Orientální finesy

05. dubna 2011, 16:47 - Jefim Fištejn
05. dubna 2011, 16:47

Komentář

Válka v Libyi se stává rutinou a mizí z titulních stránek novin. Mezinárodní koalice válčí na straně povstalců a bombami jim klestí cestu do Tripolisu. Je zřejmé, že pravým cílem zásahu je sesazení Kaddáfího, leč nikdo to veřejně nepřiznává, neboť by to šlo nad rámec rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Kýžený výsledek tažení jen málokoho zajímá. I s přihlédnutím k zásobám energetických surovin je totiž reálný význam Libye v regionu omezený. Zvlášť na pozadí událostí v Jemenu, Bahrajnu a Sýrii, jež mohou mít nesrovnatelně větší dopad na regionální rovnováhu sil. Libye každopádně není Irák ani Afghánistán a sotva tam západní mocnosti uvíznou na delší dobu. Mnohem obtížnějším úkolem je pokus o bilancování tří měsíců pozdvižení na Blízkém východě, jež k nepoznání proměňuje světovou politiku.
Většina pozorovatelů má za to, že události snižují vliv vnějších sil na regionální situaci. Západní země svůj postoj vůči událostem formulovaly jen těžkopádně a rozhodovaly se živelně, pod tlakem okamžitých okolností. Z těchto příčin prudce vzrostla úloha regionálních hráčů. Saúdská Arábie spolu s Radou zemí Perského zálivu nečekaly na ničí požehnání a ujaly se obnovení pořádku v Bahrajnu. Nikdo si ani nevšiml paradoxu, že mezinárodní společenství v tomto případě, na rozdíl od Libye, v zájmu uchování statu quo vystoupilo na straně moci proti protestujícím. Stejně trapná je snaha západní koalice legitimizovat své počínání souhlasem Ligy arabských států, tohoto „spolku diktátorů“, jehož členové doma provádějí totéž, za co chtějí trestat Kaddáfího. K situačnímu humoru přispěl krutovládce Súdánu Umar Bašír, když vyjádřil ochotu připojit se k akcím na ochranu civilního obyvatelstva v Libyi, ač je sám soudně stíhán za válečné zločiny spáchané na civilistech ve vlastní zemi. Jeho upřímně míněnou nabídku západní koalice s díky odmítla. Dnes už víme, že na demokracii v arabských zemích si ještě chvíli počkáme. Je také jasné, že ať již zde k moci přijde kdokoli, noví vládcové budou muset citlivěji vnímat hlas ulice, a ta je naladěna spíše nacionalisticky. Perspektivu neodvratné islamizace zatím nelze s jistotou ani potvrdit, ani vyvrátit. Faktem je, že islamisté zatím nebyli hybnou silou protestů, což neznamená, že nedokážou z nových možností vytěžit maximum. Blízkovýchodní feérie leccos vypověděla o stavu Evropy. „Arabské jaro“ ukázalo, že Evropská unie není schopna ovlivňovat důležité procesy nejen na globální, ale také na regionální úrovni. A to i přesto, že státy, jimiž cloumají nepokoje, jsou spojeny s EU zvláštními vztahy. Vojenské tažení započalo jako samostatná akce dvou národních států – Francie a Velké Británie – mimo institucionální rámec NATO a EU. Bylo to v podstatě zoufalé gesto směřující k obnovení zašlé slávy, když už osvědčené bloky, jak se zdálo, selhaly. Později se Severoatlantická aliance k operaci váhavě připojila, zatímco Evropská unie zůstala mimo hru. Nůž do zad toho, co se mělo stát společnou zahraniční politikou a bezpečnostním systémem EU, vrazilo Německo, které se nejen zdrželo hlasování v Radě bezpečnosti OSN, ale i vůči ostatním nápadům partnerů zaujímá ostentativně indiferentní postoj. Zvláštní poměr sil se utvořil v Radě bezpečnosti OSN. Její nynější složení je symbolické: členství Brazílie, Indie, Německa a Jižní Afriky z ní dělají prototyp ideálního vrcholného orgánu, jak o něm sní teoretici reformy OSN a jakým zřejmě na trvalém základě nikdy nebude. Pět nadmíru vlivných zemí se od rezoluce 1973 zdrženlivě distancovalo, čímž akci umožnilo. Optimisté v tom spatřují důkaz obrody největší mezinárodní organizace coby akceschopného orgánu řízení světových dějů. Avšak pozdější prohlášení těchto nezúčastněných států spíše než dojem konsenzu posilují dojem vzájemného odcizení. Dávají tak najevo, že otázka této války nebo tohoto míru je v podstatě nezajímá. Bez účasti zemí s celou třetinou světového obyvatelstva se každá legitimita válečného podniku zdá být poněkud pofiderní. Naděje na to, že společná účast ve vojenské operaci v těsné blízkosti vlastního území bude mít tmelící účinek na NATO, se zatím rovněž nenaplňuje. Amerika sotva skrývá podráždění z toho, že ji Francie vtáhla do války, jejíž cíle nejsou zřejmé, a prezident Obama zaznamenává další propad popularity v důsledku nevyhraněnosti svých postojů.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče