Otisky surrealismu ve Hvězdě i v Kunsthalle

12. října 2011, 11:47 - Josef Vomáčka
12. října 2011, 11:47

Zatímco Vídeň vsadila na osvěžující a značně zábavné pojetí díla Salvadora Dalího, pražská expozice přináší velmi zajímavou dokumentaci o surrealismu v Čechách

Vnímavý divák má poslední možnost zhlédnout počátkem letošního podzimu dvě výstavy věnované surrealismu nebo jeho otiskům. Každá z nich ovšem pojímá toto téma po svém. První se týká velmi zajímavé vývojové linie slavné Surrealistické skupiny v Československu, způsobu života jejích členů i jejich tvorby. Druhou je expozice Le Surréalisme, c’est moi!, na níž je konfrontováno asi sedm desítek děl Salvadora Dalího s obrazy jiných slavných umělců.

Pokus o zviditelnění

První souborná expozice mapující vývoj českého surrealismu v letech 1948 až 1989 je umístěna do 30. října v Letohrádku Hvězda pod názvem Surrealistická východiska s podtitulem Odklony–návraty–přesahy. Nejenže přináší rozsáhlé tištěné, dokumentární a fotografické materiály v nebývalém rozsahu, ale znovu velmi výrazně potvrzuje pozoruhodnou polohu života a práce českého surrealistického hnutí. Snad v každém zajímavém oddílu výstavy je toto hnutí prezentováno jako svobodné, v neustálé opozici vůči vládnoucímu totalitnímu režimu. Takto důrazné připomenutí je možná pro nezasvěcené novinkou – však také státní moloch udělal pro zneviditelnění českých surrealistů, co mohl.
Výstavu bychom si také nejspíše mohli pracovně nazvat Oslava samizdatu. Expozice velmi názorně ukazuje personální rozvětvení skupiny a neustále se měnící její autorský okruh, postupně přesahující i do dalších zemí, zejména Francie. Pečlivě mapuje ojedinělé prezentace a publikace, které se v omezené míře po těžkých bojích občas prosadily. Připomíná dodnes tvořící mladší členy skupiny a pracuje i s výpravnou a reprezentativní revuí Analogon, jejíž vydávání bylo obnoveno v roce 1990. Dokládá ovšem i určité oslabení energetického náboje tohoto hnutí, v Československu a posléze Česku dlouhodobě tak přitažlivého a živého.
Pro některé návštěvníky je možná přemíra dokumentace odstrašující, postrádají více originálních děl, účelu výstavy však struktura vystavených exponátů odpovídá. Zajímavé je také zapojení Švankmajerových filmů jako důstojné a obohacující součásti české surrealistické tvorby oněch let. Z hlavních tvůrců a teoretiků se návštěvník setká s díly Karla Teigeho, Vratislava Effenbergera, Karla Hynka, Josefa Istlera, Václava Tikala, Emily a Mikuláše Medkových, Zbyňka Havlíčka, Milana Nápravníka, Petra Krále, Věry Linhartové, Aloise Nožičky, Martina Stejskala, Evy Švankmajerové, Alberta Marenčina, Aleny Nádvorníkové, Františka Dryje, Miloše Síkory a dalších. Kurátorem výstavy je Stanislav Dvorský, který na přípravě spolupracoval s Martinem Stejskalem a Františkem Dryje.

Génius a spiritualita

Půvabně instalovanou a pro českého návštěvníka v řadě případů i objevnou je velká výstava vídeňské Kunsthalle Le surréalisme, c’est moi! Přináší především díla Salvadora Dalího (1904–1989), ale také Louisi Bourgeoisové, Glenna Browna, Markuse Schinwalda, Francesca Vezzoliho a několika dalších autorů. Inspirovali se totiž mužem, jehož život se pohyboval velmi agresivně mezi tvorbou a komercí, byl plný estetické haše snů a skutečnosti. Dalí bez rozpaků používal veškerá umělecká média a zejména inscenoval sám sebe.
Složitou osobnost španělského umělce nelze prezentovat ve zkrácené formě – vždy dojdeme ke zkreslení i k určitým až parodickým polohám. Ostatně prezentoval se mnohokrát sám, například následujícími slovy: „Od dob Velké francouzské revoluce se rozvíjí zvrácená kretenizující tendence směřující k tomu, aby se mělo za to, že géniové (nehledě k jejich dílu) jsou lidské bytosti ve všem víceméně podobné zbývající většině smrtelníků. To je lež. A je-li to lež, pokud jde o mne, o génia nadaného nejrozsáhlejší spiritualitou, o opravdového génia moderní doby, je to ještě větší lež, pokud jde o ty, kteří ztělesnili vrchol renesance, jako téměř božský génius Raffael.“
Výstava o Dalím vypovídá víceméně zprostředkovaně – uvidíme na ní totiž jen několik děl španělského umělce, zejména sérii kreseb svébytně dotvářejících Lautréamontovo dílo Zpěvy Maldororovy. Stěžejní část expozice tvoří reakce několika dnes velmi uznávaných a ceněných tvůrců na Dalího dílo, život, myšlenky. Na celý Dalího životní konstrukt.
První reakcí, s níž se návštěvník setká už na plakátech zvoucích k výstavě, jsou snímky amerického fotografa Philippa Halsmana (1906–1979). Ty se vážou k dalíovskému kníru, té ,,tragické konstantě mužského obličeje“, jak se vyjádřil Dalího přítel, básník Federico García Lorca. Však Dalí své kníry takto plánoval: „Ty moje nebudou skličující, katastrofální, klesající pod tíhou wagnerovské hudby a mlhy. Ne! Budou protáhlé, imperialistické, ultranacionalistické, budou se tyčit k nebi jako vertikální mysticismus, jako španělské vertikální odbory.“
Francouzsko-americká tvůrkyně Louise Bourgeoisové (1911–2010) se na výstavě padesáti objekty a kresbami vyrovnává se svým traumatizujícím dětstvím, čímž se přímo napojuje na podobnou Dalího životní zkušenost. Díla Bourgeoisové zároveň reflektují celoživotní autorčinu posedlost sexuálními tématy. Její sochy, plastiky a kresby mají otevřít psychoanalytickou cestu k tvůrčímu podvědomí vyskytujícímu se ve snech. Přitom její expozice neztrácí typický humorný nádech.
V poměrně velkém sále zaujmou díla Angličana Glenna Browna (1966), který pracuje s až neuvěřitelným malířským nasazením, ve velkých formátech a se silnou barevností. Jeho zátiší, krajiny i portréty se pohybují mezi sny a nočními přízraky. U tohoto umělce nacházíme řadu prvků manýristického malířství – fantastické perspektivy, nejnemožnější metamorfózy, zázraky, anomálie, anatomické fragmenty. Po svém tak přetváří Dalího typickou práci s prostorem a časem.
Markus Schinwald (1973) se nechal inspirovat Dalího prací pro Expo 39 v New Yorku. Španěl pro zábavní areál Expa vytvořil expozici postavenou na jeho Dream of Venus. Schinwald pracuje s podobnými inscenačními prvky – loutkovým divadlem, varieté či akvabelami. Díla Francesca Vezzolise (1971) se naproti tomu zabývají fenoménem proslavení se, fantazie a přání. Vytvářejí zajímavý pseudoreklamní svět, nepřímo parodující jakýsi postholywoodský, sytě technicolorový standard úspěchu. Jedním ze sálů ve vídeňské Kunsthalle je navíc kino, ve kterém je možné vidět zajímavé scény z Hitchcockova filmu Rozdvojená duše z roku 1945 s Gregory Peckem a Ingrid Bergmanovou v hlavních rolích, pro který Dalí navrhoval animované sekvence i interiéry.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče