Osudová

13. prosince 2011, 15:34 - Jefim Fištejn
13. prosince 2011, 15:34

Komentář

Okolnosti vlastní silou vytlačují Německo do vůdčí pozice

Jedním z nemilých překvapení evropské integrace je návrat Německa do středu kontinentální politiky. Paradox je v tom, že právě integrační proces měl původně navždy vymazat z politické agendy „německou otázku“, která nebezpečně určovala dějiny Starého světa až do druhé poloviny minulého století. Vznik mocných nadnárodních útvarů, do nichž by Německo bylo vřazeno jen jako jeden z mnoha jiných aktérů, ho měl zbavit revanšistických spádů a zároveň navždy utlumit obavy okolních národů z germánských instinktů. Po poslední světové válce byl přijat jako obecná moudrost axiom, že místo izolování, budícího v poraženém Německu běsy revanšismu, je třeba ho integrovat do vyšších celků, které by mu nebránily v mírovém rozvoji. Jedním z takových vyšších celků je právě Evropská unie. I když tuto logiku nikdo nevyvrátil, poslední směřování unie ji nadobro překonává. Ve zpětném zrcátku je vidno, že současný trend byl založen řadou kroků v minulosti. Po pádu komunistického režimu vidina německého znovusjednocení zpočátku nevyvolávala velké nadšení u nikoho kromě Sovětského svazu. Prudké zrychlení integračního procesu v 90. letech mělo za cíl utlumit historické reminiscence spojené se vznikem jednotného Německa. Evropa údajně stála na prahu naprosto nové kvality, kdy na místě po zrušených národních zájmech mělo vzniknout cosi zásadně jiného a lepšího. Apoteózou těchto očekávání se stalo zavedení jednotné měny a rezignace Němců na vlastní marku, tento takřka sakrální symbol jejich poválečné obrody. Bylo hned zřejmé, že SRN se s její ekonomickou mocí stane lídrem eurozóny, avšak nastupující evropský federalismus, jak se zdálo, jednou provždy podřídí Berlín bruselské centrále. Proto byla bez větších výhrad přijata skutečnost, že se Bundeswehr pod dohledem NATO po letech vrátil na blízká a vzdálená bojiště. Dluhová krize vyjevila, že se bortí celá evropská konstrukce v tom designu, který byl navržen zhruba před deseti lety. Okolnosti vlastní silou vytlačují Německo do vůdčí pozice: kdo, když ne největší a nejstabilnější národní hospodářství Starého světa, by měl vzít na sebe funkci spasitele celého projektu? Prointegrační politické a mediální elity vnucují svým německým kolegům myšlenku, že v důsledku rozpadu konstrukce ztratí Německo ze všech nejvíc. Proto je pro Berlín výhodnější tahat z močálu tonoucí partnery, než se od nich distancovat, když pro nic jiného, tak aspoň z pudu sebezáchovy. Dosluhující němečtí politici na tyto argumenty dobře slyší, i když jejich sluch bystří spíše osobní zájmy než obavy z budoucnosti Evropy. Nainvestovali totiž do společného projektu tolik politického kapitálu, že konec starého unijního modelu by jistě znamenal i jejich vlastní konec. Přitom není vůbec jasné, zda tuto logiku budou sdílet i jejich nástupci. Veřejné mínění v zemi, kdysi naladěné mimořádně eurooptimisticky, se pomalu ale jistě sune opačným směrem. Stále hůře se Němcům vysvětluje, proč by měli platit ze své kapsy za marnotratnost a nezodpovědnost jiných. Pro záchranu eura Berlín možná vynalezne nové argumenty pro vnitřní použití. Nic však nezmění skutečnost, že na pořad dne se opět ve vší parádě vrací německá otázka, neboť jakákoli strategie přežití EU bude předpokládat prudké posílení vlivu a role Německa. Náhlé zhmotnění lidového rčení „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“ nemůže dříve nebo později nevyvolat přirozený odpor obdarovaných strávníků. První na řadě bude Francie. Jakkoli se dnes tváří jako druhý rovnocenný pilíř integrace, porušení mocenské a hospodářské rovnováhy v její neprospěch, byť z naprosto objektivních příčin, nemůže časem nevyvolat snahu přibrzdit růst německého vlivu. Zde je záruka a zárodek dalšího drolení eurozóny: dokážou účastníci nového konstruktu ve jménu větší ekonomické ukázněnosti a tváří v tvář automatickým sankcím proti narušitelům unést skutečnost, že nesporným a neohroženým rozhodovacím centrem Evropy bude Berlín? Dokážou spolknout fakt, že zavedení nadnárodního rozpočtového diktátu bude znamenat nejen omezení suverenity, ale také nutnost podřídit se německým zásadám a pravidlům? Jako značně naivní vypadá postoj Varšavy, která svou podporu myšlence všeevropského vůdcovství Německa podmínila tím, že státy mimo eurozónu budou mít rovný podíl na přijetí osudových rozhodnutí. Výměnou za souhlas mohou Poláci dostat slib modrého z nebe, ale to je tak všechno. Pro Evropu udeřila hodina pravdy. Ústřední otázkou je opět osud Německa. Tentokrát zaplať pánbůh nejde o vojenskou konfrontaci. Neznamená to však, že odpověď na otázku bude méně osudová.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče