Opuštěnou metropolí se prohnal jen vítr s deštěm

25. listopadu 2002, 00:00 - Text a foto Petr Vrabec
25. listopadu 2002, 00:00

Protestující žádné škody nezpůsobili, někteří živnostníci však přesto tratí Zatímco u Vyšehradu, v Obecním domě a na Hradčanech hlavy pomazané projednávaly, diskutovaly a hodovaly, v ulicích Prahy se očekávala válka. Policie se sice dokonale připravila, ale demonstranti stejně jako by byli zase o krok napřed.

Protestující žádné škody nezpůsobili, někteří živnostníci však přesto tratí

Zatímco u Vyšehradu, v Obecním domě a na Hradčanech hlavy pomazané projednávaly, diskutovaly a hodovaly, v ulicích Prahy se očekávala válka. Policie se sice dokonale připravila, ale demonstranti stejně jako by byli zase o krok napřed. Možná vidouce tu přesilu, jen se tak křičmo prošli opuštěnými ulicemi - a válka ani nezačala.

Den před začátkem summitu, když americký prezident George W. Bush právě nasedal do svého speciálu směr Evropa, to v některých částech Prahy vypadalo osiřele jako druhý den po nájezdu velikonočních koledníků. V ulicích nestála auta, převážnou většinu obchodů jejich majitelé zavřeli, sem tam se ploužil nějaký zapomětlivec s taškou nákupu na „víkend“ nebo u vchodu domu postával v trenýrkách pokuřující tatínek a tiše sledoval svého čtyřnohého miláčka, kterak si ulevuje u nejbližšího stromku. Zkrátka, bylo to takové ospalé pejskařské dopoledne. Snad jen že těch policistů v ulicích postávalo a přecházelo mnohem, mnohem víc než třeba o tom povelikonočním ránu. Vybaven podrobnou mapou uzavřených zón, vyrazil jsem na obhlídku. Cestou od hlídaného Obecního domu přes Příkopy se nic tak zajímavého vidět nedalo. Jednoduše, kdo je nebo se alespoň považoval za nadnárodní koncern, přitloukl na výlohy a dveře dřevotřísku s nápisem Otevřeno či spíš Open. Jinak davy lidí proudily sem a tam jako obvykle. Až na Václavském náměstí, kousek od Press centra, kde se vydávaly akreditace, jsem je konečně uviděl. Skutečné anarchisty. Skupinku anarchistů. A ještě je navíc perlustrovali policisté. Vytáhl jsem fotoaparát a cvaknul. „Koho tady fotíte? Co tady fotíte?“ obořil se na mě uniformovaný perlustrující policista, zjevně dopálený stejně jako opojený svou dočasnou mocí. Když jsem se bránil, že jsem na veřejném prostranství, houkl na mě, že bych se měl snad nejdřív zeptat. Měl pravdu. Jeho zřejmě nedostatečně opojená kolegyně začala navíc cudně klopit oči a jeden z těch anarchistů poprosil, abych pana policistu zbytečně neprovokoval, že má jejich občanky. Zklamaně jsem se otočil, zamumlal omluvu a vyrazil k blízkému McDonaldu. Žádné dřevotřísky, odvážlivci. Alespoň něco pro objektiv trochu zajímavého…(?)

S napětím a očekáváním…

Zatímco v centru se obchodníci sice pečlivě zabarikádovali, ale otevřeno nechali, v okolí sjezdového paláce se duch velkoměsta naprosto vytratil. Téměř mrtvo. V Čiklově ulici, přímo pod Vyšehradem a Kongresovým palácem, kde se před dvěma roky při zasedání Mezinárodního měnového fondu odehrály nejdramatičtější střety mezi demonstranty a policisty, se jeden až bál, jak byl sám. Všechno zabarikádované, okna zatemněná staženými žaluziemi. „Policie doporučuje Pražanům, aby opustili město…,“ slyšel jsem jen za jedním oknem nahlas puštěnou televizi. Doma zůstali totiž pouze staří lidé, kteří neměli kam vyrazit. Nebo se jim jednoduše nechtělo. Jediným otevřeným obchodem na jindy docela rušné ulici byly malé potraviny se třemi regály, dvěma chladničkami a prodejním pultem. Když jsem se ptal po paní vedoucí, najednou se kolem mně prohnala a letěla k autu. Rychle nastartovala a byla v trapu. „Musela ujet,“ smál se její manžel za pultem. „Nesmí se tady teď stát a už tu byli dvakrát policajti.“ Nevypadal ale, že by se tou monstrakcí nějak zvlášť trápil. Klidně odbavoval zákazníky, kteří se do obchodu po jednom trousili. V krátkých pauzách srkal čínskou polévku a na všechno pokyvoval hlavou. „Jo, jo. Takhle ta prkna stačí. - Jestli budeme mít otevřeno? Jo. Dneska. Ale zítra to taky zavřem. Co tady? Už teď je to špatný, lidi zmizeli,“ odložil krajáč s polévkou, namarkoval postarší paní nákup a podal jí tašku. „Udělali by líp, kdyby si tyhle akce pořádali někde jinde. Už tak tady máme dost starostí, a ještě tohle,“ říkal klidně, nijak naštvaně. A pak už jsme si jen tak pokyvovali hlavami. „Jo, jo…“

Obcházel jsem všechny ty zátarasy a sledoval, jak pečlivě si při kontrolách policisté vedou - občanské průkazy, propustky podnikatelům a jejich zaměstnancům. Se stejným zájmem to sledoval i pár mladých lidí, oblečených jako nonkomformní mládež, se kterým jsem se neustále potkával. Až to skoro vypadalo, že se návzajem špehujeme. Těžko říct, jestli i oni dva tady měli nějakou práci. Nakonec jsem je ztratil z dohledu, protože jsem se snažil dobouchat do řeznictví a uzenářství, přímo na hlavní cestě ke Kongresovému paláci od stanice metra Pražského povstání. Ačkoliv se na mě lidé uvnitř obchodu občas podívali, neotevřeli. Asi jsem byl už miliontý novinář, kterému by říkali totéž. Že se po zkušenostech z MMF raději rozhodli opevnit a zavřít. A že někde dvacet kilometrů za Prahou budou čekat, jakpak že to celé dopadne.

Je to od státu sobecké

Předpokládaná cesta demonstrujících, vracejících se od Kongresového paláce zpět do centra města, měla vést přes náměstí bratří Synků. I tady se obchody zavíraly, výlohy některých z nich ozdobily dřevěné desky. Vartu zůstaly držet dvě místní vyhlášené pizzerie. „Lidi jsou vystrašený zbytečně moc! Samozřejmě, že z toho valícího se davu jde strach. Ale když budou mít volný průchod, tak je riziko minimální,“ říkal nad kávou jeden ze spolumajitelů indiánské pizzerie Vladimír Labský. „V médiích se vede propaganda, aby ve městě zůstalo co nejméně lidí. Aby se to tady odehrálo bez lidí. Přitom přípravy jsou, podle mě, mnohem lepší než před těmi dvěma roky.“ On ani jeho společník se vystrašit nenechali a rozhodli se nechat otevřeno během celého summitu. Že prý jen motorky, na kterých rozvážejí pizzu, dají do dvora. Kdyby se vážně něco strhlo, během dvaceti vteřin stáhnou železné rolety. „Musíme mít otevřeno, aby bylo odkud vysílat. Protože právě při zasedání MMF odtud vysílal rozhlas své zpravodajství,“ vysvětlil s úsměvem Vladimír Labský a dodal, že se tady u nich vůbec děly věci. „Po těch bitkách sem dorazili anarchisti, sedli si na zahrádku a já jsem je šel objednat. Psal jsem druhy pizz, které si vybrali… Když tam najednou vlítli policajti se dvěma v civilu a ti jen ukazovali. Ten, ten a ten. A zatímco jim dávali želízka, tak já jsem si na té objednávce postupně škrtal ty pizzy, které si objednali,“ zavzpomínal Vladimír Labský na své zkušenosti s pouliční válkou. Ačkoliv to na první pohled vypadalo, že zasedání NATO mu zase až tolik nevadí, postěžoval si. Na stát. Že se chová sobecky. Že z podobných akcí profituje, ale přitom riskuje škody na soukromém majetku. „Nás nikdo nepojistí proti škodám z demonstrací nebo třeba z války. A zároveň my se nechceme nějak zvlášť připojišťovat. Proč? Všechny prokazatelné škody a ztráty na zisku by měl hradit stát,“ popsal svou představu, jak by se měla státní správa vůči svým občanům chovat v podobně extrémních situacích. Na závěr ale nad tím mávl rukou, že té naší policii věří. „Nakonec ti naši policisté mají už z totality bohaté zkušeností s potlačováním demonstrací, tak je snad zúročí…“

Grebeníčkův komický výstup

První příležitost měli policisté už ten den odpoledne. K Obecnímu domu, kde se konala recepce na počest významných státníků, dorazili anarchisté vyjádřit svůj protest. Když ovšem zjistili, že jsou ochránci pořádku v přesile a mnohem lépe organizováni, spokojili se s pokojným rozdáváním polévky s knedlíčky v uctivé vzdálenosti obecňáku. Že si nejvíc pošmákli pražští bezdomovci, jistě netřeba dodávat. Nicméně atmosféra byla pohodová, přátelská. O poznání rušněji bylo na nedalekém Staroměstském náměstí, kde se obyčejně scházívají komunisté, pro něž je kapitalizmus a NATO stejný nepřítel jako pro levicové anarchisty. Jenomže v praktické politice jsou pánové Grebeníček a Filip jiní kádrové než kluci, co běhají po metropoli s červenočernou vlajkou v gumové masce Václava Klause. Na svém kontrasummitu formulovali tzv. Pražskou výzvu, jejímž hlavním požadavkem nebylo nic menšího než zrušení Severoatlantického paktu. A protože komunisté vědí, jak se na titulní stránky dostat, scénář jejich akce nenechal nikoho na pochybách, že se na ně dostanou i tentokrát. Na jejich pravidelné performance chodí tatáž sorta přestárlých ještěvoličů, která se nechá slušně manipulovat a která reaguje jen na určité impulzy. Pár výpadů proti vládnoucímu establishmentu, nějaké strkanice v davu, vyprovokované fanatické hádky uprostřed davu - tohle vše v kombinaci skončí odvedením starší paní policisty a titulkem: „Na demonstraci komunistů se zatýkalo.“ Do toho ještě vystoupí Miroslav Grebeníček a se svým zlým štěkavým pohledem obviní Bushe, že je „meziplanetární magor“. Tento výkřik se pochopitelně objevil na titulních stránkách a pobavil čtenáře. To bylo vše. Škoda, že už nikdo nenapsal, kam vlastně tenhle komunistický performer a předseda českých komunistů z téhle středeční demonstrace na Staromáku tak pospíchal. Asi za kolegou Filipem, na setkání s delegáty.

Den „D“

Hlavní úder demonstrantů ale policisté očekávali ve čtvrtek. Demonstrující se sešli dvě hodiny po poledni na náměstí Míru, ale ještě ve tři se pořádně nevědělo, kamže a kudy se vlastně půjde. Mezi necelou tisícovkou levičáků se proplétali novináři, fotografové, televizní štáby a vyhledávali kromě obligátních rozhovorů s mluvčími nejrůznějších antiNATO aktivit aspoň něco jen trochu zajímavého, čím by ozvláštnili, okořenili své reportáže. A taky aby neumrzli nudou. Ale bylo toho žalostně málo. Žalostně. Byl to takový žalostný levičácký adventní trh. Uprostřed náměstí povykoval jakýsi podnapilý Slovák: „Alláh akbar. Palestina, Jeruzalém, Betlém. To jsou státy!“ Kousek od něj hrál na trubku mladík Internacionálu „My nejsme ničím, buďme vším“. A přítomní říkali, že jeho jazz repertoár z předešlého dne byl mnohem lepší. V rohu u bufetu složili demonstranti své propriety, pár dívek v davu rozdávalo letáčky. Ostatní jen tak přešlapovali na místě. Nad hlavami přeletovaly vrtulníky. V Jugoslávské ulici se mezitím seřadil čtyřstup policistů v uniformách, takových těch dobráckých a po husičce se zelím dobře naložených tatínků a jejich mladších kolegů. Když na semaforu padla zelená, dali se do pohybu a vyrazili se připravit na čelo pochodového tvaru. Masu demonstrující mládeže - přišly asi dvě tisícovky lidí - totiž policisté ve dvou řadách vedli a uzavírali, ve dvou řadách masu na několika místech přerušovali. Kolem čtvrté jsme se konečně pohnuli ke Kongresovému paláci, adrenalin začal stoupat, hlavou se honily nejrůznější otázky. A to i navzdory středečnímu tvrzení mluvčího AntiNato platformy Jiřího W. Křovínka: „Nechceme narušit jednání summitu. Chceme jen upozornit, že NATO hájí zájmy bohatých a že NATO v čele s Bushem je největší teroristickou organizací na světě,“ řekl mladík s gumovou maskou Klause, jehož pseudonym Jiří W. Křovínek je pouhý překlad jména amerického prezidenta. Nad hlavy demonstrantů vypluly transparenty, jejichž vyznění by se dalo shrnout do lakonického internacionálního Fuck NATO. Trumpetista opět změnil repertoár a na hlavní trasu se pochod vydal s melodií „Škódá láský“ na rtech.

Nechceme žádné komplikace

Na demonstrujících bylo vidět, že jim chybí přísnější organizace. Nechali se pomalinku vést policejními kordony. Kráčeli, aniž by vznikl nějaký vážnější konflikt. Snad s výjimkou dvou nebo tří pnutí na čele průvodu, který drželi policisté a snažili se udržovat své tempo. Ale to se snad ani nepočítá. „Držte stranu, držte stranu!“ křičel postarší velitel na kordon policistů, a ti se během chvilky seřadili. „Pánové, nechcete se odsud vytratit? Je tady strašně málo místa,“ ptal se velitel nás, kteří jsme s průvodem kráčeli po celou dobu a fotografovali či jinak průběh akce zaznamenávali. Samozřejmě se nikdo nevytratil, jen padlo pár nemístných narážek, na které pan velitel reagoval s nadhledem a velkoryse. „Pánové, já sice zaberu místa za čtyři, ale já tady pracuju,“ reagoval zničehonic na poznámku, kterou neměl slyšet. Inu, dobrý policejní sluch. Nakonec dav dokráčel až pod Nuselský most, odkud byl pro levicového demonstranta nejlepší pohled na Kongresový palác, lidé si zakřičeli, a šlo se dál. Nakonec se dokráčelo zpátky do centra, aniž by došlo na cokoliv. A čím víc na cestě přibývaly restaurace, dav se zmenšoval a zmenšoval. Snad jen ty bubínky tloukly do rytmu pořád stejně, s pořád stejnou intenzitou. Prostě pokojná demonstrace, při níž občané vyjádřili své občanské postoje.

Tak zase někdy…?

Můžeme se poklepat po ramenou. Po nepokojích při zasedání Mezinárodního měnového fondu před dvěma lety, kdy jsme na vlastní kůži okusili atmosféru skutečné pouliční války, byli letos policisté dobře připraveni! Otázkou je, zda je dobře, co všechno se tady pod rouškou boje proti terorizmu událo. Co všechno si naši policisté vyzkoušeli, co okusili - pocit moci, to se to panečku zase perlustrovalo. Ale díky jim samozřejmě patří. Stejně jako demonstrantům. Že už neničí cizí majetek, když se hlásí o svá práva. A tak se nám hlavním městem neprohnala masa zuřivých býčků, ale jen studený listopadový vítr s trochou deště.

Mezníky NATO

4. dubna 1949 podepsalo ve Washingtonu deset západoevropských států, Spojené státy americké a Kanada dohodu o uzavření Severoatlantické smlouvy.

6. května 1955 přijali členské státy Spolkovou republiku Německo do Severoatlantického paktu. V reakci na ucelení západního spojenectví vznikla Varšavská smlouva, spojenectví zemí východního bloku.

12. prosince 1979 schváleno dvojí usnesení, které spočívalo v rozmístění necelých šesti stovek raket středního doletu na území západní Evropy a zároveň představitelé Severoatlantické smlouvy jednali s východem o odzbrojování.

12. března 1999 přijala Severoatlantická aliance jako své spojence Českou republiku, Maďarsko a Polsko, coby bývalé ruské satelity.

12. září 2001 se NATO poprvé dovolává článku 5 o vzájemné obraně poté, co letadla unesená teroristy Al-Kajdy zaútočila na New York.

28. května 2002 je na zasedání na nejvyšší úrovni v Římě ustavena Rada NATO - Rusko, nové fórum pro bezpečnostní spolupráci s Moskvou. (Poznámka: Organizace Varšavské smlouvy byla rozpuštěna 1. července 1991)

Mnohé obchody v centru se opevnily, zůstaly však otevřené.

Obchodníci v bezprostřední blízkosti Kongresového centra neměli na výběr a museli zavřít.

Jeden z majitelů indiánské pizzerie na Bělehradské ulici Vladimír Labský. Navzdory panujícím obavám nechali otevřeno a po zkušenostech z protestů proti MMF se škod nebojí.

Orwellovské heslo „válka je mír“ se pro mnohé obchodníky mění v „ztráta je zisk“.

…a to všechno jen pro profit. Profit je nadávka, kterou anarchista vysloví jen s odporem.

Ač nejsou anarchisty, mohou tento slogan mnozí pražští obchodníci vyslovit stejně ironicky.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče