Ostravský chobotí páreček

21. dubna 2011, 17:29 - Miroslav Zámečník
21. dubna 2011, 17:29

Po více než století rozmnožování slonů indických v zajetí se dočkalo i Česko

Nic nevzbuzuje tolik pozitivních emocí jako slůně. Loni se ve Vídni narodilo mládě slona afrického a pandy velké, což je mezi zvířaty ta největší superstar. Pohled na nijak zvlášť aktivní pandy se však návštěvníkům za chvíli omrzel. Naopak velmi čiperné slůně bylo v obležení.
A co teprve, když se sejde slůňat několik najednou, jako se to povedlo v březnu a dubnu v ostravské zoologické zahradě. První slon narozený v Česku se postavil na vlastní nohy 11. března. K samečkovi se navíc o měsíc později – 12. dubna – připojila samička, která je trochu paradoxně zároveň jeho tetou.
Slůňata se totiž v Ostravě narodila Johti a její dceři Vishesh, které před pár lety přijely do zoo společně. Otcem je jeden z nejplodnějších býků slona indického Calvin, který se narodil v Kanadě v roce 1986. Jeho třináct potomků je rozeseto po dvou kontinentech a najdete je v Kanadě, Spojených státech (ve Washingtonu Calvin zafungoval „na dálku“ jako dárce spermatu), Německu a nejnověji také v Česku.

Vymodlená holčička

Vedení ostravské zoo stálo před mimořádně těžkou volbou, protože nezkušená prvorodička Vishesh drobounkého samečka (vážil jen tři čtvrtě metráku, což je na sloního novorozence málo) zpočátku odmítala. Nabízela se sice možnost pokusit se o umělý odchov, jenže takto odchovaný samec by byl v dospělosti téměř určitě problémovým zvířetem. Nakonec se proto ošetřovatelé odhodlali k riskantnímu, ale správnému řešení: mládě zůstává u matky, přičemž je pravidelně přikrmováno.
Před pár dny dali chovatelé obě slonice i se slůňaty dohromady v naději, že nezkušená Vishesh se bude učit od svojí matky Johti, která rodila už počtvrté (první dvě mláďata však nepřežila) a zná už všechny mateřské grify. Zatím to prý funguje nad očekávání dobře, ale vyhráno zdaleka není a ještě dlouho nebude.
Nehledě na výrazné zlepšení péče o slony v posledních desetiletích je dodnes jejich chov provázen značnými problémy. Jen velmi málo slonů se dožívá vysokého věku nad šedesát let, mnoho samic má potíže s reprodukcí a úmrtnost mláďat v prvním roce života dosahuje přes třicet procent.
Ostrava má nicméně obrovské štěstí, že Johti porodila samičku (pěkný cvalík s porodní váhou překračující metrák). Díky tomu bude moci její potomek v zoologické zahradě zůstat až do dospělosti a přispět k vytvoření harmonické třígenerační skupiny. Sameček, ač prvorozenec, bude muset za pár let zřejmě skupinu opustit.

Býci nadbyteční i kočovní

První slon indický se v zoologické zahradě narodil před sto šesti lety, a to v argentinském Buenos Aires. Následovala Vídeň, Berlín a Kodaň a další místa včetně zoo ve východní Evropě. Třeba první sloni v Maďarsku a Polsku spatřili světlo světa ještě před druhou světovou válkou, pár slůňat porodily slonice po válce v Bělehradě. V bývalém Sovětském svazu se sloni rozmnožili v několika zoologických zahradách, počínaje Moskvou v roce 1948.
Do začátku devadesátých let minulého století se v evropských zoo a cirkusech narodilo asi 120 indických slonů. Pozornost se na ně soustřeďuje, protože jsou v přírodě mnohem více ohroženi. V současnosti navíc v podstatě neexistuje opravdu odpovědná velká evropská zoo, která by indické slony nechtěla chovat v přirozených skupinách složených ze vzájemně příbuzných slonic, k nimž se sloní býci připojují jen za účelem zplození potomstva. Proto sloní samci kočují po celém světě: chvíli „slouží“ v Hannoveru, pak zaskakují v Lipsku, aby se přesunuli do Ostravy, což je Calvinův itinerář za několik posledních let.
Staré rčení, že na každého sloního býka připadá nejméně jeden mrtvý ošetřovatel, naštěstí přestalo platit poté, co se výrazně zvýšila bezpečnost chovu. Dnes už téměř všude probíhá v chráněném kontaktu a ošetřovatelé k samcům nechodí. Spolu s bezpečností roste i úspěšnost. Loni se v Evropě narodilo deset indických slonů, jen v zoo v Hannoveru jich bylo pět! Bohužel se velmi často rodí samečci, které je vzhledem k vysokým nákladům na separátní, zvlášť zabezpečené vnitřní i venkovní výběhy obtížné někam umístit (většina zoologických zahrad chová jen jednoho býka). Naopak sloní slečny jsou mimořádně žádány, neboť zoo se snaží snížit závislost na dovozu samic ze zemí, kde se vyskytují ve volné přírodě.
Africký slon je v přírodě rozšířenější, v zoologických zahradách se mu však tolik nedaří – v lidské péči se první narodil až za druhé světové války v Mnichově. Dospělé samce si totiž dovolil chovat málokdo vzhledem k jejich agresivitě v období takzvaného musthu, kdy mají sloní býci několikanásobně zvýšenou hladinu testosteronu v krvi.

Vietnamská spojka

Afrických slonů jsou na světě stále ještě statisíce, a to přežili drastickou vlnu pytlačení na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. V některých státech subsaharské Afriky, například v Čadu, Středoafrické republice, Súdánu nebo v Tanzanii, slonů nadále rychle ubývá především kvůli organizovaným gangům pytláků pasoucím po slonovině.
Na území některých národních parků a přírodních rezervací již sloni byli zcela vybiti. Najdou se ovšem i země, zejména na jihu Afriky, kde stavy slonů rostou. Pravda, pouze v parcích, často oplocených. Přesto jsou na tom nesrovnatelně lépe než indičtí sloni, jejichž populace dostává zabrat mnohem víc: zůstalo jich už jen něco kolem čtyřiceti tisíc.
Velmi špatně jsou na tom sloni indičtí kupříkladu ve Vietnamu, který byl za války v šedesátých letech posprejován herbicidem Agent Orange. Američané tak zdevastovali značné části „sloního“ území v džunglích na jihu a v centrální vrchovině. Po skončení války v roce 1975 v zemi přežilo asi dva tisíce jedinců. Nebyla to však ani válka, ani chemikálie, co způsobilo takřka vyhubení vietnamských slonů. Byl to hlad po půdě, který trvá dodnes. V současné době jich žije možná pár desítek, ale popravdě a velmi truchlivě řečeno: dost možná poslední vietnamský sloní býk se slušnými kly na celé téhle planetě se jmenuje Mekong a žije momentálně v pražské zoo.
Existuje-li cosi jako soutěž krásy mezi slony, pak je skoro šestitunový fešák Mekong s pěknými kly vítězem. Tohoto sloního býka zachránilo, že ho ze Saigonu v roce 1984 odvezli do tehdejší NDR jako splátku internacionálního dluhu. Nicméně Vietnam se jednou stane bohatou zemí a jeho obyvatelům se začne stýskat po tom, o co přišli. Sloni jsou totiž součástí jejich tisíciletých dějin a identity.
Indický, cejlonský, barmský, laoský nebo thajský slon, jakkoli geneticky nerozlišitelní, nebudou těmi samými slony jako potomek Mekonga, který se jmenuje Voi Nam a v současné době se nachází v zoologické zahradě v Heidelbergu. Pouze takoví jedinci živí naději, že se vietnamští sloni jednou do své země vrátí.
Díky podobným příběhům je chov slonů v lidské péči se všemi problémy významným a záslužným. Vystavovat slony, pokud to není součástí jejich záchovné strategie, je cirkusový počin nehodný moderních zoo. I proto je třeba doufat, že se v Ostravě podaří z obou mláďat vychovat zdravé slony, kteří přispějí k zachování druhu. Nejen v zajetí, ale i v přírodě, neboť osvíceným záměrem ředitele ostravské zoo Petra Čolase je využít nemalého marketingového potenciálu slůňat k podpoře projektů na ochranu slonů v místech jejich původního výskytu. Moderní zoo ostatně mají podporu ochrany ohrožených druhů zvířat přímo v přírodě jako jeden z nejdůležitějších úkolů. Z Afriky až do Anglie Sloni byli poprvé „kroceni“ zřejmě v údolí Eufratu a Tigridu asi před 4500 lety na území dnešní ho Iráku. Šlo o údajně největší ze všech poddruhů slona indického (Elephas maximus), který žil na ohromném území ohraničeném na východě v Číně řekou Jang-c-ťiang a na jihu ostrovy Sumatra a Jáva.
V dobách Alexandra Velikého již byli „syrští sloni“ vyhubeni. Alexandr však využíval indické válečné slony, kterých dokázali dát indičtí panovníci dohromady stovky, a měl k nim údajně respekt. (Mimochodem, jako váleční sloni se dali použít pouze samci, neboť samice se útočících samců bály.)
Notoricky známý je přechod Alp fénickým vůdcem Hannibalem. Ten pohoří překonal s africkými, podle všeho malými slony z předpolí Sahary. Severoafričtí sloni byli pravděpodobně nasazeni Římany i při dobytí Anglie Claudiem, ale to byly jen osamocení jedinci. Někdy na počátku našeho letopočtu sloni ze severní Afriky „zásluhou“ člověka vymizeli.
Evropa spatřila prvního slona indického v době Karla Velikého jako dar arabských chalífů z Bagdádu někdy na přelomu osmého a devátého století. Poté se sloni v Evropě objevovali velmi sporadicky. Bezmála dvacet let kočovala po západní Evropě jedna cejlonská slonice (Elephas maximus maximus) dovezená Holanďany v 17. století, ale na pravidelný přísun slonů si museli Evropané počkat až do devatenáctého století. Tehdy byli sloni vystavováni jak v cirkusech, tak v tehdy začínajících zoologických zahradách. Veřejnosti přístupná evropská zoo jsou fenoménem starým asi dvě a půl století, přičemž ta první se ve Vídni vyvinula z císařského zvěřince a běžným návštěvníkům byla otevřena v roce 1765.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče