Pakt fiskální stability

03. února 2012, 18:55 - Miroslav Zámečník
03. února 2012, 18:55

Když už váháme, zda se máme či nemáme přidat, bylo by dobré vědět, o čem mezivládní smlouva v podobě Paktu fiskální stability vlastně je. Předně je třeba říct, že nejde o žádný významný průlom, signatáři se ve většině bodů zavazují k něčemu, k čemu se už zavázali v minulosti, a přiměřeně to platí i pro nečleny eurozóny. Včetně Británie a Česka, jež se k Paktu nepřipojily. S tím, že někdo může zůstat mimo, se ostatně počítalo již při konstrukci paktu jako mezivládní smlouvy. Pakt nevyžaduje ratifikaci ani všemi členy eurozóny, k jeho účinnosti stačí, aby jej ratifikovalo dvanáct z nich. Kdo jej však ratifikovat musí, jsou země, které by si chtěly z Evropského stabilizačního mechanismu (ESM) půjčit nějaké peníze. Jinak po 1. březnu 2013 nedostanou ani cent.

Důležité detaily

Podstatné novinky jsou v Paktu v zásadě jenom dvě, z toho jedna je důležitá. Ti, kteří Pakt přijmou, musejí do jednoho roku od ratifikace ve své legislativě, nejlépe rovnou v ústavě, zakotvit mechanismus „dluhové brzdy“. To je opravdová novinka, která však není v rozporu s tím, o čem se v Česku mluví minimálně od poslední volební kampaně. Mít závazné pravidlo, které nastavuje fiskální politiku směrem k dynamické rozpočtové rovnováze v rámci ekonomického cyklu, a nepřekračovat strukturální schodek 0,5 procenta HDP rozhodně není v rozporu s českým národním zájmem, jakkoli ho definujeme. Druhou novou věcí v rámci Paktu fiskální stability je vtažení Evropského soudního dvora do rozhodování o sankcích za nezanesení dluhové brzdy, přičemž „žalovat“ musejí jiní signatáři z řad členských zemí, a to i bez nálezu Evropské komise, která tak sama naopak učinit nesmí. To je sice z diplomatického hlediska velmi nešikovné a neobvyklé, jde zjevně o ústupek Německu. Kdo sankci ve výši maximálně 0,1 procenta svého HDP dostane, zaplatí ji do ESM.
Sankce za opakované porušování rozpočtové disciplíny a nepřijetí odpovídajících nápravných opatření v případě procedury nadměrného deficitu (EDP) však žádné novum nejsou. Sekundární evropská legislativa je zná, stejně jako „semestr“, zahrnující mimo jiné zvýšený monitoring rozpočtů včetně jeho zasílání Komisi do Bruselu několik měsíců před jeho schválením národním parlamentem, ale i zamýšlená opatření v rámci Národního programu reforem (NRP). Podstatné přitvrzení fiskální disciplíny bylo přijato už v rámci takzvaného six-packu, který je účinný už od 13. prosince loňského roku a vztahuje se do značné míry i na nás jako nečlena eurozóny.
Česko se mimochodem podrobuje EDP vzhledem k překračování tříprocentního rozpočtového schodku, a do limitu by se mělo dostat do roku 2013.

Dluhová brzda pomůže i Česku

Pokud jde o koordinaci hospodářské politiky signatářů, jsou formulace v Paktu natolik vágní, že je lze těžko nějak novátorsky interpretovat. Sotva se však něco zkazí na tom, že velké reformní záměry dají vlády „do placu“ svým kolegům předem a že se budou snažit je koordinovat. Je současný Pakt fiskální stability natolik vážným narušením suverenity, že jsou pro nepřipojení k němu skutečně dobré důvody? Jedinou podstatnou změnou pro Českou republiku, která s přijetím eura nespěchá a hned tak spěchat nebude, je fakticky transpozice „dluhové brzdy“ do českého právního řádu, případně riziko ostudy, že naše legislativa nebude odpovídat parametrům „brzdy“, tak jak je navrhne Komise. Ostatně ze tří argumentů, které český premiér Nečas jako zdůvodnění uvedl, jsou dva spíše zástupné – účast na eurosummitech a chybějící detaily k dluhovému kritériu (zřejmě je míněna definice samotné dluhové brzdy – pozn. red.). Zásadní je ten třetí – vnitropolitické problémy spojené s přistoupením k Paktu jak uvnitř vládní koalice, tak ve vztahu k prezidentu Václavu Klausovi, který se svým odporem k politické a fiskální integraci unie dlouhodobě nijak netajil.

Věda i politika

Jestliže důvody, proč nejsme „uvnitř“, není třeba hledat v textu smlouvy, ale hlavně doma, pak má smysl se zabývat tím, zda a jak může takový dokument se všemi svými ustanoveními přispět k obnovení rovnováhy mezi severem EU a pomyslným jižním křídlem. Zkrátka nakolik je z hlediska dosažení cílů funkční. S tím je potíž. Za prvé, samotný koncept strukturálního deficitu sice není těžké pochopit (deficit, který zůstane po očištění dopadů ekonomického cyklu na veřejné rozpočty), ale není úplně jednoduché ho použít jako nějakého „zlatého pravidla“, kolem nějž se točí celá rozpočtová a hospodářská politika. Vtip je v čištění deficitu o cyklickou složku, což vyžaduje pokud možno přesně spočítat produkční mezeru, tedy rozdíl mezi tím, na co ekonomika z hlediska růstu má (potenciální produkt) a jak se skutečně vyvíjí. Je-li produkční mezera záporná a skutečný výkon je výrazně pod potenciálním produktem, máme cyklickou složku rozpočtového schodku velkou, jinak řečeno lze rozpočtové schodky tolerovat. Stačí ovšem snížit odhad potenciálního produktu, tím pádem se zmenší produkční mezera a tím pádem se zvýší strukturální komponent celkového schodku veřejných rozpočtů. Tohle všechno vypadá jako bohapustá teorie, jenže pro vlády, vázané limity (strukturální schodek 0,5 procenta, rozpočtový schodek 3 procenta a zadluženost vlády 60 procent) a pravidly, jak při překročení limitů postupovat, to má zásadní význam. Vláda, vázaná pravidly, by tedy měla zasáhnout a škrtat a zvyšovat daně, aby strukturální deficit srovnala do požadované úrovně. Obdobně postupuje ve svém rozhodování i centrální banka při formulaci měnové politiky. Počítání produkčních mezer a cyklické a strukturální složky rozpočtových sald jsou zkrátka nejen věda, ale také obrovské politikum.

Dvousečná zbraň

Hlavní financiér eurozóny, ale také hlavní autor současné iniciativy na zvýšení finanční disciplíny není Komise, ale Německo, které zjevně sklízí plody dřívějších strukturálních reforem (Hartz IV atd.) a závazků se nebojí. Čísla to potvrzují: jeho strukturální deficit nebyl v posledních letech nijak vysoký a podle Komise by se pod hranici 0,5 procenta měl dostat v roce 2013. Tlačit ostatní k fiskální odpovědnosti ovšem může být velmi dvousečná zbraň.
Role hlídače připadne Komisi, která ostatně zveřejňuje svoje makroekonomické prognózy nejen pro unii, respektive eurozónu, ale i pro jednotlivé země. V posledních letech byli její ekonomové hodně skeptičtí. Vezměme si příklad Irska, kde podle podzimní prognózy Komise měl loňský deficit veřejných financí dosáhnout 10,3 procenta HDP, ale strukturální deficit představoval 9,1 procenta, a to při velmi vysoké nezaměstnanosti 14,4 procenta. Dejte si dohromady nutnost přijmout do národní legislativy „dluhovou brzdu“, pokud by Irsko chtělo čerpat po 1.březnu 2013 finanční pomoc z ESM, a je jasné, že zejména pro menší členy eurozóny s vysokými skutečnými i strukturálními deficity to zase taková legrace nebude. Irsko je zajímavé i z jiného hlediska, a totiž z toho, že všechna čísla byla v nedávné minulosti naprosto hvězdná a k drastickému zhoršení došlo kvůli ukrutně nafouknuté úvěrové a realitní bublině. Pokud bychom se zaměřili jen na veřejné finance a indikátory konkurenceschopnosti typu jednotkových mzdových nákladů a sledovali Irsko zdálky, blížící se katastrofu by nikdo nepoznal. Což ovšem podstatně snižuje hodnotu mezivládní smlouvy a závazků v ní obsažených, protože v dané situaci budou působit procyklicky. Zjednodušeně řečeno, snaha o rychlé snížení strukturálních deficitů může stahovat řadu zemí ještě hlouběji do recese, aniž by existovaly adekvátní kompenzační nástroje, ať už v podobě fiskálních transferů anebo změkčení politiky Evropské centrální banky. „Přísná láska“ nemusí nést dobré ovoce, ale o tom ještě hodně uslyšíme.

Jak na tom jsme

A co doma? Podzimní prognóza Komise předpovídala pro Česko deficit veřejných financí za rok 2011 v rozsahu 4,1 procenta HDP, ale strukturální deficit představoval 3,6 procenta. Až vám bude někdo tvrdit, jak výborně se staral o zemi v minulosti, vězte, že v nejtučnějších letech se sice Česko dopracovalo na dohled od vyrovnaných rozpočtů, ale strukturální deficit třeba v roce 2007 představoval minus 2,7 procenta HDP při růstu HDP o 6,1 procenta. Splnit limit tříprocentního schodku v roce 2013 by vyžadovalo úsilí, ale v řádu řekněme 20 až 30 miliard ročně. Ovšem ve stejném čase snížit strukturální deficit na 0,5 procenta, to je kumulovaný zásah do veřejných financí v řádu nedaleko od dvou set miliard korun. Přitom by muselo jít o permanentní změny na příjmové a výdajové straně, které by vyžadovaly strukturální reformy jdoucí za rámec toho, co bylo zatím přijato. Nedosti na tom: tyto strukturální reformy by měly být takového charakteru, aby zvedaly potenciální produkt, což v zemi se stárnoucí populací samozřejmě ještě zvedá laťku, pokud jde o vnitřní obsah reforem. Protože přes zvýšení přímých daní ještě potenciální produkt nikdo nezvedl, zatímco korupce a investiční výdaje do projektů s mizernou ekonomickou návratností, zato s vysokými náklady na provoz a údržbu jej prokazatelně snižují. Připočtěte si k tomu dosavadní výsledky při zlepšování podnikatelského prostředí (to potenciální produkt zvedá) a nákup budoucí produktivity investicemi do školství, vědy, výzkumu a podpory inovací (to jej zvedá taky, když se to umí) a je vám jasné, kde se momentálně nacházíme.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče