Paměť v bambusu

02. dubna 2009, 15:41 - Martin Rychlík
02. dubna 2009, 15:41

Přírodní národy překvapují svými dovednostmi i po letech

Než se lidé naučili zaznamenávat příběhy a znalosti pro další generace digitálně, vyzkoušeli i jiné cesty. O jedné z nich, která je svérázným „předstupněm“ písma, vypráví práce švýcarských etnologů. Musée d´Ethographie v Ženevě (MEG) uspořádalo nedávno výstavu (a vydalo k ní i unikátní katalog o 184 stranách), která ukázala, jak si své dějiny a mýty zapisovali Kanakové, obyvatelé Nové Kaledonie, ostrova „utopeného“ v Pacifiku. A činili tak vskutku ojediněle: piktogramy vyřezávali do bambusových tyčí.

Národy bez písma. Ale s nápady

Divoši vytvářejí primitivní umění – jakési škrábanice a malůvky. Tak se to tradovalo. U nás sice urážlivý pojem primitivní národy vystřídal termín, který zavedl Josef Čapek knížkou Umění přírodních národů (1938), ve světě se spíše užívá úsloví preliterární národy. Souhrnně jde o etnika neznalá písma. Občas se ukazuje, že i toto označení může být zavádějící. I vysoké indiánské kultury se tomuto vynálezu přiblížily nebo jej dosáhly; stačí zmínit provázkové záznamy kipu u Inků, o Mayích se netřeba rozepisovat, na dobré cestě byli Odžibvejové i Delawarové. Ale ani prostší kmeny, řečeno v nadsázce, se bez paměti neobešly. Eskymáci a Čukčové vpisovali příběhy do kostí. Mnozí Polynésané vytvářeli mořské mapy, jež byly sestavovány z oblázků navázaných na větvičky a proutí. Měly výhodu: byly nerozpustné. Kaďuvejové mívali krásné vlastnické značky, Sibiřané zapisovali čarodějné recepty i milostné dopisy. Havajci si dělali mnemotechnické poznámky, aby si pamatovali rodokmeny pohlavárů. A fungovalo to.
Kabinetní vědec Čestmír Loukotka ve Vývoji písma (1946) dokonce uvádí tetování coby předformu písma: „Jak u uzlů, tak u hůlek, šňůr i tetování musí se význam značek předem jasně kodifikovat, a pak jim lze teprve rozumět.“ Má pravdu. Leckde však měla tatuáž tak pevně daná pravidla, že znaky byly rozpoznávány. Na Samoji měla každá čárka název, Irokézové si vytetovávali hrdinské činy. Maorové, vládci Nového Zélandu, dokázali v lícním zdobení moko doopravdy číst a určit původ, status i povolání. Spirálu z obličeje používali i jako podpis.

Prales v ženevském „hauzu“

O tom, jak invenční mohou být lidé doby kamenné, vyprávěla výstava Bambous Kanak v ženevském MEG. Expozice, která překvapila i odborníky, představila 25 rytých kanackých bambusů z let 1850 až 1920; druhou největší sbírku na světě. Někdejší ředitelka muzea, Marguerite Lobsinger-Dellenbachová, se jimi zabývala v letech 1952 až 1967. Z původního zájmu o „primitivní umění“ a „zdobené tyče“ se propracovala k pozoruhodnému objevu. Kulturu začala studovat detailnějí. Začetla se do mýtů, které nasbírali misionáři i folkloristé. Začetla se i do neveselých dějin kolonizace… A jaké bylo její překvapení, když hole „vyprávěly“ tytéž příběhy! Důkazem je bambus získaný Eugènem Pittardem roku 1903, na němž přelouskáme legendu o náčelníkovi, jakémsi melanéském Achillovi, jenž dle pověsti nemohl být díky své tetuáži v boji zabit. Přesto byl zastřelen. Prakem ze zálohy.
Dalším svědectvím je dřevo, jež odpovídá povstání z roku 1878, proti němuž vyjela trestná výprava. Zjevné je kanacké okouzlení uniformami, úcta k technologiím, koním i počáteční odpor k alkoholové metle. Kde jen jsme už podobné starosti viděli? Bambusové řezbičky – vytvářené pazourky, mušlemi či drápky a zatřené oříškovým olejem či sazemi – jsou velejemné; jakoby křehké, přesto trvanlivé. Národopisce potěší záznamy špičatých obydlí, postaviček s penisovými pouzdry, náčrty obřadů, ale poučí se i obavami z příjezdu Evropanů (mají klobouky a pušky). Dáma strávila nad překresbami tisíce hodin. Využila i sbírek z Leidenu, Stuttgartu a Neuchâtelu. Pokusila se najít systém. Figury a motivy měly typizované vlastnosti, svébytný hranatý styl. A ano, asi šlo o rodící se „písmo“.

Ožije paměť Kaledonie?

Kanakové přestali rýt bambusy v roce 1917. Jenže opět začínají. Třeba umělkyně Micheline Néporonová vytvořila čtveřici nových holí, jimiž se snaží upamatovat na své kořeny. „Hole vrhají světlo na dnešní kanackou společnost,“ píše o artefaktech, které zdobí i příběh z roku 2005. Na něm je vyobrazen místní opilec poražený autobusem. Na jiném je pyrogravurou „zapsán“ kriketový zápas. Že mají Francouzi jisté koloniální výčitky, je zřejmé. Podpory se totiž dostává nejen takovýmto projektům, ale i spolupráci s Agenturou pro rozvoj kultury Kanaků (ADCK) ve městě Nouméa. Vzniknout mělo i muzeum tradičního umění, kolem nějž se koncem milénia rozvířila diskuse.
Šlo o to, do jaké míry se mají na instalacích podílet kunsthistorici z Francie nebo sami dědicové. Kdo má komu co vybírat, zvláště tehdy, kdy se umění stává v Kaledonii používanou politickou kartou? Jak napsal antropolog Alban Bensa: „V diskusi mezi lidmi odpovědnými za kulturní centrum, hraje pojem kultury roli pověstné hole: každý si jej přivlastňuje, aby mu udělil vlastní význam. Vyjádření zůstávají nejednoznačná – kdo přesně ví, co je to kultura nebo dokonce kanacká kultura – na to, aby nedotčeně cirkulovala mezi mluvčími, kteří oživují své historické zkušenosti a tudíž i záměry. Stane se kanacká kultura dalším z paprsků Francie v Pacifiku, nebo bude tím mediálně přitažlivým průvodcem na cestě k nezávislosti?“

Martin Rychlík, Ženeva

*
BOX (foto satelit):
Džungle vesmírná**
Melanéský ostrov Nová Kaledonie, na němž žije 245 tisíc obyvatel, býval francouzskou kolonií a dnes má status jakéhosi přidruženého území. Kolem roku 2014 tu má být vyhlášeno referendum, jež rozhodne o nezávislosti země. Za tu se nejvíce „perou“ původní obyvatelé Kanakové, kteří tvoří asi 45 procent osídlení. Od 60. let minulého století se mnoho Kanaků angažuje v národně-obrozeneckém hnutí, které často vede k politickému napětí. Několikrát musel zasahovat i francouzský prezident – jako Jacques Chirac v roce 2004.
Pramen: týdeník EURO

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče