Osamělý boj České národní banky

03. listopadu 2011, 10:42 - Miroslav Zámečník
03. listopadu 2011, 10:42

Regulace finančních trhů

Češi dosud nepřestali považovat spotřebu financovanou drahým spotřebitelským úvěrem za znak snížené inteligence

Tentokrát se nám hlavní témata týdeníku Euro vzájemně krásně, byť neradostně prolínají. Stačí si dát do kontextu pokus o řecké referendum, které je něčím na způsob rychlé sebevraždy v obavách z pomalé smrti a lépe by jej nevymyslel ani Hérostratés z Efesu, s vyděšenou reakcí trhů, jež postihla především akcie bankovních domů, které jsou v Řecku a v dalších dluhovou krizí zasažených zemí důkladně „namočeny“. Vezměte v potaz skutečnost, že český bankovní sektor je zcela dominantně vlastněn zahraničními subjekty. S tím, jak se matky „velké čtyřky“ finančních domů v Česku dostávají pod rekapitalizační tlak, roste i potenciální pokušení jejich centrál „přicucnout“ si trochu kapitálu ze svých mimořádně dobře kapitalizovaných českých dcer či poboček. A co je při této kombinaci překvapivého na tom, že Česká národní banka s rostoucí intenzitou protestuje proti ztrátě kontroly nad finančními toky v českém bankovním sektoru? V evropském měřítku je však ve svém boji proti převodu pravomocí na nadnárodní úroveň, případně na úroveň regulátorů mateřských bank bez symetrického transferu odpovědnosti, osiřelá.
Zahraniční vlastnictví bank je sice v nových členských zemích pravidlo, které nemá výjimku, jenže ve většině zemí jsou dcery či pobočky bank působících ve střední a východní Evropě závislé na svých matkách, anebo přinejmenším na výpůjčkách v zahraničí, protože růst úvěrového portfolia nekopíroval přírůstek domácích depozit. Česko je ve velmi unikátní pozici: má mnohem větší podíl vkladů k úvěrům než jakákoli jiná země „nové Evropy“, ale i než samotná eurozóna.
Historické vysvětlení spočívá jednak v tom, že na začátku transformace neznehodnotila depozita hyperinflace, sklon domácností k úsporám byl tradičně vysoký, bankovní krize a nákladné čistění bank na přelomu tisíciletí se významně nepromítly do důvěry v úložky v bankách. Bankovním domům pomohly i věci, na něž v retrospektivě nelze vzpomínat než truchlivě: tunelování investičních fondů v divokých devadesátých letech se promítlo na konzervatismu drobných investorů, kteří dodnes dávají přednost nízkoúročeným, ale pojištěným vkladům v bankách a donedávna i velmi atraktivnímu stavebnímu spoření. Otřesy na burzách konzervativní Čechy od riskantnějších investic do akcií také odrazují. A konečně Česko ještě nezavedlo druhý fondový penzijní pilíř a třetí dobrovolný pilíř není makroekonomicky nijak zvlášť významný. Všechny tyhle faktory přispěly k tomu, že banky v Česku získaly levnou a vydatnou zdrojovou bázi. Díky negativnímu úrokovému diferenciálu, kdy základní sazby ČNB jsou již řadu let spíše pod úrovní eurozóny než naopak, si Češi nepořizovali hypotéky ani v eurech, ani ve švýcarských francích, na rozdíl od Pobalťanů, Maďarů nebo Poláků. Po tristních zkušenostech z předprivatizační éry se ani bankéři nepouštěli do nějakých úvěrových dobrodružství, a nová bankéřská generace, která by si to nepamatovala, se naštěstí v českých bankách ještě nedostala do top managementu. Vůči korporátní klientele se tak bankéři chovají již déle než desetiletí opatrně a úvěrová bublina u retailových klientů nestihla narůst do nějakých problematických proporcí. Kreditní karty jsou v Česku rozšířeny nesrovnatelně méně než v cizině a Češi dosud nepřestali považovat spotřebu financovanou drahým spotřebitelským úvěrem za znak snížené inteligence. Jestliže si ostatní země v regionu mohou škaredě odskákat svoji závislost na zahraničních zdrojích, které se budou stahovat, aby posloužily mateřským bankám doma, český bankovní systém by díky této vestavěné stabilitě mohl fungovat v pohodě dál. Aby tomu tak bylo, ČNB v poslední době znovu podstatně zintenzivnila dohled nad tím, zda peníze neodplývají do ciziny prostřednictvím transakcí s matkami v míře, která by zdejší stabilitu mohla ohrozit. Kdyby nebylo obrovské exportní závislosti, je Česko schopno ledacos zvládnout a může se opřít nejen o zdravé bankovní bilance: ke stabilitě přispívají i v mezinárodním srovnání málo zadlužené domácnosti, firmy a koneckonců i naše nemilovaná vláda.
Odebrání kompetencí tak ČNB, která tenhle téměř perfektně soběstačný ostrovní bankovní systém spravuje, vadí mnohem víc než národním bankovním regulátorům v zemích, jejichž bankovní systém je na zdrojích z ciziny neskonale závislejší. ČNB nechce předat kontrolu nad bankovním systémem především proto, že toky mohou jít opačným směrem, z naší domácí zdrojové báze. Námitka, že není kompetence bez odpovědnosti, znějící z úst představitelů ČNB, je sice oprávněná, ale i kdyby byla naplněná, tak nějak to v dnešních časech nemusí ke klidnému spaní stačit. Kdo by plakal radostí při představě, že garanci za jeho korunové vklady ponese třeba italský stát, který se dnes na desetiletém bondu financuje o tři procenta dráž než český?

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče