslistům kupuje stradivárky a příští rok otevře u Bouloňského lesíka nové honosné centrum pro současné umění. Když však dojde na byznys, socialistická Francie mu je najednou příliš těsná.

Emigrací uvítal už i předchozího socialistického prezidenta Francie Françoise Mitterranda v roce 1981. Tehdejší třicátník ale nebyl ještě zdaleka tak důležitou figurou jako nyní.

Po vystudování elitní École Polytechnique převzal ve 22 letech od otce stavební společnost. Tu ale brzo přeměnil v obchod s realitami. Jeho firma Férinel s rádiovou rýmovačkou „Férinel, u moře se zabydlel“ úspěšně prodávala domky na Riviéře. Po oznámení radikálního socialistického plánu Mitterranda se však raději sbalil a odjel prodávat nemovitosti na Floridu.

O dva roky později Mitterrandovy ekonomické plány zkrachovaly a francouzská administrativa upustila od většiny socialistických nápadů. A Arnault se vrátil do Francie ve velkém stylu, který dodnes mnohé Francouze nenechává chladným. V roce 1984 odkoupil krachující textilku Boussac, když se s francouzským premiérem Laurentem Fabiusem dohodl na státní podpoře v zájmu zachování 16 tisíc pracovních míst. Ještě premiérovi osobně psal, že „prosazuje hospodářský a sociální plán, jak byl dohodnut s vládou“.

Jakmile však holding ovládl, začal rozprodávat majetek a propouštět. Později tak musel vracet miliony eur podpory, ale to už mu nevadilo. Díky koupi Boussaku získal i firemní klenot – značku Christian Dior. Po stavebnictví a realitách se tak Arnault konečně našel. Stal se papežem luxusu.

Krize? U Arnaulta ne

Na trhu s luxusním zbožím získal pověst nelítostného predátora. Kabelky Louis Vuitton, koňak Hennessy, šampaňské Ruinart, šperky Chaumet. V impériu LVMH je nyní přes 60 značek a každou z nich Arnault rozvíjí po svém.

V každé se však snaží o totéž. Jako když v upadajícím Dioru v osmdesátých letech najal brilantního designéra Johna Galliana, který firmu navrátil na výsluní, Arnault stejně znovuvytváří stagnující značky a dosahuje marží v desítkách procent.

Zatím poslední velkou koupí byl minulý rok italský výrobce luxusních šperků Bulgari. Někdy jeho akvizice nebyly úplné terno – například Sephora, Céline nebo Kenzo, ale celkově holding dosahuje pozoruhodných výsledků. Zatímco minulý rok se všichni opět hrozili krize, profit LVMH poskočil o 22 procent.

Na rozdíl od obyčejného spotřebního zboží, luxus si své zákazníky zjevně stále najde. Zvláště když Arnault kromě skomírající Evropy rozprostřel své impérium i na rychle rostoucí asijské trhy, hlavně Čínu.

Stále na lovu

Růst LVMH nebyl a není samozřejmě jen procházkou růžovou zahradou. Arnaultovy akviziční metody, včetně samotného ovládnutí firmy, vyvolávají dodnes úžas. Už roky například Arnault bojuje o vliv v jedné z dalších rodinných firem s luxusním zbožím, Hermes.

Když v roce 2010 překvapení majitelé zjistili, že Arnault potichu skoupil přes desetinu akcií, vyzvali ho, aby snížil podíl pod 10 procent, a ukázal tak, že nechystá nepřátelské převzetí. Arnault odpověděl dokoupením akcií na pětinu.

Arnault zahořklé poražené protivníky, které během své kariéry nechal ležet podél své cesty, příliš nechápe. Svůj přístup k obchodu, který označuje za „drzý americký styl“ jednou pregnantně shrnul: „Byznys je jako tenis: bojujeme a pak si podáme ruce.“ Ne všichni jsou samozřejmě schopni potom, co vykrváceli v bojích s Arnaultem, podat distingovanému milovníku umění a výbornému hráči Chopinových preludií ještě kdy ruku.

Arnault má však za sebou i pár velmi špatných obchodů. Investice do aukčních domů byly fiasko. Stejně tak jeho investice do internetové bubliny na přelomu tisíciletí skončila ztrátou. Francouzské ekonomické noviny Les Échós si drží Arnault zjevně jen pro radost. A koneckonců i jeho řetězce Carrefour nepředvádějí kdovíjaké výsledky.

Avšak pokud jde o luxus, může se Arnault na svůj instinkt spolehnout. Málokdy prohraje, a když už, ukáže se to jako prospěšné. Se svým hlavním rivalem v byznyse s luxusem, Françoisem Pinaultem, který vlastní Yves Saint Laurent, Sergio Rossi či Boucheron, se například dlouho přetahoval o Gucci. Nakonec Pinault zvítězil a Arnault se nechal vyplatit. Jenže dohoda byla uzavřena 10. září 2001, den předtím, než veškeré firemní predikce o ziskovosti Gucci šly na mnoho let k ledu.

V roli nepřítele lidu

Na Arnaultovi toho rovnostářské Francouze dráždí více. Jeho obchodní styl nezná slitování. Irituje je svou oddaností luxusu. Ať už bude Francouz, nebo Belgičan, bude jistě dál žít ve svém honosném sídle na levém břehu Seiny s výhledem na Eiffelovku a Invalidovnu, vyzdobeném díly Picassa, Warhola či Hirsta po boku se svou druhou ženou, váženou klavíristkou Hélene Mercierovou. O víkendech si může vybrat mezi vilou v Saint-Tropez nebo zámkem Château Cheval Blanc v Bordeaux. A když si chce od byznysu opravdu odpočinout, může si zaletět na svůj soukromý ostrov Indigo Island na Bahamách.

V neposlední řadě mají mnozí Francouzi na Arnaulta spadeno kvůli jeho zasahování do politiky. Ve svých sídlech hostí významné politické přátele. Mezi jeho patří bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy, kterému byl i svědčit na svatbě. Pohostinství nabídl například i dceři bývalého britského premiéra Tonyho Blaira. Dobré kontakty má i na francouzské socialisty, například bývalého ministra kultury Jacka Langa. Kdo však jistojistě v jeho domě nikdy nebyl, je současný prezident Hollande.


Čtěte také:

Nejbohatší Evropan chce belgické občanství, prý ne kvůli daním

Majitel Louis Vuitton utíká před Hollandem


Za prezidenta Sarkozyho se spekulovalo o Arnaultově vlivu na média, kterým pomáhal svému chráněnci. Pro Sarkozyho dokonce během bojkotu francouzských výrobků při zahájení pekingské olympiády fungoval jako diplomat, který s čínskými politiky a byznysmeny řešil situaci. Sarkozy ho odměnil během své vlády Řádem čestné legie.

„Vypadni, bohatý pitomče“

Hollande tedy nemohl čekat, že by Arnault nad jeho nástupem do Elysejského paláce jásal. Ale zároveň se hned po nástupu pokusil o smír s Arnaultem a ostatními boháči. Koncem srpna pozval na utajený oběd tucet lídrů z takových podniků, jako je BNP Paribas, Sanofi, Pernod Ricard nebo Saint-Gobain. Snažil se je přesvědčit, že se jeho daňové politiky nemusejí bát. Arnault mezi obědvajícími nebyl. V tu dobu si už zažádal o belgický pas.

Hollande ví, že Arnault může spustit vlnu dalších daňových emigrací do Belgie, Švýcarska nebo Británie, čehož se děsí a marně volá po patriotismu bohatých. Levicoví Francouzi se však radují. Jejich pocity vyjádřil palcovým titulkem levicový deník Liberation: „Vypadni, ty bohatý pitomče!“


Bernard Jean Étienne Arnault

» narodil se 5. března 1949 ve městě Roubaix v severní Francii

» vystudoval elitní pařížskou École Polytechnique

» ve 22 letech nastoupil do otcovy stavební firmy, tu posléze pod názvem Férinel nasměroval do podnikání v realitách

» v roce 1981 po nástupu socialistů k moci emigroval do USA a prodával reality na Floridě, o tři roky později se vrátil

» se státní pomocí ovládl textilku Boussac a navzdory svým slibům holding rozprodal a nechal si jen značku Christian Dior

» k Dioru během tří dekád dokoupil dalších 60 luxusních značek jako Louis Vuitton či Hennessy – své impérium rozšiřuje často nepřátelskými převzetími

» má dobré konexe s politiky, především s bývalým prezidentem Nicolasem Sarkozym; od něho dostal i řád čestné legie

» po nástupu Françoise Hollanda zažádal o belgické občanství » libuje si v luxusu – má domy v Paříži, Bruselu, Saint-Tropez, zámek v Bordeaux, soukromý ostrov na Bahamách či jachtu za 253 milionů eur; podle časopisu Forbes je se svými 41 miliardami dolarů nejbohatším Evropanem a čtvrtým nejbohatším mužem světa

» žije se svou druhou manželkou, elitní klavíristkou Hélene Mercierovou, má pět dětí, ty starší už řídí podnik » je dobrým tenistou, výtečným klavíristou a štědrým mecenášem umění

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče