Ostrava: zelené město s černou duší

19. června 2009, 00:00 - Petra Sýkorová
19. června 2009, 00:00

Město, které by bez uhlí neexistovalo. Město s ulicí, v níž se dobře pije. Ostrava. Říká se, že krása je v očích toho, kdo se dívá. V jejím případě to platí dvojnásob. Buď ji budete milovat, nebo nenávidět. Chladnými vás zaručeně nenechá.

O Stodolní ulicise říká, že nikdynespí, přes den se tady ale spíšpracuje než pije.

Autor: Martin Siebert

„Když se řekne Ostrava, lidem z jiných konců republiky se vybaví dvě věci – uhlí a Stodolní,“ říká Metoděj Novák, člen týmu Agentury Stodolni.cz. Měl by o tom něco vědět. Zjišťovat, co si o Ostravě myslí okolní svět, totiž patří k jeho práci – podniká v oblastech marketingu a cestovního ruchu. Ano, lidé stále odpovídají uhlí – a přitom ode dne, kdy byl na území města vytěžen poslední kus uhlí, uplynulo už bezmála 15 let. Bylo to 30. června 1994.

Těžní věže místo pomníků

Ostrava se ale stigmatu černého havířského města asi hned tak nezbaví. Ostravané přitom mají k uhelné nálepce svého města poněkud rozporuplný postoj. Uráží je, ale zároveň jsou na ni pyšní. „Ostrava je zelená, nikoliv černá,“ říkají dotčeně – a opakuje to i ředitelka agentury pro regionální rozvoj Pavla Břusková. Lépe než slova však návštěvníka přesvědčí pohled z věže ostravské Nové radnice. To město je skutečně nadprůměrně zelené.

Hrdost Ostravanů dokazuje mimo jiné i jejich obliba Jaromíra Nohavici. Když máte štěstí a podaří se vám sehnat lístek na některý z jeho místních koncertů, slyšíte, jak si s ním lidé zpívají: „Ostravo, město mezi městy, hořké moje štěstí, … černá hvězdo nad hlavou, …“ Když máte smůlu, můžete se městem jen tak projet – překvapí vás, na kolik těžních věží narazíte na místě, kde už se dávno netěží. Ostravským se totiž jejich věže líbí. Nejen, že dobře vypadají, připomínají jim specifický charakter jejich kraje – to, na co jsou pyšní.

„Já jsem dělal na šachtě dvacet let. Práce je tam těžká. Je to kruté a nebezpečné prostředí. Ale lidé, kteří jím prošli, si té zkušenosti váží. Zvládli to a jsou na to hrdí. Myslím, že díky tomu získali pocit, že jsou součástí kraje. A o hutích platí totéž,“ dodává předseda Krajské hospodářské komory Moravskoslezského kraje Pavel Bartoš.

Krásy města i kraje však zůstávají okolnímu světu skryty. Návštěvníků není tolik, kolik by si místní podnikatelé přáli. Ostravsko má stále pověst špinavého místa, kde není nic k vidění. „Moravskoslezský kraj je kraj přírodních krás a mnoha historických a kulturních památek. Jeho nabídka je ve srovnání s jinými regiony České republiky unikátní a je příslibem, že se kraj stane centrem rozvinutého turistického ruchu,“ říká jeho hejtman Jaroslav Palas.

(Ostravsko) karvinské doly

Jediným producentem černého uhlí v České republice je OKD. Dnes už těží jen v pěti dolech. Přesto je se svými patnácti tisíci pracovníky stále největším zaměstnavatelem v kraji. A má to tak zůstat, přesto, že hlavními odběrateli dolů jsou místní oceláři. Snížili výrobu a tím pádem poklesla poptávka po koksu. „I nás se dotkla krize,“ připouští tiskový mluvčí OKD Vladislav Sobol. „Hromadné propouštění ale nechystáme,“ ubezpečuje.

Počet zaměstnanců OKD je jistě úctyhodný, nicméně v dobách, kdy byly Ostravsko-karvinské doly ještě státním podnikem, zaměstnávaly okolo sta tisíc lidí. Ti, kteří pracovali přímo pod zemí, měli tenkrát vysoce nadstandardní příjmy. Určitý nadprůměr vydržel havířům dodnes. „Řadový horník si u nás loni vydělal přes 30 tisíc korun, předák i o deset tisíc více,“ říká Sobol.

V Ostravě zůstalo jen sídlo OKD. Doly samotné musíme hledat v jejím okolí. Čtyři leží mezi Karvinou a Orlovou. Pátý – důl Paskov – pak najdeme při cestě z Ostravy do Frýdku-Místku. Vede k němu úzká dlouhá cesta lemovaná stromy. Člověk by čekal, že na jejím konci objeví mýtinu a na ní poklidně se pasoucí srnčí stádo. Jenže tam místo srnek stojí modrožlutá těžní věž.

Zklamán by byl i ten, kdo by čekal hi-tech prostředí. V Paskově se začalo těžit v roce 1966. Důlní areál vypadá, jako by se v něm už tenkrát zastavil čas. „Moderní techniku máme pod zemí, tam je jí třeba, tady nahoře si vystačíme s tou starou,“ vysvětluje vedoucí povrchových provozů Zdeněk Havel. Okolo něj projede malá lokomotiva – jako vystřižená z technického muzea.

Desítky důvodů pít

Připomínek havířské minulosti je Ostrava plná. Najdeme je i na nejznámější ostravské ulici – na Stodolní. Hned první kavárna, na kterou v ní narazíme, se jmenuje Černá hvězda. Vzpomínku na horníky však najdeme téměř ve všech místních podnicích. „Dlouhodobě nejprodávanějším pivem na Ostravsku je Radegast. Naše nošovické distribuční centrum dodává do místních hospod přibližně dvakrát více dvanáctky než desítky. Z tohoto pohledu je Ostravsko unikátní, je to dvanáctkový kraj,“ říká mluvčí Plzeňského Prazdroje Jiří Mareček. A kdo za to může? Horníci. Pivo pili vždycky ve velkém, ale desítku snad nikdy.

Stodolní proslavily její bary, kluby a restaurace. V ulici a jejím blízkém okolí jich najdeme nejméně šedesát. První z nich byl Černý pavouk. Ten si otevřeli místní umělci v roce 1994. Na Stodolní tenkrát stály téměř výhradně rozbité a opuštěné domy. Postupně se v nich ale začaly otevírat další podniky.

Domům přinesly nové fasády, ulici novou dlažbu. Z původně umělecko-studentského polorozpadlého místa se stalo moderní zábavní centrum, ve kterém si své místo najde snad každý. Procházíte-li ulicí v pátek večer, musíte kličkovat poměrně nesourodým davem lidí. Mezi sotva osmnáctiletými slečnami či alternativně vyhlížejícími vysokoškoláky se proplétají dobře oblečení pánové středního věku. Někteří z nich míří do svého oblíbeného klubu, jiní jej teprve hledají. Za večer, který se tady v pátek s železnou pravidelností protáhne až do svítání, jich stihnou obejít klidně deset.

Podnikatelé obsadili místa studentů

Sláva Stodolní vrcholila před rokem 2005. „Dnes už je to slabší, je to vidět hlavně na sobotách, to chodí míň lidí,“ říká majitel jedné z místních restaurací. Mladé lidi, kteří se na Stodolní chodili bavit každý týden, jako by už to místo přestalo zajímat. „Dnešní Stodolní už je jiná,“ potvrzuje spolumajitel další z jejích hospůdek – Sherlock’s Pub a člen Agentury Stodolni.cz Aleš Ďurka. „Řekl bych, že je dospělejší.“

V první fázi rozvoje Stodolní ulice na ní vyrůstaly takřka výhradně nové kluby. Později se k nim začaly připojovat i hotely a sídla firem. „Stodolní je ulice, která nikdy nespí. Místní domy jsou proto k bydlení nepoužitelné,“ poznamenává Novák. Klasický dům na Stodolní má v přízemí hospodu a v patrech kanceláře. „Pro firmu je to ideální místo, Stodolní je totiž dobrá a známá adresa,“ míní Ďurka.

Najdeme tady hlavně kanceláře nabízející různé poradenské služby. Na Stodolní tak chodí za prací nejen barmani, ale i advokáti či daňoví poradci. Restaurace a kavárny sem lákají i podnikatele a manažery z okolí. Ti si s sebou vodí své obchodní partnery z jiných měst i ze zahraničí. Přes den tady obědvají a vyřizují pracovní záležitosti, večer se prolnou s bezstarostnými teenagery a prostě se baví.

Jeden z podniků, který se specializuje právě spíš na „byznys klientelu“, je irská hospoda Bernie’s. Najdeme ji v domě, kde to všechno začalo, nahradila totiž Černého pavouka. Majitel Bernie’s Vladimír Prstecký si na nedostatek hostů nestěžuje. „Slyšel jsem, že některé zdejší podniky mají problémy, ale my ne. Myslím si, že záleží na tom, jak se kdo o svoji hospodu stará – jestli se do ní podaří dostat to, čemu se říká atmosféra,“ tvrdí.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče