Opatrně našlapovat

03. února 2011, 18:31 - Jan Šmíd
03. února 2011, 18:31

Paříž se obává o své aktivity i investice. Komplikací budou jakékoli změny

Francouzský prezident Nicolas Sarkozy poměrně dlouho váhal, jak na dění v Egyptě reagovat. K prohlášení ho nepřiměly statisíce lidí v ulicích egyptských měst ani obvinění ze strany opozičních socialistů, že nepodpořil demonstranty. Přitom už v případě Tuniska se dočkal výčitek, že Francie reagovala příliš pozdě a navíc nedokázala situaci předvídat. Francouzský velvyslanec v Egyptě, Pierre Ménat, si mimochodem právě z tohoto důvodu už sbalil kufry. Navíc vláda dala souhlas s dodávkami baterií slzného plynu a obušků tuniské policii jen těsně předtím, než prezident Zín Abidín bin Alí uprchl ze země. A olej do ohně přilila svým nešťastným výrokem ministryně zahraničí Michèle Alliot-Marieová, která nabídla vládě v Tunisu pomoc s „pacifikací“ demonstrantů. Šlo o prohlášení, které nakonec označil za chybu i samotný Sarkozy. Až teď však vychází najevo, jak úzké byly vztahy bin Alího s francouzskou vládou. Zmíněná ministryně zahraničí například musí nyní vysvětlovat, jak je možné, že během své dovolené v Egyptě létala po zemi letadlem patřícím rodině bin Alího.

Hájení pro Mubaraka

V případě Egypta je pro Francii situace ještě složitější. Sarkozy se veřejně vyslovil pro demokratické změny. V žádném ze svých prohlášení však nemluvil o odchodu prezidenta Husního Mubaraka, a to dokonce ani v době, kdy už Mubaraka hodily přes palubu i Spojené státy. Když ministryně pro mládež Jeanette Bougrabová prohlásila, že Mubarak musí odejít, do sídla vlády – Matignonského paláce – ji „na kobereček“ okamžitě povolal premiér François Fillon. Mladá ministryně pak celý den vysvětlovala médiím, že její slova byla vytržena z kontextu a nepřesně interpretována. Francie začala ovlivňovat dění v Egyptě už za Napoleona. Se svou supervizí se například podílela i na stavbě Suezského průplavu. Vztahy mezi oběma zeměmi jsou velmi těsné i v kulturní oblasti: Francie se zapojila do archeologického výzkumu v Egyptě, na různých stupních probíhají intenzivní studentské výměny a organizována je řada univerzitních projektů. V oblasti politiky Blízkého východu patřil k nejbližším Sarkozyho spojencům právě prezident Husní Mubarak. Ten byl od doby, kdy byl Sarkozy zvolen prezidentem, v Paříži už pětkrát. Sarkozy si od něj sliboval výraznou pomoc v rámci svého projektu Unie pro Středomoří, a proto mu nabídl i spolupředsednictví této organizace. Na ni se mimochodem zejména severní státy Evropské unie a také Německo stále dívají se značnou nedůvěrou.
Mubarak byl pro Sarkozyho strategickým partnerem pro celou oblast Blízkého východu a jako představitel jediné arabské země, která podepsala smlouvu s Izraelem, i jistým garantem, že mírová jednání mohou nakonec vyústit v samostatný palestinský stát, o což Francie usiluje. V případě, že by se tak skutečně stalo, by její pozice na Blízkém východě opět o něco posílila. Sarkozy na rozdíl od svého předchůdce Chiraca, výrazně posílil i vztahy s Izraelem – ve Francii žije největší židovská komunita v Evropě – a tak mohla jeho angažovanost na Blízkém východě přinést jisté ovoce – v případě jasných bezpečnostních záruk Izraeli, což Francie nabízí. V závěru týdne se ostatně pod patronací Michèle Alliot-Marieové uskutečnila další z přípravných schůzek pro možný vznik samostatného palestinského státu.

Obavy z islamizace Egypta

Změny v Egyptě mohou francouzskou aktivitu výrazně zkomplikovat. A to nejen v případě, pokud by se k moci dostalo tamní fundamentalistické Muslimské bratrstvo. Cesta k islamizaci země je zřejmě nezastavitelná, což může změnit postoj Francie i ke vzniku samostatného palestinského státu. Není také žádná náhoda, že největší protimubarakovské demonstrace v Evropě proběhly právě ve Francii. V Paříži se demonstrovalo na několika místech v okolí Champs-Élysées a Chatelet. A není překvapivé, že různé organizace požadovaly na francouzské vládě, aby se postavila za demonstranty a vyvinula tlak na egyptského prezidenta a přinutila ho k odstoupení. Opoziční socialisté také okamžitě začali Sarkozyho obviňovat z přílišné podpory Mubaraka a neochoty podpořit „demokratické“ změny v Egyptě. Je ovšem otázkou, zda by například opoziční politik Dominique Strauss-Kahn, pokud by se stal prezidentem, nepodporoval, stejně jako Sarkozy, spíše prozápadně orientovanou diktaturu než „demokratickou“ islámskou vládu. Francie však sleduje situaci v Egyptě se znepokojením i z pohledu vlastních ekonomických zájmů v této zemi. Za poslední léta se totiž stala největším zahraničním investorem v Egyptě, a to zejména v oblasti telekomunikací, finančních služeb nebo turistiky. Nejvýznamnější francouzskou investiční společností je Lafarge Group, která v Egyptě koupila velkou cementárnu. A Francie je s roční bilancí vzájemné obchodní výměny kolem tří miliard eur, pátým největším obchodním partnerem Egypta. Jen pro zajímavost, roční obchodní výměna České republiky s Egyptem se pohybuje kolem tří set milionů dolarů a za poslední rok došlo v celkovém objemu k nárůstu o osmnáct procent. Bilanci posledních let částečně ovlivnil pokles vývozu osobních vozů Škoda, na druhé straně jistou kompenzací je vývoz stavebního materiálu. Egypt se pak v oblasti vývozu do ČR celkem úspěšně snaží navyšovat podíl zboží s přidanou hodnotou, a to zejména u produkce oděvního a textilního průmyslu. Při exportu do Egypta počítají české firmy také s možností reexportů do dalších zemí Afriky a Blízkého východu.

Ztráta by se nehodila

Francie má v Egyptě asi 120 filiálek různých společností a ty největší jako Lafarge a Orange mají své závody přibližně 200 kilometrů od Káhiry. Od začátku nepokojů se zástupci těchto společností dohodli s francouzskou vládou na rychlé evakuaci svých zaměstnanců. Celkem všechny francouzské společnosti v Egyptě zaměstnávají na 50 tisíc lidí a společnost Air France dokonce vyslala do Káhiry velkokapacitní letouny Boeing 777 kvůli rychlejší evakuaci. Zajímavé ale je, že této možnosti využila jen část zaměstnanců. Mnozí se totiž spoléhají, že v případě nutnosti mohou kdykoli odletět, a zůstali v zemi. Francouzské společnosti, mezi něž patří například i Saint-Gobain, Vinci či Bouygues věří, že jejich aktivity zatím výrazně ohroženy nejsou a vzhledem k vysokým investicím budou zřejmě čekat do poslední chvíle, než vyklidí pole. Udělaly by to zřejmě až ve chvíli, kdy by se egyptská „revoluce“ blížila íránskému rozměru. Bez ohledu na možnost ztrát svých investic se však Francie obává dalšího vývoje v Egyptě i kvůli možnému zablokování Suezského průplavu, čímž by se výrazně zvýšila cena ropy na světových trzích. Pokud není Egypt důležitým hráčem z hlediska obchodu a vlastnictví strategických surovin, tak má obrovský význam z pohledu geografického. Uzavření Suezského průplavu by mohlo vést i k celosvětové krizi. Není proto divu, že si prezident Sarkozy nepřeje nic jiného, než aby se udržel status quo. V případě odchodu Mubaraka je pro něj důležité, aby se do čela země dostal někdo, kdo by garantoval platnost podepsaných smluv a kdo by příliš neměnil kurz orientace země. Tento pragmatický přístup může být z hlediska lidských práv poněkud pochybný. Na druhou stranu je však celkem logický. Prezident Sarkozy se velmi angažuje při podpoře francouzských investic a exportu. Ztráta významného partnera na Blízkém východě pro něj může být výraznou komplikací i proto, že za rok bude znovu usilovat o prezidentský úřad.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče