Operace na dluh

12. října 2010, 08:03 - Dalibor Dostál, Jaromír Bartůněk
12. října 2010, 08:03

Problémy se zdravotnictvím sužují řadu vyspělých zemí světa. To české nyní čeká bolestivá léčba. Potřebuje ušetřit miliardy korun. Nepříjemné změny se dotknou nejenom pacientů, ale také stovek tisíc živnostníků.

Autor: Shutterstock.com

Deset miliard bude chybět příští rok českému zdravotnictví. Nejde pouze o výsledek dopadů ekonomické kri-ze, ale zejména o důsledek dlouhodobého vývoje péče o zdraví obyvatel České republiky po roce 1989. Před sametovou revolucí u nás existoval takzvaný ruský model zdravotnictví; dnešními slovy mnohých lékařů na svou dobu jeden z vůbec nejkvalitnějších a nejsolidárnějších na celém světě. Jiní doktoři tvrdí naprosto pravý opak. Ať už je tomu tak či onak, faktem je, že podobu současnému modelu do značné míry vtiskly reformy z první poloviny 90. let.

V této době vznikl zdravotní systém se třemi hlavními rysy. Prvním je povinné zdravotní pojištění, které platí jednotlivci, zaměstnavatelé a stát. Další dva pilíře tvoří zdravotnická zařízení. Jednak soukromí lékaři nabízející především ambulantní péči, jednak veřejné nemocnice.

Každý, kdo má trvalý pobyt v České republice, je také oprávněn k tomu (kromě toho, že má nárok na zdravotní pojištění) si jednou za 12 měsíců zvolit kteroukoli zdravotní pojišťovnu. Díky členství Česka v Evropské unii má pak právo na zdravotní péči nejen v tuzemsku, ale také v dalších evropských zemích.

Pracovní neschopnost narostla na dvojnásobek

Přestože součástí první reformní vlny byla velmi mohutná privatizace zdravotnických zařízení, privátními se stala především drtivá většina ambulantních ordinací. Zdravotnický systém jako takový zůstal stále výrazně závislý na státním, respektive veřejném financování.

Zatímco v České republice činil v polovině 90. let, ze kdy už existují srovnatelná data i ze zahraničí, podíl veřejných financí na zajišťování chodu zdravotnictví celých 90 procent, ve Spojených státech to bylo ve stejné době 44 procent. Podobně jako Česko na tom bylo například Lucembursko (90 procent) nebo Slovensko (88 procent). V ostatních evropských státech pak byl nižší. V Německu činil podíl veřejných financí 78 procent, v Polsku 70, Rakousku 68 a v Řecku 51 procent.

Není také bez zajímavosti zmínit, že od té doby se postupně začíná zvyšovat počet nemocných a prodlužuje délka jejich pobytu v nemocnicích. Konkrétně v roce 1994 bylo hospitalizováno 1,99 milionu pacientů, v roce 2008 to již bylo 2,16 milionu nemocných. V roce 1990 byla průměrná délka pracovní neschopnosti celkem 18,4 dne, v roce 2008 to již bylo 39,1 dne.

Z toho v nemocnicích proleží každý český pacient v průměru 7,4 dne. V celé Evropské unii je přitom průměr o 1,5 dne kratší. Ministr zdravotnictví Leoš Heger proto chce dobu hospitalizace v českých zdravotnických zařízeních zkrátit. „Například endoskopické operace kloubů se dnes u nás dělají při hospitalizaci, přitom ve většině zemí je už provádějí ambulantně,“ odůvodňuje svůj plán Heger.

Zkrácení průměrné délky pobytu v nemocnici je jedním z úsporných opatření, která chce ministr prosadit v rámci chystaných reforem ze své dílny. Cíl tohoto opatření je jasný. Ušetřit co nejvíce peněz, aby desetimiliardový finanční výpadek co nejméně bolel.

Léčba šokem

Léčba nebude pacientům příliš příjemná asi nikdy, i když v nadcházejících měsících ještě méně. Poplatek za jeden den pobytu v nemocnici se má zvýšit z 60 na 100 korun. I za obyčejné plomby u zubaře se zaplatí od tří do osmi set korun.

Protestují nejen sami pacienti jako jednotlivci, kteří argumentují tím, že si celý život platili poctivě zdravotní pojištění a nyní nechápou, proč mají hradit svoji péči ještě v hotovosti na ruku, ale i organizace pacientů.

Pokud to takhle půjde dál, budeme si v krátké době hradit přímo i léčbu zlomené nohy, zápalu plic a dalších nemocí,“ říká Luděk Čermák ze Svazu na obranu pacientů. Například vybírání doplatků za plomby a další doplatky od lidí podle něj zvýší průměrný příjem stomatologů ze současných 160 tisíc na 190 tisíc korun měsíčně, ale systému tuzemského zdravotnictví nijak výrazně nepomůže.

Změny poplatků přitom narážejí na odpor nejen u pacientů, ale pochybnosti vyjadřuje i ta část lékařů, která zdravotnické reformy stále ještě dlouhodobě podporuje. „Plánované změny v systému poplatků jsou naprosto nesmyslné pro svoji složitost. Poplatky nejsou reforma a než si naštvat občany, raději nic neměnit,“ říká Roman Flašar z iniciativy Lékaři pro reformu.

Podle něj je především třeba definovat standard péče, na který má každý pojištěný pacient vždy nárok. Úřady pak musí kontrolovat, zdali zdravotní pojišťovny nasmlouvaly dostatek péče dostupné pro pacienty v přijatelné vzdálenosti a rozumném čase.

Reforma, která se nekonala

Pro jinou část doktorů, působících zejména v krajských a fakultních nemocnicích, jsou poplatky samy o sobě raritní a trapné. Zdůrazňují, že před čtyřmi lety zde bylo určité velké očekávání reformních změn, které skončily pouze u kontroverzních poplatků, kdy spoluúčast pacientů v Evropě se řeší trochu jinak než házením jednoho eura do „parkovacího automatu“. Nyní jsou skeptičtí. Podle nich dojde pouze k tomu, že lidé budou mít možnost se u některých služeb připojišťovat. Umí si třeba představit připojištění na nějaký typ zubní protetiky či jiné péče, což ale musí samozřejmě pojišťovny také nabízet.

Reformním úsilím, které přišlo de facto vniveč, tak občanští demokraté ztratili velkou část stabilních voličů, kterou nemocniční lékaři vždy byli. Ti už v reformu příliš nevěří a straně vyčítají, že si jen „koupila“ praktiky, pro které jsou velmi výhodné nejen tyto regulační poplatky, ale především skokově navýšené kapitační platby.

Praktičtí lékaři totiž ze tří čtvrtin žijí právě z takzvané kapitační platby. To je částka, kterou ten který lékař dostává měsíčně „na hlavu“ jednoho pacienta bez ohledu na to, kolik výkonů na tohoto pacienta vykáže. Průměrná výše této základní měsíční platby činí 47 korun za jednoho pacienta. Doplňme, že v jedné ordinaci praktického lékaře je registrováno 1 500 až 1 700 pacientů.

Platit se může i za běžnou laparoskopii

Ministr Heger hledá kromě zdražování poplatků i další cesty, jak ucpat díry v rozpočtu rezortu. Největší rezervou jsou podle něj živnostníci. Ti zatím odvádějí do systému zdravotního pojištění na hlavu zhruba polovinu peněz než zaměstnanci. Zatímco zaměstnanci platí zdravotní pojištění z hrubé mzdy, osoby samostatně výdělečně činné jen z poloviny svého daňového základu.

Heger rovněž chce, aby se zdravotní pojištění platilo také z dohody o provedení práce a v příštím roce plánuje předložit návrh na zvýšení plateb za státní pojištěnce.

Další již předeslanou a diskutovanou součástí reforem je možnost pacientů připlatit si za některé nadstandardní lékařské úkony. Vášnivé debaty se vedou především o to, na které takové zákroky si mají pacienti konkrétně připlácet.

Podle současných neoficiálních návrhů ministerstva by se například mělo platit za šetrnější způsoby operací, po nichž pacientům nezůstávají jizvy, což je ale vlastně i dnes již naprosto běžná laparoskopie.

Česká vláda přitom není jediná, kdo v současnosti musí řešit reformu zdravotnictví. Větší či menší změny chystá nebo provádí řada kabinetů rozvinutých zemí světa. Důvod je jednoduchý. Obyvatelé bohatých zemí stárnou. S vyšším průměrným věkem roste i počet nemocí i celková doba, po kterou lidé potřebují lékařskou či nemocniční péči.

Nejvíce světová média plní reforma zdravotnictví ve Spojených státech amerických. Prezident USA Barack Obama jí věnuje tolik pozornosti a úsilí, že odsunul do pozadí i témata, která jsou pro zbytek světa důležitější – například řešení globálních změn klimatu.

Přitom málokterý zdravotnický systém je tak rozporuplný jako právě ten americký. Na jedné straně je dáván za vzor pro dostupnost nejnovější lékařské techniky, prvotřídních nemocnic a výzkumných středisek. Na druhou stranu nechává na 40 milionů převážně nejchudších Američanů bez pojištění. Navíc i přes obrovské částky, které USA vynakládají na zdravotní péči, ukazatele zdravotního stavu jejich obyvatel zaostávají za jinými zeměmi, které dávají do této oblasti podstatně méně peněz. A právě to chce Obama změnit.

Problémy i ve světě

Problémy má i zdravotní systém ve Velké Británii. Ten je na rozdíl od Česka hrazen z daní, nikoliv z pojištění. Jeho výhodou je, že poskytuje potřebnou péči pacientům podle nutnosti, nikoliv podle výše příjmů.

I když si systém podle průzkumů chválí na 90 procent britských pacientů, ani jemu se nevyhnula řada potíží. Je to především nedostatek zdravotnického personálu včetně lékařů. To je také jednou z příčin, proč Britové musí na některé lékařské zákroky čekat velmi dlouho. Například ještě koncem 90. let tam zákon stanovil, že čekací doba na operace a náročné diagnostické výkony nesmí přesáhnout 18 měsíců. Od té doby se situace poněkud zlepšila, přesto je cílem britských reforem, aby se každý pacient mohl dostat ke svému praktickému lékaři do 48 ho-

din a k odborníkovi do dvou měsíců.

Delší čekací doby přitom hrozí i v Česku. Kvůli přísnějším limitům zdravotních pojišťoven či chybějící nové vyhlášce, která upravuje přípravu na atestaci, budou muset čekat na zákroky pacienti, kteří nejsou v ohrožení života či zdraví. Navíc za dva roky začnou platit přísnější evropské předpisy pro přesčasy, jež při současných počtech zdravotníků omezí počet lékařů, kteří budou moci sloužit a operovat.

Podle odborníků přitom zdravotnictví mohou ušetřit peníze nejenom škrty, efektivnější hospodaření, zprůhlednění lékové politiky a omezení podivných a neprůhledných zakázek, ale také používání nových technologií. Například moderních informačních systémů.

Pohybují-li se provozní náklady průměr-né okresní nemocnice na úrovni 500 milionů korun ročně, bavíme se o úspoře 50 a více milionů. Náklady na lůžková zařízení v České republice dosahují zhruba poloviny celkových výdajů na zdravotnictví – v roce 2008 to bylo 259 miliard korun. Můžeme tedy mluvit o tom, že rezerva systému zdravotní péče je v řádu jednotek až jedné desítky miliard korun,“ říká Pavel Kubů, manažer společnosti Intel pro oblast zdravotnictví.

Privátní sféra v ohrožení

Jak by mohlo vypadat efektivnější zdravotnictví, ukazují některé privátní polikliniky nebo nemocnice. Špičková technika, příjemné prostředí, žádné nebo jen velmi krátké čekací lhůty. Pacient si za tento nadstandardní přístup musí připlatit, ale pro spoustu zaměstnaných lidí je to výhodnější než dlouhé a hlavně nevyzpytatelné čekací lhůty ve veřejných zdravotních zařízeních.

Na druhou stranu velká část obyvatel, která zdravotní péči skutečně potřebuje, tedy například lidé v důchodovém věku, na ošetření v takových zařízeních nemá peníze. Už tak je velmi zatěžují doplatky za léky či zmiňované poplatky.

Ani soukromá zařízení však nemají na růžích ustláno. „Státní a krajská zařízení nesmí být dotována s rozpočtů státu a krajů. Jinak privátní zařízení nemají žádnou šanci přežít,“ poukazuje na narůstající potíže soukromých zdravotnických zařízení Roman Flašar z iniciativy Lékaři pro reformu.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče