Ostře sledované rozdíly

29. září 2008, 08:00 - Petra Sýkorová
29. září 2008, 08:00

DISKRIMINACE SPOTŘEBITELE - Hranice, za kterými končí podnikatelova svoboda a začíná spotřebitelovo právo na rovnost, není zřetelná.

Jisté však je, že tomu, kdo ji překročí, hrozí až třímilionová pokuta. Udržet se na bezpečném území je proto žádoucí. Jak na to?

Diskriminovat znamená rozlišovat. Přistupovat k různým lidem různě. Děláme to samozřejmě všichni. V určitých vztazích bychom si ale na své rozlišovací schopnosti měli dát pozor. Kupříkladu v těch podnikatelsko-spotřebitelských by se diskriminace nemusela vyplatit. Ani skutečnost, že prezident Václav Klaus letos v květnu vetoval přijetí antidiskriminačního zákona, na tom nic nemění.

Antidiskriminační utopie

Jedním z cílů zákona, jehož přijetí prezident znemožnil, bylo ujasnit, co vlastně diskriminace je. Zákon ji měl definovat jako jednání, v jehož rámci by bylo z nějakého důvodu s jednou osobou zacházeno ve srovnatelné situaci méně výhodným způsobem než s osobou jinou. Vzhledem k prezidentovu vetu zákonnou definici diskriminace stále nemáme. Náš právní řád ji přesto zakazuje. Ostatně – asi každý alespoň zhruba tuší, co diskriminace je. Problém však spočívá v tom, že se to neví přesně. V tomto ohledu nás ale nepřijetí antidiskriminačního zákona mrzet nemusí, v něm obsažené definice by do celé problematiky o mnoho více světla nevnesly.

Ve zdůvodnění svého veta prezident Klaus označil inkriminovaný zákon za nebezpečný. „Norma se snaží odstranit nerovnost, která je přirozeným jevem. Kdykoli se rozhodujeme, rozhodujeme se na základě našich subjektivních preferencí nebo našich stejně subjektivních zkušeností. Tento zákon chce naše rozhodování učinit objektivním, což není nic jiného než politicky korektní utopie. Znamená narušení základního práva jednotlivců na svobodu volby.“ Ministryně pro lidská práva a národnostní menšiny Džamila Stehlíková, která přijetí zákona prosazovala, ale s jeho názorem zásadně nesouhlasí: „V 21. století není možné tolerovat ideu, která by souhlasila s tím, že je možné svobodně činit rozdíly mezi lidmi na základě nálepek, jako jsou rasa, věk, pohlaví či zdravotního postižení.“

Prezidentovo veto se ale poslancům nepodařilo přehlasovat. Na antidiskriminační zákon se proto v brzké době těšit nemůžeme. Podle jeho zpravodajkyně, poslankyně KSČM Zuzky Bebarové-Rujbrové, se teď s dalšími pokusy o jeho přijetí nespěchá, chybí k tomu politická vůle. I ona si myslí, že zákon neměl být přijat. „To je jedna z mála věcí, na nichž se s panem prezidentem shodneme. Návrh antidiskriminačního zákona byl možná dobrý v tom, že definoval určité pojmy. Justiční praxe už je dnes ale na té úrovni, že umí pracovat i bez těch definic. Dříve snad nejasné pojmy již uspokojivě vysvětluje judikatura,“ říká.

PROTIZÁKONNÉ ROZLIŠOVÁNÍ

Jednání, v jehož rámci je s jednou osobou zacházeno méně výhodným způsobem než s osobou jinou, lze vyhodnotit jako diskriminační. Ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze kvalifikovat jako protiprávní diskriminaci. K jejímu naplnění musí být splněny následující podmínky:

• k rozdílným jednáním dochází ve stejné nebo srovnatelné situaci

• pro rozdílný přístup nejsou dány objektivní a rozumné důvody

• jednající subjekt nesleduje přiměřenými prostředky legitimní cíl.

Mezi klasické diskriminační důvody patří pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, věk, sexuální orientace, víra, náboženství, politické či jiné smýšlení, národní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní nebo etnické menšině, majetek a rod, manželský či rodinný stav.

I rovnost má své meze

Zákaz diskriminace jako takový již ale v různých předpisech upraven máme. Východisko najdeme v Listině základních práv a svobod. Ta zaručuje rovnost všem bez rozdílu postavení. Diskriminaci spotřebitele pak řeší zákon o jeho ochraně. Obsahuje stručné, leč nebezpečné ustanovení: „Prodávající nesmí při prodeji výrobků nebo poskytování služeb spotřebitele diskriminovat.“ Co přesně zákaz obnáší, není jisté. Jeho porušení je přitom správním deliktem, za nějž může Česká obchodní inspekce podnikateli udělit až třímilionovou pokutu.

Kdyby se ale podnikatel striktně držel pravidla, že se ke všem svým zákazníkům musí chovat stejně, mohlo by mu to přespříliš zkomplikovat život. Ústavní soud České republiky naštěstí ve svém nálezu výslovně upozorňuje, že až tak náročný náš právní řád není: „Ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, tedy jako protiprávní diskriminaci jedněch subjektů ve srovnání se subjekty jinými. Aby k porušení tohoto principu došlo, musí být splněno několik podmínek: S různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, se zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup.“ V nálezu se dále dočteme: „Evropský soud pro lidská práva ve své ustálené judikatuře obdobně konstatuje, že odlišnost v zacházení mezi osobami nacházejícími se v analogických nebo srovnatelných situacích je diskriminační, pokud nemá žádné objektivní a rozumné ospravedlnění. To znamená pokud nesleduje legitimní cíl nebo pokud nejsou použité prostředky sledovanému cíli přiměřené.“

Všechno srovnat nejde

Prvním z předpokladů pro to, aby bylo možné určité jednání vyhodnotit jako diskriminační, je tedy minimálně srovnatelná situace, ve které se spotřebitelé, s nimiž podnikatel jedná, nacházejí. Jako diskriminační by tak byly vyhodnoceny zejména kdysi oblíbené marketingové triky některých provozovatelů tanečních klubů. Zatímco muži na některých akcích platí vstupné, ženy mají vstup zdarma. „Základem toho nápadu je asi přesvědčení, že holky nechodí utrácet, ale pobavit se. Platit za sebe nechávají nejenom vstupné, ale i to, co vypijí. Ti, kdo utrácejí, jsou muži. Čím víc slečen do podniku přijde, tím víc tam nakonec dorazí i mužů… a tím je větší útrata,“ vysvětluje provozovatel klubu, pan Jiří. Ponechme stranou otázku, jak moc je tato strategie úspěšná – podstatné je, že je protiprávní. „Jedná se o jednoznačně zakázanou diskriminaci na základě pohlaví,“ konstatuje Jan Mišurec ze Sdružení obrany spotřebitelů.

Muži i ženy jsou přitom ve stejné situaci, chtějí se dostat do klubu. V rozdílných situacích se ale naopak nacházejí ti zákazníci, kteří platí hotově, a ti, kteří k placení používají stravenky či platební kartu. Nejvyšší správní soud České republiky nedávno rozhodl, že platby stravenkami či kartami nelze považovat za srovnatelné s těmi hotovostními. Je to nadstandard, který obchodník svým zákazníkům poskytnout může, ale nemusí. Znamená pro něj nejen práci navíc, ale i odvody bankám a stravenkovým firmám. V soudem řešených případech prodejci svým zákazníkům za platby kartami a stravenkami účtovali jakési manipulační poplatky. Jenže právě pro tu rozdílnost situací Nejvyšší správní soud rozhodl, že se o diskriminaci spotřebitelů nejedná (podrobnosti v Profitu č. 17/2008).

Dobrý důvod osvobozuje

Je-li odlišn

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče