Ostře sledovaná regulace

11. června 2009, 19:37 - Eva Jarešová
11. června 2009, 19:37

Výsledkem unijního snažení může být byrokratičtější a impotentnější struktura dohledu

Zachránit budoucí generace před metlou další krize. S tímto velkolepým transparentem nyní kráčí vyspělé státy světa vstříc razantním reformám finančních předpisů. Výjimkou není ani Evropská unie. O nové regulaci evropských finančních trhů budou tento týden jednat v Bruselu hlavy členských států během setkání Evropské rady. Na konkrétní výstupy je ale zatím nejspíš brzy. Díkybohu, jak by mnozí dodali. Sílí totiž hlasy, podle nichž bude výsledkem unijního snažení pouze byrokratičtější a impotentnější struktura, než jaká existovala doposud. Co hůř, hlavně z menších členských zemí zaznívají obavy, že v případě dalších hospodářských potíží budou sponzorovat větší a bohatší země. A to v rámci pravidel, které jim určí někdo jiný.

Souboj v babím létě Autorem plánované „přestavby“ je Francouz Jacques de Larosière. Letošní osmdesátník, který stál v minulosti v čele Mezinárodního měnového fondu i francouzské centrální banky, předložil v únoru Evropské komisi zprávu, která má být základem budoucího evropského uspořádání. Absolvent prestižních francouzských univerzit je zastáncem jednotné regulace, kterou by rád harmonizoval „v největším možném rozsahu.“ „Národní regulaci nechceme. Chceme společná pravidla pro Evropu,“ prohlásil v březnu pro deník Financial Times. Jak dodal, tato evropská pravidla musejí navíc zapadat do globálního systému. Problém je v tom, že ne všichni jeho vize sdílejí. Jakkoli představa sjednocení současné roztříštěné úpravy není sama o sobě od věci, ozývají se silné hlasy proti tomu, co je s ní implicitně spojeno – totiž oslabení pravomocí národních regulátorů na úkor evropských úředníků. Plán také počítá mimo jiné se vznikem nových dozorových agentur. Za Velkou Británii vyjádřil nespokojenost lord Myners, který má ve vládě Gordona Browna na starost oblast finančních služeb. Britům se nelíbí jednak představa, že by EU vykonávala dohled nad některými institucemi s celoevropským dosahem, ale hlavně myšlenka, podle níž by evropské orgány mohly v konečné instanci zvrátit rozhodnutí národních „hlídacích psů“.
Se znatelně vřelejším tónem oproti rezervovaným Britům se k věci zatím staví Německo. „Návrhy komise míří správným směrem a na Evropské radě je podpoříme,“ nechal se slyšet náměstek ministra financí Jörg Asmussen. I tak ale podle něj nad tím, jak by vše fungovalo v praxi, „zůstávají otázky.“ Naděje skeptiků, že se celý plán nakonec zadrhne v soukolí unijní mašinerie, ale tlumí samotný de Larosière. „V obtížném a měnícím se světě musíme jednat rychle. Nemůžeme si dovolit o návrzích a směrnicích roky přemítat,“ uvedl. Podklady by se proto do konkrétní podoby měly vtělit během švédského předsednictví EU, které začíná příští měsíc. Švédský premiér Fredrik Reinfeldt a ministr financí Anders Borg nedávno v deníku Financial Times nastínili, co hodlají podnikat. Posílení dohledu a regulace finančních trhů označili za „druhý hlavní cíl“ švédského předsednictví. Ohledně De Larosièrovy zprávy plánují Švédové „hledat politickou dohodu.“ To, jak budou úspěšní, se ukáže nejdřív začátkem podzimu. Už teď je ale jisté, že Evropu čeká tvrdá bitva, v níž nepůjde o nic menšího než o geopoliticko-ekonomické zájmy a nastavení pravidel na mnoho let dopředu. Malé členské státy, které se obávají, že se stanou nedobrovolnými záložnami velkých zemí – navíc s omezenými rozhodovacími pravomocemi – se podle všeho nevzdají lacino.

Kdo platí? Mezi ostré kritiky de Larosièrova plánu patří i viceguvernér České národní banky Mojmír Hampl. Zastává názor, že navržená architektura by dnešní krizi nejen nedokázala zamezit, dokonce by ji prý nebyla schopna ani zmírnit. Příznivci návrhu podle něj vycházejí z mylné myšlenky, že Evropská unie potřebuje více dohledu a regulace. A to nejen na národní, ale především na evropské úrovni. „Krize ukázala, že institucí dohledu a regulace je příliš mnoho, ne příliš málo. Pokud k těm existujícím přidám nové, tak se přenos informací, rozhodování a akceschopnost celého systému nezvýší, ale naopak sníží,“ konstatuje. Celkový počet národních úřadů, které se v EU zabývají dohledem a regulací, se dnes odhaduje na sedm až osm desítek.
Hlavní problém spočívá podle Hampla v tom, že zatímco v EU existuje jednotný finanční trh, to samé se nedá říct o evropském daňovém poplatníkovi, na jehož peněženku by náklady další případné krize dolehly. Jinak řečeno, zatímco v tučných časech se finanční skupiny považují za evropské či světové, v hubenějších letech jsou národní. „Pokud jde o peníze, jsou vždy jen české, německé či francouzské,“ říká. Z pohledu České republiky se tedy může stát, že v příznivých dobách se bude o domácích finančních institucích rozhodovat jinde. Bude-li hůř, přijde na řadu český daňový poplatník. Stejná situace může nastat i v jiných státech, jejichž finanční páteř tvoří banky s nadnárodními mateřskými korporacemi, jako je Slovensko či Slovinsko. Právě odpověď na klíčovou otázku, čí peníze nakonec další krizi zaplatí, ale zpráva de Larosièra podle Hampla neobsahuje.

Reforma až po pravidlech Dlouhodobé debaty mezi evropskou sedmadvacítkou o tom, jak předem stanovit mechanismus sdílení nákladů v krizi, zatím k úspěchu nevedly. Pokud se ale v této otázce státy nedohodnou, není podle Hampla možné přenášet kompetence od národních autorit výš. De Larosièrův návrh podle viceguvernéra nerespektuje zlaté pravidlo, dle kterého musí disponovat pravomocemi ten, kdo má odpovědnost: „Zpráva toto porušuje, protože posunuje pravomoci na nadnárodní úroveň, zatímco konečná odpovědnost a povinnost uhradit náklady zůstává na národní úrovni.“ To do systému vpravuje nebezpečný prvek neodpovědnosti dohledu. Zatímco unijní regulátoři konečnou odpovědnost nepocítí, ti domácí zase nebudou moci jednat. Výsledkem pak bude horší chování všech zúčastněných. Změna dohledu by se měla podle Hampla provádět jinak. „Nejprve musíme v EU konsolidovat, zjednodušit a zpřehlednit dohled na národní úrovni. To znamená dramaticky snížit počet institucí, které se dohledem zabývají.“ Poté by se mělo říct, kdo náklady dalších případných krizí zaplatí, a až následně zvažovat další kroky.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče