Otisky surrealismu ve Hvězdě i v Kunsthalle

12. října 2011, 11:47 - Josef Vomáčka
12. října 2011, 11:47

Zatímco Vídeň vsadila na osvěžující a značně zábavné pojetí díla Salvadora Dalího, pražská expozice přináší velmi zajímavou dokumentaci o surrealismu v Čechách

Vnímavý divák má poslední možnost zhlédnout počátkem letošního podzimu dvě výstavy věnované surrealismu nebo jeho otiskům. Každá z nich ovšem pojímá toto téma po svém. První se týká velmi zajímavé vývojové linie slavné Surrealistické skupiny v Československu, způsobu života jejích členů i jejich tvorby. Druhou je expozice Le Surréalisme, c’est moi!, na níž je konfrontováno asi sedm desítek děl Salvadora Dalího s obrazy jiných slavných umělců.

Pokus o zviditelnění

První souborná expozice mapující vývoj českého surrealismu v letech 1948 až 1989 je umístěna do 30. října v Letohrádku Hvězda pod názvem Surrealistická východiska s podtitulem Odklony–návraty–přesahy. Nejenže přináší rozsáhlé tištěné, dokumentární a fotografické materiály v nebývalém rozsahu, ale znovu velmi výrazně potvrzuje pozoruhodnou polohu života a práce českého surrealistického hnutí. Snad v každém zajímavém oddílu výstavy je toto hnutí prezentováno jako svobodné, v neustálé opozici vůči vládnoucímu totalitnímu režimu. Takto důrazné připomenutí je možná pro nezasvěcené novinkou – však také státní moloch udělal pro zneviditelnění českých surrealistů, co mohl.
Výstavu bychom si také nejspíše mohli pracovně nazvat Oslava samizdatu. Expozice velmi názorně ukazuje personální rozvětvení skupiny a neustále se měnící její autorský okruh, postupně přesahující i do dalších zemí, zejména Francie. Pečlivě mapuje ojedinělé prezentace a publikace, které se v omezené míře po těžkých bojích občas prosadily. Připomíná dodnes tvořící mladší členy skupiny a pracuje i s výpravnou a reprezentativní revuí Analogon, jejíž vydávání bylo obnoveno v roce 1990. Dokládá ovšem i určité oslabení energetického náboje tohoto hnutí, v Československu a posléze Česku dlouhodobě tak přitažlivého a živého.
Pro některé návštěvníky je možná přemíra dokumentace odstrašující, postrádají více originálních děl, účelu výstavy však struktura vystavených exponátů odpovídá. Zajímavé je také zapojení Švankmajerových filmů jako důstojné a obohacující součásti české surrealistické tvorby oněch let. Z hlavních tvůrců a teoretiků se návštěvník setká s díly Karla Teigeho, Vratislava Effenbergera, Karla Hynka, Josefa Istlera, Václava Tikala, Emily a Mikuláše Medkových, Zbyňka Havlíčka, Milana Nápravníka, Petra Krále, Věry Linhartové, Aloise Nožičky, Martina Stejskala, Evy Švankmajerové, Alberta Marenčina, Aleny Nádvorníkové, Františka Dryje, Miloše Síkory a dalších. Kurátorem výstavy je Stanislav Dvorský, který na přípravě spolupracoval s Martinem Stejskalem a Františkem Dryje.

Génius a spiritualita

Půvabně instalovanou a pro českého návštěvníka v řadě případů i objevnou je velká výstava vídeňské Kunsthalle Le surréalisme, c’est moi! Přináší především díla Salvadora Dalího (1904–1989), ale také Louisi Bourgeoisové, Glenna Browna, Markuse Schinwalda, Francesca Vezzoliho a několika dalších autorů. Inspirovali se totiž mužem, jehož život se pohyboval velmi agresivně mezi tvorbou a komercí, byl plný estetické haše snů a skutečnosti. Dalí bez rozpaků používal veškerá umělecká média a zejména inscenoval sám sebe.
Složitou osobnost španělského umělce nelze prezentovat ve zkrácené formě – vždy dojdeme ke zkreslení i k určitým až parodickým polohám. Ostatně prezentoval se mnohokrát sám, například následujícími slovy: „Od dob Velké francouzské revoluce se rozvíjí zvrácená kretenizující tendence směřující k tomu, aby se mělo za to, že géniové (nehledě k jejich dílu) jsou lidské bytosti ve všem víceméně podobné zbývající většině smrtelníků. To je lež. A je-li to lež, pokud jde o mne, o génia nadaného nejrozsáhlejší spiritualitou, o opravdového génia moderní doby, je to ještě větší lež, pokud jde o ty, kteří ztělesnili vrchol renesance, jako téměř božský génius Raffael.“
Výstava o Dalím vypovídá víceméně zprostředkovaně – uvidíme na ní totiž jen několik děl španělského umělce, zejména sérii kreseb svébytně dotvářejících Lautréamontovo dílo Zpěvy Maldororovy. Stěžejní část expozice tvoří reakce několika dnes velmi uznávaných a ceněných tvůrců na Dalího dílo, život, myšlenky. Na celý Dalího životní konstrukt.
První reakcí, s níž se návštěvník setká už na plakátech zvoucích k výstavě, jsou snímky amerického fotografa Philippa Halsmana (1906–1979). Ty se vážou k dalíovskému kníru, té ,,tragické konstantě mužského obličeje“, jak se vyjádřil Dalího přítel, básník Federico García Lorca. Však Dalí své kníry takto plánoval: „Ty moje nebudou skličující, katastrofální, klesající pod tíhou wagnerovské hudby a mlhy. Ne! Budou protáhlé, imperialistické, ultranacionalistické, budou se tyčit k nebi jako vertikální mysticismus, jako španělské vertikální odbory.“
Francouzsko-americká tvůrkyně Louise Bourgeoisové (1911–2010) se na výstavě padesáti objekty a kresbami vyrovnává se svým traumatizujícím dětstvím, čímž se přímo napojuje na podobnou Dalího životní zkušenost. Díla Bourgeoisové zároveň reflektují celoživotní autorčinu posedlost sexuálními tématy. Její sochy, plastiky a kresby mají otevřít psychoanalytickou cestu k tvůrčímu podvědomí vyskytujícímu se ve snech. Přitom její expozice neztrácí typický humorný nádech.
V poměrně velkém sále zaujmou díla Angličana Glenna Browna (1966), který pracuje s až neuvěřitelným malířským nasazením, ve velkých formátech a se silnou barevností. Jeho zátiší, krajiny i portréty se pohybují mezi sny a nočními přízraky. U tohoto umělce nacházíme řadu prvků manýristického malířství – fantastické perspektivy, nejnemožnější metamorfózy, zázraky, anomálie, anatomické fragmenty. Po svém tak přetváří Dalího typickou práci s prostorem a časem.
Markus Schinwald (1973) se nechal inspirovat Dalího prací pro Expo 39 v New Yorku. Španěl pro zábavní areál Expa vytvořil expozici postavenou na jeho Dream of Venus. Schinwald pracuje s podobnými inscenačními prvky – loutkovým divadlem, varieté či akvabelami. Díla Francesca Vezzolise (1971) se naproti tomu zabývají fenoménem proslavení se, fantazie a přání. Vytvářejí zajímavý pseudoreklamní svět, nepřímo parodující jakýsi postholywoodský, sytě technicolorový standard úspěchu. Jedním ze sálů ve vídeňské Kunsthalle je navíc kino, ve kterém je možné vidět zajímavé scény z Hitchcockova filmu Rozdvojená duše z roku 1945 s Gregory Peckem a Ingrid Bergmanovou v hlavních rolích, pro který Dalí navrhoval animované sekvence i interiéry.

Hodnocení

Zaujala Vás tato zpráva?
Ohodnoťte ji

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
Chcete změnit zdravotní pojišťovnu? Máte čas do 30. září, jinak až za půl roku
Čínské turbulence na trhu s kryptoměnami
Nepovinný PES by měl podnikatelům usnadnit práci. V čem a jak?
Co je dobré vědět o superhrubé mzdě?
Polil vás v hospodě číšník? Kdo to zaplatí?
Auta
Kolik toho doopravdy utáhne nový Land Rover Discovery?…
Mitsubishi oživí jméno Evolution. Bude to koncept spojující vše, co fanoušci nenávidí
Lamborghini Huracán Super Trofeo Evo je „levná“ cesta k závodění
Člověk převlečený za sedadlo? Ano, i to je při vývoji autonomních vozů potřeba
Toyota má nový program na úpravu svých vozů. Sportovní může být třeba i Prius
Technologie
Vyšla přelomová verze Minecraftu pro mobily, konzole a Windows 10
HEIF podporují Dropbox a Google Photos, zato OneDrive (a Windows 10) nikoli
Člověk převlečený za sedadlo? Ito je při vývoji autonomních vozů potřeba
Změřte si rychlost internetu
Google nakonec koupí jen část HTC. Na Tchaj-wan za to pošle 1,1 miliardy dolarů
Hry pro příležitostné hráče
Zavřít