Orgány nad zlato

24. listopadu 2009, 11:27 - David Kasl
24. listopadu 2009, 11:27

Poptávka stoupá, nabídka se snižuje, čas na legalizaci trhu ale zdaleka nedozrál

[perex místo podtitulku]
Medicína se nachází v paradoxní situaci: její vývoj umožňuje transplantovat orgány od stále širšího okruhu dárců. Jejich počet se však i díky pokročilým diagnostickým a léčebným postupům snižuje. Poptávka dramaticky převyšuje nabídku a příležitosti se chytají nelegální obchodníci. Čas na otevření trhu s lidskými orgány ale zdaleka neuzrál.

[hlavní článek]
Letos v červenci americká FBI zatkla v newyorském Brooklynu Léviho Izáka Rosenbauma a obvinila ho z nelegálního obchodování s ledvinami. Rosenbaum, který sám sebe nazýval „zprostředkovatelem“, údajně získával orgány od izraelských obyvatel za deset tisíc dolarů a prodával je pacientům v USA za 160 tisíc dolarů. Pokud se prokáže pravdivost obvinění, půjde o první zdokumentovaný případ obchodování s lidskými orgány na území USA. „Zcela jistě existují mezinárodní aktivity, doposud se však Spojených států nedotkly. Nebo jsme o tom alespoň nevěděli,“ reagoval pro agenturu AP jeden z šéfů koordinační skupiny OSN pro monitorování mezinárodního obchodu s orgány Arthur Caplan. Vědomý nákup, ale i prodej orgánů je nelegální nejen v USA, ale na celém světě, kromě Íránu (viz Íránský model).

Stárnoucí populace

Když v roce 1954 bostonský chirurg Joseph Murray provedl první úspěšnou transplantaci ledvin, zahájil novou éru v léčbě konečných stádií orgánových onemocnění. V roce 1967 následovala první úspěšná transplantace srdce z člověka do člověka a boom transplantačních zákroků byl na světě. Jenže od konce 90. let minulého století se nárůst zastavil a v rozvinutých zemích počet transplantací spíše klesá. Množství lidí, kteří na nové orgány čekají, naopak rapidně stoupá. „Vše je dáno stárnoucí populací. Jak se prodlužuje průměrná délka života, bude požadavků na výměnu orgánů neustále přibývat. Bohužel, stejným způsobem bude ubývat vhodných dárců,“ domnívá se ředitel Koordinačního střediska transplantací Pavel Březovský.
Tendenci k mírnému poklesu počtu dárců a následně transplantací potvrzuje i ředitel Centra kardiovaskulární a transplantační chirurgie v Brně Petr Němec. Řeč je o zesnulých dárcích, protože u živých je „využití“ omezeno jen na párové orgány. U všech ostatních jsou transplantologové vázáni de facto na zemřelé. „Ještě před deseti lety jsme u padesátiletého člověka s prokázanou mozkovou smrtí vůbec neuvažovali, že by byl dárcem, protože jsme ho považovali za starého. Mladších dárců přitom bylo relativně hodně,“ vysvětluje Němec. Kvůli zvyšujícímu se tlaku na počet orgánů jsou dnes lékaři „ochotni“ odebírat orgány i od dárců nad padesát let. „Jenže zatímco z jednoho mladého, ale jinak zdravého dárce můžeme teoreticky odebrat dvě ledviny, játra, srdce, plíce, eventuálně slinivku – čili můžeme zabezpečit šest transplantací, dárce starší má většinou vysoký tlak, tudíž nemůžeme odebrat srdce, třeba kouří, takže plíce už také nemá v dobrém stavu,“ vysvětluje Němec. Poklesne-li tedy mírně absolutní počet dárců, počet orgánů, které mohou transplantologové odebrat, se sníží ještě více.
Brněnský ředitel vidí příčinu „nedostatku“ mladých dárců mimo jiné ve zvýšení bezpečnosti na silnicích. „Před dvaceti lety tvořili většinu dárců oběti dopravních nehod. Tyto dárce už dnes skoro nevidíme, protože se výrazně zlepšila úroveň intenzivní péče během převozu pacienta a na jednotkách intenzivní péče. Dnes jsou jimi většinou lidé, kteří mají mozkové krvácení z důvodu vysokého tlaku či vrozených změn na cévách v mozku,“ podotýká Němec. Mýty o motorkářích jako dárcích orgánů vyvrací předsedkyně České transplantační společnosti Eva Pokorná na spektru dárců v loňském roce: „Craniotraumat, tedy poranění hlavy a nitrolebního krvácení, bylo asi 30 procent. Z nich pouze zhruba deset procent bylo v důsledku dopravních nehod, chodci a řidiči automobilů, ale motorkáři zcela zanedbatelně.“ A jen pro představu uvádí počet zemřelých dárců v České republice: vloni 198.
Snižování počtu dárců paradoxně ovlivňuje rovněž úroveň současné medicíny, která se podílí na prodlužování věku pacientů. Ti pak trpí souběhem civilizačních onemocnění, jako je cukrovka, vysoký krevní tlak a nádory. „Zejména nádorové onemocnění potenciálního dárce je často kontraindikací k odběru orgánů. Celý proces výběru příjemců v těchto případech je nutno zastavit,“ vysvětluje Březovský.
Stále kvalitnější imunosupresiva (léky na omezení obranyschopnosti organismu, která snižují riziko odmítnutí orgánu příjemcem) umožňují „uvolňovat“ podmínky, za jakých jsou transplantologové ochotni dárcům odebírat orgány. Na druhé straně mají dnes lékaři mnohem širší diagnostické a léčebné možnosti než v minulosti. „Aby mohl být člověk považován za dárce orgánu, musí mít diagnostikovanou mozkovou smrt. Lékaři dnes člověka, který je touto smrtí ohrožen, léčí velmi intenzivně a dlouho, takže se stane, že mozková smrt například nastane až za čtrnáct dní. Během té doby se ale v pacientovi může aktivovat infekce nebo dojde k poškození funkce orgánu, takže už potom není jako dárce využitelný,“ popisuje Petr Němec. Dodává, že intenzivní léčba je samozřejmě z pohledu pacienta v pořádku, nicméně pro transplantology má s trochou nadsázky řečeno negativní dopad. Což ale zase neznamená, že by se transplantologové snažili získávat orgány za každou cenu na úkor možné léčby.

Polepšená Čína?

Rozvírající se nůžky mezi poptávkou a nabídkou logicky poskytují prostor i pro nelegální aktivity. Harvardský profesor, transplantolog a člen představenstva Národní nadace pro onemocnění ledvin (National Kidney Foundation) Francis Delmonico odhaduje, že deset procent z celkem pěti až šesti tisíc transplantací ledvin na světě ročně je prováděno nezákonně. Za nejproblematičtější místa považuje Pákistán, Filipíny a Čínu. Nejlidnatější země světa je přitom dlouhodobě kritizována především za odběr orgánů popraveným vězňům.
Letos v dubnu například místopředseda Evropského parlamentu Edward McMillan-Scott v dopise generálnímu tajemníkovi OSN Pan Ki-munovi u příležitosti 10. výročí pronásledování Fa-lun-kungu v Číně napsal, že v zemi bylo od roku 2001 zjištěno více než 40 tisíc nevysvětlitelných transplantací. „Je tam sice rutinní záležitostí užívání tělesných orgánů popravených vězňů (v jedné provincii mají k dispozici šestnáct speciálně vybavených autobusů k vyvrhnutí orgánů), ale mnozí věří, a já také, že praktikujícím Fa-lun-kungu jsou odebírány jejich orgány zaživa,“ píše mimo jiné McMillan-Scott v dopise.
Čínský deník China Daily letos poprvé oficiálně potvrdil, že 65 procent orgánů k transplantacím dosud pocházelo od lidí odsouzených k smrti. Ze zhruba milionu Číňanů, kteří ročně čekají na transplantaci, se jí přitom v zemi s nejvyšším počtem na smrt odsouzených lidí na světě dočká pouhé procento. Nedostatek orgánů se stal akutnějším v posledním roce poté, co bylo v zemi přijato opatření, na jehož základě musí všechny ortely smrti schvalovat Nejvyšší soud, čímž se jejich počet dramaticky snížil. Čína nyní zkouší v pilotním provozu nový dárcovský systém, který má zvýšit počet posmrtných dárců a zajistit finanční pomoc jejich pozůstalým. Nový zákon o transplantacích rovněž počítá se snížením počtu lékařských zařízení, kde je možné transplantace provádět, lékařům obchodujícím s orgány hrozí vysoké pokuty a odebrání licence, operace budou schvalovat komise a dle oficiální tiskové agentury Nová Čína mají transplantace „respektovat principy dobrovolného a nenuceného dárcovství“.

Nevinná Evropa?

Pro příklady ale není třeba chodit daleko. V roce 2004 se například ázerbájdžánská vláda zabývala případy nelegálního obchodování s dětmi, které byly adoptovány do ciziny a poté využity k odběru orgánů. Ministr národní bezpečnosti Namik Abbasov tehdy prohlásil, že obchodování s lidmi je problémem i v dalších postsovětských zemích.
Řecké velvyslanectví v Tiraně vydalo v roce 2004 výbušnou zprávu popisující albánský ilegální obchod s dětskými orgány. Dle zprávy byly děti uneseny v různých částech Albánie nebo prodány v mnoha případech za cenu televizního přijímače. Oběti, mnohé z nich postižené, putovaly na specializované „kliniky“ v Durres a Fier, kde jim byly odstraněny orgány.
Švýcarka Carla del Ponteová, bývalá žalobkyně Mezinárodního tribunálu v Haagu pro zločiny spáchané v bývalé Jugoslávii, vyvolala vloni bouři vydáním své knihy Lov: Já a váleční zločinci. V ní mimo jiné popisuje obchod s orgány během války v Kosovu. Albánský gang v letech 1998 až 1999 údajně unesl sto až tři sta Srbů a Romů do sousední Albánie, kde prý byly obětem odebrány orgány a jejich těla údajně skončila v masových hrobech. Vyšetřovatelé ale k potvrzení těchto podezření nenašli dostatek důkazů.
V roce 2003 předstoupil před disciplinární komisi britský lékař John Martin, bývalý ředitel interny v nemocnici Alder Hey. Dle závěrů vyšetřování byly tisícům dětí, které v nemocnici zemřely, odebrány orgány bez souhlasu vedoucího lékaře. Nejvíce kritiky padlo na patologa Dicka van Velzena, který v suterénních prostorách nemocnice vybudoval vlastní skrýš dětských orgánů.

Transplantační safari

Kromě obchodování s orgány je obecně kritizována rovněž takzvaná transplantační turistika, kdy lidé z vyspělého světa jezdí kvůli transplantacím do zemí třetího světa. Dle studie Světové zdravotnické organizace z roku 2007 například Dobrovolnická zdravotnická asociace v Indii odhaduje, že svou ledvinu ročně prodají zhruba dva tisíce Indů. Přestože se počet zahraničních příjemců v zemi snížil poté, co Indie v roce 1994 přijala zákon zakazující obchodování s orgány, vzrostl počet zahraničních příjemců v jiných zemích, například v Pákistánu či na Filipínách. Ze 468 transplantací ledvin na Filipínách v roce 2003 bylo 110 provedeno pacientům ze zahraničí, ze dvou tisícovek transplantací ledvin provedených v roce 2005 v Pákistánu jich dle odhadů podstoupily zahraniční pacienti dokonce dvě třetiny. Například v Číně byla dle hrubých odhadů v největším transplantačním centru v zemi provedena v roce 2004 více než polovina transplantací ledvin a jater cizincům z 19 zemí. Ledviny se dle studie prodávají rovněž například v Peru, Bolívii, Brazílii, Iráku, Izraeli, Moldavsku a Turecku.
Mezi zeměmi, z nichž naopak pacienti nejčastěji cestují kvůli transplantacím do zahraničí, studie uvádí Austrálii, Kanadu, Izrael, Japonsko, Omán, Saúdskou Arábii a USA. Důvodem jsou i předpisy na odnímání tkání, které se v jednotlivých zemích liší. Například v Japonsku byl transplantační zákon přijat již v roce 1997, v zemi však od té doby bylo provedeno pouze na osmdesát transplantací. Zejména proto, že zákon vyžaduje písemný souhlas s posmrtným odebráním orgánů a souhlasit musejí rovněž příbuzní dárce (v Česku je uplatňován princip předpokládaného souhlasu dárce s odebráním orgánů po jeho smrti). Kontroverzní je v Japonsku rovněž medicínský koncept mozkové smrti, protože mnohá tamní náboženství považují člověka za mrtvého až poté, co mu přestanou fungovat srdce a plíce. U dětí mladších 15 let přitom nesměly být až do letošního roku orgány transplantovány vůbec. „Na srdce jim umíraly všechny děti, proto obvykle jezdili kvůli transplantacím do Velké Británie,“ popisuje Pavel Březovský. To byl velký problém, protože se naopak nedostávalo orgánů dětem britským.
V České republice není dle Evy Pokorné problém transplantační turistiky závažný mimo jiné proto, že přeci jen je u nás ve srovnání například se sousedním Německem dostupnost orgánů pro transplantaci stále daleko vyšší. „Sice nemáme tolik žijících dárců, nicméně patříme mezi země s poměrně dobře organizovaným a efektivním dárcovským programem,“ vysvětluje Pokorná.
Velký problém u transplantační turistiky představuje kromě samého zákroku, jehož standardy mohou být v zemích třetího světa značně odlišné od podmínek na Západě (o původu orgánů nemluvě), zejména následná péče. Pacient po transplantaci totiž musí pravidelně docházet na kontroly a potřebuje pravidelný přísun imunosupresiv. „Imunosuprese je drahá, hrazená pojišťovnou, a člověk, který ji potřebuje, není anonymní,“ upozorňuje Pokorná.
Například Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP) zatím komplikace, které by souvisely s nelegální transplantací orgánů ať už na území ČR, nebo mimo něj, u svého klienta zatím nikdy neřešila. „Operační zákroky v zahraničí sice probíhají, ale vždy jsou legální a se souhlasem zdravotní pojišťovny. V případě komplikací po nelegálně provedeném zákroku by bylo pacientovi samozřejmě poskytnuto náležité ošetření se standardně hrazenými náklady, avšak konečné doúčtování – vzhledem k tomu, že v ČR neevidujeme zatím žádnou podobnou situaci – je pak v kompetenci právního posouzení,“ dodává tiskový mluvčí VZP Jiří Rod.

Citlivé téma

Jakékoliv zveřejněné případy nelegálního obchodování bohužel vrhají stín na celou transplantační medicínu a mohou mít devastující vliv na již beztak akutní nedostatek orgánů vhodných k transplantaci. Příkladem budiž kauza ostravského transplantačního centra, kterou vyvolal v roce 1999 tehdejší ředitel ostravské fakultní nemocnice Jaroslav Lux. Ten v tisku vyrukoval s podezřením na nezákonné praktiky při odběru orgánů. Dle Luxe chyběla zdravotní dokumentace a průměrný počet odebraných orgánů v Ostravě – 47 na milion obyvatel v roce 2007 – byl nejvyšší v Evropě. Případ vyšetřovala i parlamentní komise a policie. Komise České lékařské komory v osmi případech shledala formální nedostatky ve zdravotnické dokumentaci a v pěti nedodržení směrnice ministerstva zdravotnictví. Nikdy však nebylo prokázáno ani nevzniklo podezření, že by tyto okolnosti vedly k poškození dárců nebo příjemců orgánů. Natož že by docházelo k nelegálnímu obchodování.
Výsledek celé kauzy? „Další rok okamžitý pokles dárců o 15 procent v celé republice,“ podotýká Petr Němec s tím, že trvalo několik let, než se počet dárců vrátil na původní stav. Na to doplatili především lidé, pro něž je darovaný orgán otázkou přežití. Jediným pozitivem bylo přijetí samostatného transplantačního zákona v roce 2002, který nahradil zastaralou ministerskou směrnici a jasně stanovuje, za jakých podmínek lze lidské orgány odebírat a za jakých podmínek a komu je pak transplantovat.

Španělský příklad

Celosvětový nedostatek orgánů vhodných k transplantaci často nastoluje myšlenku, zda obchodování s lidskými orgány nepovolit. Nejčastějším argumentem zastánců volného trhu s orgány je následná možnost jeho regulace. Ta by zabránila zneužívání chudých obyvatel planety, k němuž beztak za současné situace dochází. Názor transplantologů je však v této otázce zatím jednoznačný, jak vyplývá z Istanbulské deklarace, kterou vloni během summitu v tureckém hlavním městě přijalo 78 zemí včetně České republiky: Dárcovství musí být vždy bezplatné a musí se uskutečňovat bez jakýchkoliv plateb či odměn. Prodej a koupě orgánů k transplantacím musejí být striktně zakázané. To nevylučuje náhradu nutných výdajů dárce (cestovné, ubytování, ztráta výdělku).
Budoucnost transplantačních aktivit se řeší i na evropské úrovni. „V Bruselu nyní dojednáváme dohodu, aby se různé režimy platné v zemích sedmadvacítky postupně sjednotily a byla přijata jednotná direktiva bezpečnosti a jakosti orgánů,“ popisuje Březovský. Ta by měla zajistit, aby orgány v případě jejich posunu ze země do země byly odebírány za standardizovaných podmínek.
Jedním z připravovaných nelegislativních kroků, které si do voleb stanovila současná vláda premiéra Jana Fischera, je i akční plán pro transplantace do roku 2015. Podstatou je snaha, aby se pokud možno všichni, u nichž se prokáže smrt mozku, uplatnili jako dárci. Zřejmě nejdále je v tomto směru Španělsko, kde již několik let působí v každé nemocnici specialista, který s dostatečným předstihem vytypovává potenciální dárce. I proto má Španělsko zdaleka nejvíce dárců na milion obyvatel v celé Evropě.

(box1)
Jak vyřešit nedostatek? Z rozhovorů s českými odborníky na problematiku transplantací týdeník EURO vybral možné cesty, jak zmírnit současný úbytek orgánů vhodných k transplantaci.

- Ledviny od žijících dárců: Výsledky těchto transplantací jsou velice dobré a lepší ve srovnání s transplantací od zemřelých dárců. Čímž jsou eticky odůvodněny, protože dárce podstupuje riziko. Na prvním místě je ale vždy zdraví dárce, nikoliv aby daroval výborný orgán. Například ve skandinávských zemích se počet transplantací ledvin od žijících dárců pohybuje kolem padesáti procent, zatímco u nás je to jen osm procent všech transplantací.

- Zvýšení počtu odběrů od zemřelých dárců: Stále existuje určitý počet zesnulých, kteří by mohli být dárci, ale nejsou jako dárci využiti. Možnou cestou je španělský model, kde je v každé nemocnici člověk odpovědný za vytypování potenciálních dárců. Španělsko má díky tomuto programu nejvíce kadaverózních dárců na milion obyvatel v EU.

- Kmenové buňky: V laboratorních podmínkách již byly zaznamenány úspěchy s vypěstováním orgánů zvířat. U lidí ale určitě nejde o blízkou budoucnost.

- Umělé orgány: Tato možnost připadá v úvahu hlavně u srdce. Někteří pacienti již dnes žijí dlouhodobě s mechanickými srdečními podporami, díky nimž mohou na transplantaci čekat déle za poměrně lepších kvalit života. V Americe je již běžné jejich využití i jako trvalé řešení, je ale hodně drahé a u nás tento postup není schválen. U složitějších orgánů, jako jsou játra, umělý orgán v nejbližší době nepřichází v úvahu.

- Prodloužení „životnosti“ orgánů: Ledviny, srdce i plíce lze udržet v lepší kvalitě pro transplantaci napojením na přístrojovou pulsatilní perfuzi. Díky tomu je mimo jiné možné orgány převážet na delší vzdálenost.

- Výměna orgánů v rámci EU: Dle zákona můžeme orgány nabídnout do zahraničí pouze tehdy, pakliže se v Česku nenajde žádný příjemce. České Koordinační středisko transplantací vyvinulo speciální aplikaci určenou zejména na výměnu dětských srdcí. Pokud koordinátor zadá do internetového programu informaci o volném dětském srdci, všechna koordinátorská místa v zemích EU mají možnost na nabídku reagovat. Projekt se má nyní rozvinout do širšího působení jako platforma pro výměnu všech orgánů v rámci EU. Limitujícím faktorem mezistátní výměny je vzdálenost dárcovského zdravotnického zařízení od příjemce.

(box2)
Íránský model Írán je jedinou zemí, kde je v podstatě zlegalizován prodej ledvin. V roce 1983 tamní vláda zahájila program dárcovství ledvin od živých dárců. Zpočátku se týkal pouze dárců v příbuzenském vztahu s příjemci, postupně byl ale rozšířen i na dárce bez příbuzenského vztahu. To vyvolalo tlak na finanční kompenzaci dárců, protože ale většina příjemců pocházela z chudých vrstev, začala vláda v roce 1996 uvolňovat prostředky do zvláštního fondu, z něhož vyplácí nepříbuzenským dárcům částku okolo 1200 dolarů. Za všechny transplantace v zemi je zodpovědný nevládní Svaz nemocných s ledvinami a transplantace mohou být prováděny pouze íránským občanům. Díky tomuto programu nemá Írán čekací listinu na transplantaci ledvin.

(box3)
(inzeráty)
Prodám ledvinu on-line Španělská asociace na ochranu spotřebitelů FACUA v dubnu zaznamenala 31 internetových inzerátů lidí nabízejících na prodej své orgány, nejčastěji ledvinu. Důvod? Finanční problémy kvůli ekonomické krizi. Podobné inzeráty se objevují i na českých serverech, například v diskusním fóru na stránkách Ordinace.cz. Nejčastějším důvodem je snaha řešit finanční problémy v rodině. Dle českého transplantačního zákona 285 z roku 2002 je jakákoliv inzerce i reklama za účelem poptávky a nabídky tkání nebo orgánů zakázaná a dárce ani jiné osoby nesmějí uplatňovat vůči příjemci žádné nároky. Dle trestního zákona hrozí lidem, kteří své orgány za úplatu nabízejí, až dvouleté odnětí svobody, a pokud by takto získali značný prospěch, až pětileté vězení.
Pokud není dárce osobou blízkou příjemci, musí kromě výslovné a písemně ověřené vůle darovat orgán podstoupit i psychologické vyšetření a s darováním musí souhlasit etická komise. V Česku zatím proběhla pouze jediná transplantace ledviny od zcela anonymní dárkyně.

(box4)
(Steve Jobs)
Přednost mají VIP? Šéf Applu Steve Jobs podstoupil letos v dubnu transplantaci jater. V Memphisu v americkém státě Tennessee, dva tisíce kilometrů od Jobsova bydliště v severní Kalifornii. Jater se přitom ročně v USA dočká pouhá třetina lidí na čekacích listinách. V červnu 2009 jich bylo dle zpravodajské stanice CNN na listině více než 16 tisíc. Jobsův případ upozornil na nedostatky amerického transplantačního programu – v USA totiž existuje možnost registrace do čekací listiny ve více transplantačních střediscích zároveň. Tedy pokud si to dotyčný může dovolit, protože v každém musí podstoupit potřebná vyšetření a testy nezbytné pro zařazení na „waiting list“. A rozhodnout může i rychlost, s jakou je čekatel schopen se dostavit k případné operaci, objeví-li se vhodný orgán k transplantaci. Steve Jobs, jehož osobní majetek je odhadován na téměř šest miliard dolarů, s tím jistě problém neměl (vida, k čemu se může hodit privátní tryskáč). Zatímco průměrná čekací doba na játra je v USA více než jeden rok, v některých oblastech je delší než tři roky. Tennessee má čekací dobu nejkratší – okolo čtyř měsíců.

(popisky-člověk-orgány)
Lidské puzzle V současné době se v České republice provádějí transplantace v sedmi transplantačních centrech (TC): IKEM Praha (ledviny, srdce, játra, slinivka břišní), TC Fakultní nemocnice v Motole (ledviny, plíce), TC Fakultní nemocnice v Plzni (ledviny), TC při Urologické klinice Fakultní nemocnice Hradec Králové a Lékařské fakulty Univerzity Karlovy (ledviny), TC Fakultní nemocnice Ostrava (ledviny), TC Fakultní nemocnice Olomouc (ledviny) a v Centru kardiovaskulární a transplantační chirurgie Brno (ledviny, srdce, játra).

(ledviny)
Ledviny. První úspěšnou transplantaci u člověka provedli Joseph Murray a Hartwel Harrison v americkém Bostonu v roce 1954 mezi jednovaječnými dvojčaty. U nás byla první transplantace provedena v Hradci Králové v roce 1961.

(játra)
Játra. První úspěšná transplantace se uskutečnila v roce 1967 v Denveru. V roce 1983 byla poprvé úspěšně provedena v Brně.

(srdce)
Srdce. První transplantaci u člověka provedl v roce 1967 Christiaan Barnard v jihoafrickém Kapském Městě. První úspěšnou transplantaci u nás uskutečnil pražský IKEM v roce 1984.

(plíce)
Plíce. Blok srdce–plíce byl poprvé úspěšně transplantován ve Stanfordu v roce 1980. První jednostranná transplantace plic proběhla v Torontu v roce 1983, první úspěšná oboustranná transplantace v roce 1986 tamtéž. V Česku byl transplantační program zahájen koncem roku 1997 v pražském Motole. První transplantace srdce a plic en bloc byla provedena v Ikemu v roce 2007.

(slinivka)
Slinivka břišní. Program transplantací byl od počátku úzce spjat s transplantacemi ledvin. První kombinovaná transplantace slinivky a ledviny u člověka se uskutečnila v roce 1966 v Minneapolisu. První transplantace slinivky u nás proběhla v pražském Ikemu v roce 1983.

(tenké střevo)
Tenké střevo. Za první úspěšnou je považována transplantace, kterou provedli lékaři v německém Kielu v roce 1988. V Česku plánuje první transplantaci pražský IKEM na konec letošního roku.

(graf1)
Transplantační aktivita v Česku

*1997*1998*1999*2000*2001*2002*2003*2004*2005*2006*2007*2008
Ledviny (zemřelí dárci)*413*339*280*316*290*248*335*387*367*340*360*305
Ledviny (žijící dárci)*12*7*17*19*18*55*48*38*27*33*34*29
Srdce*96*55*64*58*49*54*52*48*62*57*69*59
Játra*49*66*67*61*58*62*65*83*82*98*115*97
Slinivka břišní a ledviny*20*20*19*18*20*23*17*17*17*22*22*23
Izolovaná slinivka břišní*1*1*5*5*5*0*6*8*1*3*5*3
Plíce*1*8*14*7*10*9*11*7*11*15*12*20

Zemřelí dárci orgánů*239*198*164*175*172*146*191*211*207*195*217*198

Pramen: Koordinační středisko transplantací

(graf2)
Rostoucí poptávka Ve všech zemích Evropské unie převažuje poptávka po orgánech nad jejich nabídkou a tempo růstu poptávky je rychlejší než nárůst počtu dárců.

*1969*1971*1973*1975*1977*1979*1981*1983*1985*1987*1991*1993*1995*1997*1998*1999*2000*2001*2002*2003*2004*2005*2006
Počet lidí na čekací listině (transplantace ledvin)*450*892*1147*1200*934*1929*2135*2928*5150*6740*8376*9418*10 510*11 324*11 975*12 313*12 524*12 450*12 653*12 382*12 251*11 814*11 391
Počet transplantací od živých dárců*9*5*11*33*33*33*53*108*150*161*129*127*212*411*526*579*569*617*697*646*796*864*894
Počet transplantací od zemřelých dárců*102*228*454*583*800*1050*1263*1645*1965*2665*3395*3293*3064*3110*3068*3050*3145*3121*3047*3352*3185*3383*3519

Pramen: Eurotransplant (2006)

(graf3)
Česko nad průměrem Dostupnost orgánů v zemích Evropské unie od zemřelých dárců (podíl dárců na milion obyvatel). Zejména Španělsku se podařilo výrazné zvýšení počtu dárců díky zavedení lepší organizace odběrů.

Španělsko: 33,8
Belgie: 27,1
Francie: 23,2
Irsko: 22,7
Itálie: 21,7
Finsko: 21
Portugalsko: 20,1
Česká republika: 18,8 Rakousko: 18,8
Lotyšsko: 18,7
Maďarsko: 17,5
Norsko: 16,2
Německo: 15,3
Švédsko: 15,1
Slovinsko: 15
Polsko: 13
Velká Británie: 12,9
Nizozemsko: 12,8
Slovensko: 12,1
Lucembursko: 12
Dánsko: 11,5
Estonsko: 11,5
Litva: 9,7
Řecko: 7,1
Kypr: 5,7
Bulharsko: 2,7
Rumunsko: 1

Průměr EU: 17,8

Pramen: Evropská komise (2007)

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče