Ondřej Bartoš: Hledám toho, kdo změní svět

20. října 2011, 08:55 - Jan Stuchlík
20. října 2011, 08:55

Snem každého, kdo investuje do začínajících firem, je najít nového Steva Jobse. V Česku zatím ale není dost projektů, které by dokázaly investory nadchnout ambicí rychle růst a změnit svět, říká Ondřej Bartoš, partner venture kapitálové investiční společnosti Credo Ventures.

Foto: Jakub Stadler

Česko vychází z různých mezinárodních analýz a srovnání jako země, kde příliš nefunguje financování začínajících firem soukromým kapitálem. Proč to tak je?

Na jednu stranu tady příliš venture kapitálu není a ani nikdy nebylo, i když venture kapitál je přítomen na českém trhu od poloviny 90. let. Na druhou stranu tady nejspíš není dostatek těch správných projektů a firem, které jsou vhodné pro tento způsob financování. Je logické, že kde není velká poptávka, nemůže být ani velká nabídka.

Proč je tady málo dobrých projektů?

Žili jsme 40 let v zemi, která neměla tržní ekonomiku. Všechny principy nového a inovativního podnikání se pořád ještě učíme. Jenže prostředí pro začínající podnikání pořád není dostatečně příznivé. Neplatí ale, že v Česku nevznikly žádné inovativní a úspěšné firmy v globálním měřítku. Naopak vzniklo tady několik úctyhodných firem. Jsme velmocí antivirových programů, jsme velmocí zdravotních lůžek. Ale tyto úspěšné příběhy nejsou vidět tak, aby sloužily dostatečně inspirativně. Navíc tady společnost nemá postačující respekt k podnikatelům, kteří vytvoří firmu nebo hodnoty z ničeho.

Pořád přetrvává negativní vnímání podnikatelů z 90. let?

Trochu přetrvává pejorativní nádech slova podnikatel z 90. let, v čemž veřejnost utvrzují média, která neustále píšou o Pitrech a Kožených jako o podnikatelích. To přece nejsou podnikatelé. U nás jsou také více uznávaní a respektovaní manažeři, ti, kteří řídí byznys pro jiné vlastníky, než podnikatelé. Neříkám, že si nezaslouží respekt, ale ve srovnání s podnikateli, kteří z nuly vytvořili obrovskou hodnotu, by se jim měla věnovat menší pozornost.

Zástupci venture kapitálových firem říkají, že neinvestují do firem, za nimiž stojí jen nápad a nemají za sebou žádnou historii. Bojí se riskovat?

To je dáno celkovou rozvinutostí trhu. Pokud tady není dost úspěšných transakcí v pozdější fázi vývoje firem, které už na trhu chvíli jsou, nebude tady dost peněz, které budou ochotny financovat projekty v úplných začátcích. Peníze, které vstupují do firmy na začátku, podstupují obrovské riziko. Jen malé procento firem přežije první rok a jejich nápad se chytne.

Na kolika projektech se musíte investičně podílet, abyste dokázal vyvážit poměr očekávaného výnosu a podstupovaného rizika na přijatelnou úroveň?

To záleží na tom, o jak velký fond jde a jak velké investice chce dělat. Náš fond má téměř 20 milionů eur a naše investice by měly být v průměru něco přes milion eur. Takže v průběhu života fondu by v něm mělo být tak 15 firem. Je důležitější se ale dívat na statistiky úspěšnosti těch firem, do kterých venture kapitál investuje. Nejobvyklejší je, že z 10 projektů jeden vyjde tak, jak je na začátku plánováno. Další dva nebo tři vyjdou velmi dobře, ale zdaleka ne tak, jak bylo plánováno. A tři totálně zkrachují. Z toho vyplývá, že portfolio 10 projektů by mělo stačit. Pokud tam je ovšem ta jedna hvězda.

Jaké projekty typicky hledáte?

Venture kapitál vyhledává projekty, které chtějí velmi rychle vyrůst a mají vysoké ambice. Ta ambice musí být zhruba taková, že když se mi to povede, změním způsob chování lidí na nějakém trhu, změním svět.

To zní, jako kdybyste hledali druhého Steva Jobse.

My hledáme druhého Jobse. To je sen všech venture kapitalistů. Rozhodně hledáme ty, kteří mají ambice, které se Jobsovi co nejvíc blíží. Podívejte se na Eduarda Kučeru s Pavlem Baudišem z Avastu, ti změnili svět, 170 milionů lidí má nainstalovaný na počítači antivirový program. Na lůžkách Zbyňka Frolíka z Linetu leží nemocní v 50 zemích světa. To jsou ambice, které u těch projektů potřebujeme vidět.

Jsou firmy, které ale vyvíjejí nové technologie a mohou změnit daný trh. Dávají do vývoje vlastní nebo rodinné peníze a často se ocitnou v situaci, kdy už mají produkt skoro hotový, ale neumějí distribuci, neumějí marketing. Kdo by jim s tím měl pomoci?

Venture kapitál je to, za čím by měli jít. Pokud ale neumějí distribuci a jsou zaměřeni na výzkum a produkt, není to z pohledu investora úplně praktické. Měli by si najít partnera, který je méně zaměřen na technologie a více se orientuje v byznysu.

Takže nějakého soukromého investora typu business angel?

To je dobrá cesta. Ten člověk jim nakonec ani nemusí dát peníze, ale vloží do projektu svůj čas a energii a schopnost posunout ho dál po obchodní stránce. Bez takového člověka, který umí dělat byznys, investor stejně nebude věřit, že firma ze svého produktu bude schopna byznys udělat.

Je v Česku dostatečně velká komunita těchto investorů?

Pokud se bavíme o osobách, které to dělají jako svou hlavní činnost, je ta skupina velmi malá. Ale pokud jde o lidi, kteří investují do začínajících nebo raně rostoucích firem nebo kteří jsou ochotni takto investovat, je ta skupina poměrně velká a rychle roste. Za posledních 20 let odrostly první generace podnikatelů, jejich firmy jsou pro ně zdrojem slušných příjmů nebo je prodali a získali tak nárazově kapitál. Tento kapitál jsou pak ochotni investovat do něčeho, co jim přijde zajímavé. Ti, kteří prodali firmy, jsou navíc ochotni se aktivně účastnit nějakého dalšího podnikání.

Jak by se k takovým lidem měla začínající firma dostat?

Musí se rozhlížet hlavně v oblasti, v níž chce sama podnikat. Měla by se podívat, jaké úspěšné firmy v daném oboru v poslední době v Čechách či na Moravě vznikly, kdo za nimi stojí, kdo je řídil, kdo byl generální ředitel, kdo je vlastnil a jestli se některé z nich v posledních letech neprodaly. Pokud se prodaly, kdo inkasoval peníze. Dnes je na internetu dohledatelné v podstatě cokoli. Pak je možné se dívat po tom, jaké konference, investiční fóra či workshopy se konají v Česku i v zahraničí, které jsou často zaměřeny na to, aby se setkávali podnikatelé a investoři.

Firmy si občas stěžují, že kultura tohoto soukromého investování v Česku není moc dobrá, protože investoři nechtějí moc riskovat, ale na druhé straně chtějí velké výnosy a podíly ve firmách. Je to obecný problém, nebo jde spíš o výjimky?

I já to na trhu vidím. Mrzí mě to, protože to k rozvoji trhu nepřispívá. Ale doufám, že na každého chamtivého investora připadá jeden racionální investor, který si je vědomý toho, že za riziko musí být nějak odměněn, ale nemůže to být tak, že vezme zakladatelům firmu. Souhlasím, že kultura investování do firem tady ještě není úplně rozvinutá. Ale na druhou stranu tady ani není rozvinutá kultura podnikání.

Investoři zase říkají, že sami podnikatelé nejsou mentálně připraveni pustit si do podnikání někoho dalšího. Setkáváte se s tímto postojem také?

Ano. Někdy to souvisí s neochotou ustoupit od toho, že podnikatel bude mít ve firmě 100 procent. To celkově souvisí s nevyvinutostí prostředí. Podnikatelé si neuvědomují, že 70 procent z velkého koláče je víc než 100 procent z malého. Určitě se to časem zlepší, ale nejde to moc urychlit.

Jak vnímáte iniciativu státu, který chce vytvořit seed fond, který by měl investovat i do rozvoje začínajících firem?

Vítám, když má stát zájem o start-upy, o začínající inovativní firmy. Vítám, že si stát začíná být vědom toho, že existuje něco jako venture kapitál, a má zájem to nějak podpořit. Ale na rozdíl od spousty lidí si nemyslím, že každá podpora venture kapitálu musí být smysluplná. Pokud se dívám na správu a fungování státu, obávám se nekompetence.

Ministerstvo průmyslu a obchodu však tvrdí, že vyčlení peníze, ale nechá lidi z investorského oboru rozhodovat o tom, do kterých firem je investovat.

To je ten lepší model a je to správně. Ale na začátku každého takového procesu je rozhodnutí úředníka. Pokud se bojím nekompetence, bojím se minimálně toho prvního kroku. Třeba komu se to svěří.

Kdyby i toto stát dokázal uhlídat, bude takový státní fond prospěšný?

V minulosti se objem peněz investovaných do začínajících firem blížil nule. Najednou přichází stát a říká, že tady máme 50 milionů eur bez ohledu na to, jestli je trh potřebuje nebo ne. Musí je zainvestovat, protože jsou alokovány z peněz Evropské unie. Na semináři ministerstva průmyslu k seed fondu jsem se zeptal, jestli se někdo díval na to, kolik peněz je český trh schopen v té startovní fázi absorbovat. Odpovědí bylo rozpačité pokašlávání. Vadí mi, že to je snaha o nějakou zkratku.

Druhou částí toho státního projektu je vybudování ekosystému, v němž budou mít začínající firmy podporu v podobě coachingu, mentoringu, marketingových, právních či byznysových konzultací. Tím bude pro následnou investici připraveno mnohem více firem než dnes.

To je pravda. Je třeba si ale uvědomit, že začínající firma potřebuje coaching od zkušeného kouče, potřebuje poradit od někoho, kdo tomu rozumí. Prostě se jen bojím nekompetentnosti, která ve státní správě je. Pokud ale všechno udělají dobře, můžeme se posunout výrazně kupředu.

Jakou roli hrají při vzniku nových perspektivních firem podnikatelské inkubátory, které vznikají při univerzitách či vědeckých ústavech?

Až děsivě malou. Nevím, jestli někde existují čísla o tom, kolik veřejných peněz nateklo do inkubátorů a různých vědeckotechnických parků a kolik globálně úspěšných technologií tím bylo puštěno na trh. Docela by mě to zajímalo.

V čem by měly inkubátory fungovat jinak?

U nás to sklouzlo k tomu, že jde o dotované kancelářské prostory, které mají sdílené zasedačky nebo tiskárny. Tím to končí. To ale není inkubace. Inkubátory, které vznikaly na anglosaských trzích, na vznikající firmu velmi aktivně působí, aby se vyvíjela. Jde o společný život firem v inkubátoru. Jsou to právní, účetní služby, daňové konzultace, společné akce, na které se přivádějí zajímaví hosté jako třeba podnikatelé roku, kteří těm začínajícím říkají, jak by to měli dělat. Kdyby inkubátory fungovaly dobře, tak Avast nebo AVG by v určité fázi svého rozvoje zamířily do inkubátoru. Jenže Eduard Kučera říká, že zjevně nejsou technologická firma, protože jim stát neuznává odpočitatelné náklady na výzkum a vývoj. Probili se sami, nikdo jim nikdy nepomohl. To přece nedává smysl.

Stal jste se veřejně známým účastí v televizním projektu Den D. Do jaké míry to byla jen show a do jaké míry to odráželo realitu investování do začínajících firem?

Show to byla ze dvou pohledů. My jako investoři jsme dělali investiční rozhodnutí během desítek minut. To v reálném životě většinou nenastává a k takovému rozhodnutí nejste nikdy tlačeni. Show to byla i proto, že tam byl Tomio Okamura, který se v reálném životě příliš investicemi nezabývá. Jinak to poměrně dobře odráželo celý proces dialogu podnikatele a investora. Otázky, které tam investoři kladli, byly stejné, jaké mají investoři, když přemýšlejí, jestli budou do nějakého projektu dávat peníze.

Ondřej Bartoš (36)

Je partner venture kapitálové společnosti Credo Ventures, kterou spoluzaložil v lednu 2009. První zkušenosti s podnikáním získal ještě před dokončením vysoké školy. Do prosince 2008 působil jako investiční ředitel společnosti MCI Management S. A., kde byl zodpovědný za správu investic v České republice, na Slovensku, v Rumunsku a bývalé Jugoslávii. Jako jeden ze soukromých investorů účinkoval také v televizním pořadu Den D, který vysílala Česká televize.

Takže otázky typu jak produkt chcete prodávat, jak ho chcete distribuovat, které v pořadu zaznívaly téměř neustále, jsou běžné, i když za vámi nějaká firma přijde s žádostí o peníze?

Ano, investoři je musejí klást i v reálném životě, protože spousta podnikatelů má pocit, že má úplně úžasný projekt, ale přitom se nad těmito základními otázkami vůbec nezamyslela. Je pravda, že do Dne D přicházeli lidé velmi nepřipraveni, protože byli opravdu teprve na začátku. To na smysluplnosti těch otázek nic nemění. A je dobře tyto základní otázky neustále opakovat. V tom je možná největší přínos podobných televizních show.

Do kolika projektů jste ve Dni D nakonec investoval?

Do šesti.

Jak se jim teď daří?

Jednomu se daří velmi dobře. Jde o zdravotní židle. Firma roste, je úspěšná, zakladatelé jsou šikovní a pracovití. Pak je projekt, který přežívá a zatím nedosáhl toho úspěchu, o kterém snil. Ale zatím mu zakladatelé věří a stále se snaží. A dost možná, že se jim ještě něco povede. Zbylé čtyři jsou mrtvé nebo ve stavu klinické smrti.

Stálo to za to, když čtyři ze šesti firem neuspěly?

To je život investora. Kdybych měl být v depresi z každého neúspěchu firmy, do které zainvestuji, nemohl bych dělat to, co dělám. Tím neříkám, že se mě to vůbec nedotýká. Ale v investičním byznysu musíme hledět neustále dopředu. Samozřejmě mi i ty čtyři neúspěšné projekty stály za to. I kdyby na konci měla být jen jedna úspěšná investice, bude to dobré. Zatím jsem v čistém mínusu, ale dost možná se ještě dostanu do plusu. Uvidíme.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče