Opětovné sahání na horká kamna

01. září 2011, 12:03 - Jan Svatoš
01. září 2011, 12:03

Jsou stále častější povodně, ničivé hurikány nebo zemětřesení předzvěstí nevratných planetárních změn, anebo důkazem o naší ignoranci?

Hurikán Irene se přehnal od Baham přes New York a do Kanady, až se přeměnil na tropickou bouři. Tentokrát se počet obětí odhaduje na necelých pět desítek a škody způsobené hlavně záplavami na maximálně deset miliard dolarů. Jenže další potenciální nebezpečí už se zformovalo. Tropická bouře Katia, jejíž jméno se do seznamu oficiálních označení pro hurikány dostalo po vyřazení nechvalně proslulé Katriny, se vydala na cestu Atlantikem. Lidstvo tak čeká další zkouška toho, nakolik si pamatuje dřívější katastrofy a zda je na ně připraveno.

Ach ta paměť!

Kamenné stély ve čtvrti Aneyoshi města Miyako nejsou v Japonsku samojediné – zkamenělé „vykřičníky“ jsou rozmístěny po celém severovýchodním pobřeží. Jejich celkový počet dosahuje tisíců, některé jsou i 600 let staré. Společně vytvářejí souvislou soustavu připomínající lidem neustálou bdělost přírodních živlů. Efektivní ochranný systém spočívá v tom, že před staletími do nich předkové vytesali vzkaz budoucím generacím: „Chceš-li žít v klidu a míru, postav svůj dům vysoko. Pamatuj na následky Velké tsunami a nikdy nestav domy pod touto stélou.“ Není náhoda, že většina zničených domů, vesnic a měst v Japonsku se nacházela pod těmito kamennými značkami.
Pro minulé generace Japonců byly tsunami symbolem obrovské moci přírody. Vyprávěly se o nich příběhy, jejich nezměrnou velikost a sílu zvěčňoval na proslulé dřevoryty Hokusai. O stav kamenných stél se však již dlouho nikdo nestaral. Mnoho z nich je porostlých zelení, některé jsou popadané a rozlomené, jiné zničila kdysi tsunami.
Je ilustrující pro dnešní dobu, že leží na periferii zájmu těch, které měly varovat. „Vědomí o blízké přítomnosti katastrofy bylo nedílnou součástí života našich předků, lidé dnes mají ale jiné starosti a na vzkazy na stélách již dávno zapomněli,“ říká historik Yotaru Hatamura, který kameny studuje již několik let. Katastrofa z letošního března byla sice z pohledu jednoho lidského života výjimečná rozsahem i následky, ale svým způsobem mohla být „očekávatelná“. Mnoho obyvatel si navzdory současným výzkumům i skutečnosti, že Japonsko leží na dosah pověstně neklidnému Ohnivému kruhu, postavilo domy přímo na pobřeží, někteří dokonce u protipovodňových zdí vybudovaných po menší tsunami v roce 1960.
Podle Hatamury trvá tři generace, než varování předků odezní do prázdna. Lidé, kteří zažijí obří tsunami na vlastní kůži, o tom vyprávějí svým dětem a pak svým vnoučatům. Potom ale kolektivní paměť z 99 procent uvadá. Obyvatelé čtvrti Aneyoshi jsou tak výjimkou potvrzující pravidlo - děti se o stélách učí ve škole, a když udeřilo zemětřesení, všichni obyvatelé okamžitě vyšplhali na nejvyšší místo v okolí. V paměti místních se stále uchovalo poslední velké tsunami z roku 1896, po jejímž úderu se většina obyvatel natrvalo přestěhovala do vyšších poloh. I nyní se Hatamura obává toho, že na ruinách podél japonského pobřeží vyrostou nové domy. „Bojím se, že se lidé opět nepoučí, také ve Fukušimě tsunami podcenili. Jenže za chyby, které uděláme my dnes, zaplatí za pár let děti našich dětí,“ řekl pro agenturu AP.

Věčný souboj s živly

Člověk sice dnes přeměnil krajinu a divočinu „dostal pod kontrolu“, nicméně ke změnám klimatu, náhlým výkyvům počasí či přírodním katastrofám zůstává stále povážlivě zranitelný. V tomto ohledu si jsme vlastně rovni s našimi předky, kteří neměli jinou možnost než se s katastrofami naučit žít. Volili však vždy cestu nejmenšího odporu a v místech, kde opakovaně hrozila kolize s živly, vyklidili všemohoucímu cestu. To je také např. důvod, proč většina severoamerických indiánských kmenů nikdy neobývala jihovýchodní pobřeží současných Spojených států, které se stávalo (a také dnes nadále stává) častým terčem hurikánů.
Katastrofu v New Orleans v roce 2005 způsobenou hurikánem Katrina, která si vyžádala 1836 mrtvých a způsobila škodu za neuvěřitelných 108 miliard dolarů, tak v určitém ohledu můžeme nazírat podobnou optikou. Odborníci kritizovali nejen postup při záchranných pracích, ale i skutečnost, že neexistovala regulace obývání krizových oblastí. Následky Katriny měly v USA ještě další dohru na podzim roku 2009. Katastrofou postižení obyvatelé vysoudili na americké vládě 720 tisíc dolarů. Zjistilo se totiž, že průběh bouře umocnil uměle vybudovaný kanál spojující město s Mexickým zálivem vystavěný americkou armádou. Ten kromě skutečnosti, že New Orleans leží hurikánům „v cestě“, odstranil poslední přírodní bariéru proti cyklonovým bouřím. V zalidněné Kalifornii zase dochází kvůli seismické aktivitě pravidelně k sesuvům půdy (například v proslulém distriktu Teton). Lidé obklopeni civilizací ztrácejí kontakt s přírodou; extrémní projevy její síly v minulosti zůstávají v mlze zapomnění. Nedávný výzkum California Geological Survey to potvrdil. Následky katastrofy si obyvatelé pamatují pouze pár let, potom začne výstavba znovu. Lezeme živlům do cesty a stavíme jim tam chatrné chýše a pak se divíme, že přijde vítr a vše zboří. Extrémních výkyvů počasí sice přibývá, ale do značné míry je to umocněno také tím, že se zvýšil počet obyvatel Země, který se pomalu blíží sedmi miliardám.

České povodně

Sdělovací prostředky informovaly o českých a moravských povodních z let 1997 a 2002 často v souvislosti s takzvaným globálním oteplováním a změnami klimatu stejně jako tentýž argument používala americká média v souvislosti s Katrinou. Ani v jednom případě ale nenese příroda vinu sama. Povodeň z roku 2002 měla na povodí Vltavy a Berounky tragické následky a nezřídka víkendové chaty postavené u Nižboru na Berounce doplavaly až do Prahy. Většina českých hydrologů, geologů a klimatologů se shoduje, že na současné problémy si člověk zadělal již před několika desítkami let.
Podle historických kronik ani stoleté povodně totiž v našich zeměpisných šířkách nepatřily k ojedinělým událostem. Geologické průzkumy záplavových jílovitých vrstev dokazují, že velké povodně přicházely opakovaně a někdy i několikrát za století. Naši předkové si toho byli dobře vědomi, dokládá to i skutečnost, že se většina vesnic na Berounsku založených do roku 1890 nachází dále od řeky mimo dosah „stoleté vody“; tedy minimálně ve výšce pěti metrů, často i však osmi metrů nad hladinou. Jsou to Všenory, Řevnice, Srbsko, Tetín a další.
Přírodní katastrofy mají ale jednu nevýhodu – chodí bez očekávání a mohou přijít nejen rychle dvakrát za sebou, ale také může trvat více než sto let, než udeří znovu. A to se také stalo na Berounce – poslední velké povodně se odehrály v letech 1872 a 1890. Pak nastal relativní klid, po vyhlášení první republiky přišla vlna výstavby chatařských oblastí. Lidé začali stavět chalupy a chaty v blízkosti vody, přičemž tyto objekty povodňová vlna poničila nejvíce. Vodní živel zasáhl v roce 2002 výrazně také pražský Karlín. I této oblasti se lidské osídlení vyhýbalo dlouhodobě již od středověku, protože se tu Vltava často vylévala z břehů. A do třetice jeden zajímavý případ, na který upozornila televizní reportáž Ivy Zigmundové. Archeologické naleziště v Mikulčicích, kde v osmém století stávalo mocné sídlo velkomoravského knížete Rostislava, se nedotkly ani velké vody z posledních let, přestože přilehlé okolí zaplavují pravidelně.

Zčistajasna bez žížal

K nezodpovědnému chování člověka ke krajině se podle geologů a hydrologů váže výskyt takzvaných bleskových povodní. Jsou charakteristické nejen svojí živelností, ale i prudkým a nečekaným průběhem. Ani ony však nejsou pouhým průvodcem změn klimatu, ale spíše dokladem toho, jak člověk radikálně mění krajinu.
Z hydrologického hlediska je důležité, aby země při průtržích mračen absorbovala co nejvíce vody v místě dopadu srážek. Jenže tuto schopnost česká kulturní krajina z velké většiny ztrácí. Spisovatel Štěpán Neuwirth, který se problematice české krajiny věnuje dlouhodobě, v loňském dopise ministrovi životního prostředí napsal: „Snížení potenciální možnosti zbytku krajiny vstřebávat vodu na minimum její historické schopnosti se dnes projevuje masivními záplavami, kdy města a vesnice ohrožuje voda z polí. Kdysi se vsakovala během hodin, dnes jsou to dny i týdny.“
Jaká je tedy příčina? Schopnost absorbovat vodu ztrácí zejména zemědělská krajina – kvůli co nejméně komplikovanému strojovému velkohospodaření zmizely z polí zcela meze, remízky a jiné terénní nerovnosti, které dříve zachycovaly vodu. Geologové i pedologové soudí, že zásadní podíl na bleskových povodních má kvalita půdy. Podle výzkumů se chemická dusíkatá hnojiva zasloužila o ochuzení půdní mikrofauny, z čehož zásadní dopad na vodní koloběh má rapidní úbytek žížal. Ty jsou důležité proto, že v půdě vytváří póry, kam se voda postupně prosakuje až do spodních hladin. Pokud však půda není „provrtávána“, voda sklouzne po svahu i se svrchní půdou, a pokud přijde vytrvalejší déšť, blesková povodeň je na světě. Obecně platí, že půda zarostlá vegetací má vysokou míru vsaku a nechá odtéci jen zhruba pět procent objemu srážek. U zpevněných ploch je míra vsaku téměř nulová, a tak musí z území odtéci více než 90 procent vody.

Z luhů a hájů

Ani současný stav českých lesů povodně bohužel příliš nezmírňuje. Děti se ve škole učí o důležité funkci lesa vázat vodu, ta je však v případě převažujících smrkových monokultur diskutabilní (podle zprávy Lesů ČR tvoří více než 52 procent lesních porostů smrk ztepilý) – překyselená půda a vrstvy jehličí se při přívalech vody chovají jako střešní došky a voda se na rozdíl od půdy v listnatých či smíšených lesích nevsákne, nýbrž sklouzává pryč. Ekologům také vadí plošné kácení stromů – na holinách nemá vodu co vázat a znovu se urychluje její „odchod“ z krajiny a následná kumulace v nižších polohách.
Velkou úlohu v místech s pravidelnými povodněmi hrály kdysi lužní lesy. Mnoho z nich za komunismu kvůli regulaci toku řek ale zmizelo a v současnosti k jejich obnovám dochází zřídkakdy. Poslední lesní luhy u nás tak zůstávají na několika málo místech – v Litovelském pomoraví, na soutoku Dyje a Moravy nebo při horním toku Lužnice nad Třeboní. Tady se zachoval jedenáctikilometrový přirozený úsek meandrující řeky se zhruba půl kilometru širokou říční nivou. Odborníci z Akademie věd spočítali, že tento kus přírody dokáže při povodni zadržet 5,5 milionu metrů krychlových vody, tedy tolik jako středně velká přehrada! V letech 1989 až 1995 tady zaznamenali 32 záplav, ale nikdy nedošlo k vážným škodám.
Ne všechna opatření proti katastrofám musí stát nutně miliony dolarů. Předpovědět zemětřesení nebo dráhu hurikánu na metr přesně sice zatím lidstvo nedokáže, někdy by ale stačilo více používat selský rozum. „To, co by člověk mohl udělat, je projít si okolí své obce a uvažovat: tato cesta se může proměnit v povodňové koryto, tento můstek je tak úzký, že jej za povodně ucpou klády složené na jeho břehu, tento strom nepřežije velký vítr a spadne do drátů… Málo žijeme v krajině, dokonce i zemědělci do ní nechodí, ale jezdí na traktoru,“ říká geolog Václav Cílek a dodává, „Odvykli jsme si a někdy máme pocit, že peníze a technika jsou schopny vyřešit všechny naše problémy. Povodeň nás z toho přesvědčení rychle vyvedla.“ Právě Cílek byl jedním z mála lidí, kdo předvídal příchod velké povodně ještě před rokem 2002. V jeho knize Tsunami je stále s námi vydané v roce 2006 napsal: „Je obecně obtížné odhadnout, kde přesně udeří další katastrofa. Pokud dojde skutečně k nějaké velké krizi, tak se pravděpodobně bude odehrávat na hustě osídleném pobřeží Japonska anebo v Kalifornii.“

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče