Omyly rozdováděných myšek

19. prosince 2008, 15:02 - Soňa Sladká
19. prosince 2008, 15:02

Promarněná šance kvalitně obnovit legendu

U Myšáků proběhl velký předvánoční úklid. Vážně velký. Trval tři roky a proslýchá se, že stál velké peníze. Mají to tam opravdu vysmýčené, jen snad jako by ty myšky, co seskákaly z rodinného erbu slavných pražských cukrářů, všechno nějak rozdováděně popletly. Tak třeba zapomněly, že do cukrárny se z ulice chodí hlavně pro dorty (obzvlášť v neděli), měly by být tudíž hezky na ráně, a ne aby se za nimi muselo šplhat do patra. Tam člověk rád posedí jindy, má-li společnost a více času. Nablýskaná vitrína s luxusně prezentovanou zmrzlinou působí zajisté efektně, náplast na vizuální absenci sladkostí, a tudíž hostovo první zklamání, však nenabídne. Kam se poděly doby, kdy spodní cukrárna byla rájem mlsalů a spolu s protější City (někdejší Berger), Tatranem (Juliš), Astrou a Luxorem patřila i v době reálného socialismu k nejlepším ve městě. Jakkoli normalizační gastronomie neměla dvakrát co nabídnout, dodnes nám nevymizely z paměti jahody se šlehačkou, karamel, dort Florida či jahodový koktejl v typickém kameninovém kalíšku. Doba předrevoluční nehýřila novátorstvím ani inspirací, přesto se však s odstupem času zdá, že suroviny byly kvalitnější než dnes, kdy matérie narvaná éčky budiž smutným synonymem současné potravinářské velko- a bohužel i malovýroby. Místa, kde vám předloží věneček s opravdovým žloutkovým krémem nebo rakvičku s nesyntetickou šlehačkou, plněnou prosím vně i uvnitř, abys hledal lupou. Zpět ale k novému Myšákovi; konstatujeme, že myšky zřejmě také pozapomněly, jak to v jejich cukrárně vypadalo, když ji Myšák Otec roku 1911 otevřel. Neorokokové roztomilosti kam oko padne, štukování, v němž se rostlinné motivy proplétaly s ještěřičkami, rybkami, vážkami a jinou havětí, figurky Číňanů na krbových římsách… Nábytek prosím subtilnější povahy, kolem stolků jakési vyšší thonetky bez opěradel, aby prostor dýchal a nebránil v pohybu. Do oné doby se nyní můžeme přenést jen prostřednictvím nepochopitelně špinavě patinovaných štuků v přízemí a snad jediného pozoruhodného – ač jinak poměrně nenápadného – detailu, který představuje pečlivě provedená intarzie Číňanky s miskou ovoce na dřevěném obložení pravé stěny v přízemí. Myšičky se ale vykašlaly i na období art deco, na něž upomínají jen geometrické motivy na dveřích obslužných prostor. Ani jedno by ovšem v zásadě nevadilo, kdyby zvířátka při onom velkém úklidu projevila skutečně tvořivý přístup. Novodobého milovníka sladkostí však v horním patře vítá jakýsi paskvil; pakliže v první místnosti ještě existují náznaky volného prostoru (ač u vitrín s hlavní atrakcí – zákusky – člověk vysloveně překáží obsluze), v zadním salonku není jednoduše k hnutí. Ústřední box v sevření lavic brání v proudění vzduchu i návštěvníků. Velké židle i stolky překážejí o sto šest, na místě původního krbu je pietně vystavena fotografie pana Myšáka s jedním z jeho mistrovských děl a do tohoto klaustrofobního ovzduší hraje pamětníkům rádio. Zvláštní kapitolu si zasluhují osvětlovací tělesa. Vedle nejapných lampiček nad jednotlivými zákoutími vévodí hornímu i dolnímu podlaží obludné bílé svícny s žárovkami na pozadí bíle rámovaných kulatých zrcadel, které svou nevěrohodností připomínají kulisy televizních pohádek z 80. let… Zřejmě postmoderní vychytávka rozvíjející jeden z prvků originální štukové výzdoby a zároveň jedna z mála úliteb starým dobrým časům. Na mramorovém schodišti je fronta sestávající převážně ze starších dam dychtících ochutnat zdejší lahůdky. Jak postupujeme, přidal se k vizuálním dojmům i jakýsi nepatřičný vjem čichový: jeden z členů personálu, snad ve funkci maître de salle vítajícího hosty u dveří, neuvěřitelně čpí potem. Má podle všeho frmol, to však daný lapsus nemůže omluvit. Ve všech civilizovaných krajích je používání deodorantu (či výměna košile, v případě potřeby i několikrát za směnu) věcí zcela samozřejmou, u nás však bohužel stále ještě nikoliv… Horší entrée si lze stěží představit. Jsme dirigovány ke stolku v hlavní místnosti poblíž dveří, ústících do obchodních prostor Myšák Gallery, odkud proudí naštěstí ne zcela chladný vzduch. Zmocňujeme se jídelního lístku, pasouce po našich starých evergreenech. A vida, nacházíme jahody se šlehačkou, ovšem za šokujících 85 korun, karamelový pohár se šlehačkou stojí celých 120! (obsahuje jen obligátní tři kopečky vanilkové zmrzliny, karamel, šlehačku, oříšky a ozdobu). Nápojový lístek se předvedl patvarem smuthis (zřejmě překabátěné smoothies). Orientaci u vitríny s dorty komplikuje skutečnost, že kousky nejsou označeny názvem, nýbrž pouze čísly, připomínají tak jídla v čínských bufetech. Nepomůže nám valně ani jinak velice milá servírka, které nezbývá než ustavičně krčit rameny. Podnik je sice otevřen krátce, ale již kvůli dojmu, jenž by rád vzbuzoval, by mělo být samozřejmostí vyškolit personál tak, aby hosty mohl zasvěceně informovat. Co do nabídky jsme čekaly něco tradičnějšího. Solitér štrúdl je pokryt potravinovou fólií a evidentně není dnešní, navíc byl pokrájen na značně nevelkorysé řezy, jeden z dortů vypadá spíše jako chleba spojený žlutým krémem. Posléze volíme ony předražené jahody se šlehačkou, ovocný koláč, čokoládovou roládu a dort s malinami – kromě prvního dezertu jsme si scházející názvy musely vydedukovat samy. Mezitím dostáváme objednanou kávu (Piazza d’Oro), ovšem automaticky lungo, ač jsme žádaly prostě espreso. Je krásně servírována na porcelánovém podnosu se skleničkou vody, bílým i surovým cukrem a horkým mlékem, její chuť je však jen průměrná. Mattonka potěšila přítomností limetky. Na designovém talířku nejprve dostáváme roládu a dortík „s lesním ovocem“, jenž jsme si neobjednaly, nechceme však vytíženou servírku štvát zpátky k baru, a tak se s ním smiřujeme. Roládu tvoří tenký plát piškotu plněný výrazně čokoládovou pařížskou šlehačkou, celý kousek je obalen v drcených pražených oříškách. Na vrcholku má coby ozdobu bobeček žlutého krému, jakýsi společný jmenovatel takřka všech zdejších výrobků. Krém pravděpodobně povstal ze skutečného másla (ztužený tuk není znát) a pudinku, obligátně parfémovaného syntetickým etylvanilinem. Na roládě je věru nadbytečný, pokud vůbec, lépe by k ní pasovala obyčejná šlehaná smetana. Dort z lesního ovoce obsahuje dvě tenčí vrstvy piškotu spojené opět známým žlutým krémem, na korpusu spočívá směs mraženého ovoce – ostružin s červeným a černým rybízem – spíše tedy od lesa než k lesu. Vše bohatě zalito želatinou, jejíž výrobní proces se dle našeho názoru s jemnou pâtisserie absolutně neslučuje, a raději jej ponecháme bez komentáře. Dezert zdobí čepička šlehačky a čerstvá malina (sláva), zadní stěnu opět žlutý krém sypaný strouhaným kokosem. Oba kousky charakterizuje chutný piškot, čokoládová roláda vyznívá jako celkově podařenější.V ovocném dortu je na náš vkus příliš hutného krému, varianta s jogurtem či tvarohem by byla příjemnější. Hluboké zklamání představují jahody se šlehačkou. Vzhledem k zařazení na jídelním lístku do sekce Vzpomínání na pana Myšáka i ročnímu období jsme pochopitelně očekávaly tradiční plody v rosolu našeho dětství. V poháru ale pod šlehačkovou kopicí s několika lístky máty skomírají „čerstvé jahody“, napůl světle zelené barvy. Paradox je téměř k nevydržení, po desítkách a stovkách recenzních stránek, na nichž se hlasitě dožadujeme používání čerstvých surovin, nadešla chvíle, kdy si nad týmž počinem musíme hlasitě povzdychnout. Jsme v půli prosince, venku těsně nad nulou a čerstvé jahody by mohla očekávat snad leda zlá macecha. Skleníkoví či importovaní neduživci se nemohou pochlubit žádnou barvou, chutí ani zápachem. Nostalgicky vzpomínáme na starý dobrý rosol, který možná nepatřil ke světově nejproslulejším gastronomickým výdobytkům, ale vždy báječně potěšil. Z nevelké kostičky ovocného koláče, avizovaného obsluhou jako „taková buchta“, se vyklube celkem slušně chutnající piškot pokladený ovocnou směsí. Ten však s přibývajícím věkem pozbyl na piškotové lehkosti a proměnil se ve velice kompaktní strukturu. Po několika soustech jasně chápeme rozměr pádného a v podobných případech Francouzi používaného spojení étouffe-chrétien (cosi jako „udus křesťana“) a v duchu servírčino prozaické označení rozšiřujeme na výstižnější „taková dusivá buchta“. Podtrženo a sečteno, posezení u Myšáka bylo dosti útrpným počinem, zhruba připomínajícím piknik v odstavném pásu dálnice (leč abychom byly spravedlivé – bez přítomnosti dýmu, neboť, a to je nutno ocenit, kavárna je nekuřácká), vzhledem k hluku a nesmyslně uspořádanému interiéru v nás jen umocnil pocit všudypřítomné vřavy a chaosu. Plny těchto dojmů se snažíme co nejrychleji vyklidit pole a prcháme nikoliv snad bez placení, ale bohužel bez účtu (který zněl na bez pár korun pět stovek). Ten zůstal na stole…
Otázkou zůstává, proč se investor pouštěl do tak nákladného a ambiciózního projektu, pakliže jej nedokázal naplnit smysluplným obsahem. Rekonstruovat „Myšáka“ je pochopitelně výzva, ale nic zhola nemožného (kubistická kavárna Grand Café Orient v domě U Černé Matky Boží je toho důkazem). Sny a vzpomínky více než jedné generace snad stály za to, aby oživení naší nejrenomovanější cukrárny bylo pečlivější a zodpovědnější. Netušíme, jak se uprostřed přeplácaného postmoderního interiéru bez jakékoli atmosféry, navíc nad předraženou kávou a poháry a v lepším případě průměrnými dorty, cítí osmdesátiletá babička, víme jen, jak se v něm cítíme my. Z hloubi duše se nám stýská po harmoničtěji a lidštěji rozvrženém prostoru, příjemné hudbě (proč ne Oldřich Nový nebo Emma Destinová, jejichž jména majitelé používají jako reklamu), po možnosti na chvíli nerušeně spočinout a potěšit se pohledem na výsledek poctivé řemeslné práce, střižené Myšákovi na míru. V případě nezachovalého mobiliáře lze vždy sáhnout po jednoduchém, konzervativnějším řešení, kdy si scházející prvky legendy pozorovatel snadno domyslí sám. Podceňovat hosty a podsouvat jim nevkusný balast se nevyplácí.
Co se stane, až u Myšáka zapadnou dveře (mimochodem pěkně drhnou) za poslední várkou pamětníků, zhusta již podpíraných dětmi a vnoučaty? Že se svět nezboří? Turisté a méně nároční návštěvníci tu budou přece pořád. Zajisté, leč ona jedinečná, promarněná příležitost se hned tak opakovat nebude.

Cukrárna Myšák
Adresa: Praha 1, Vodičkova 31, Myšák Gallery
www.gallerymysak.cz Otvírací doba: po–ne 10–22

Výběr z dezertního lístku:
Pohár Lucerna (zmrzlina borůvková, citronová, jahodová, ovocný salátek, šlehačka, jahodová omáčka, čokoládová dekorace) 120 Kč
Jablko v županu 90 Kč
Tiramisu jahodové 90 Kč
Horké maliny (zmrzlina vanilková 3x, horké maliny, čerstvá máta) 120 Kč
Créme brulée 120 Kč
Banánek v čokoládě se zmrzlinou a šlehačkou 75 Kč

Výběr z nápojového lístku:
Káva Myšák (espreso, šlehačka, karamel) 75 Kč
Turecká káva á la Praha (mletá zrnková káva zalitá horkou vodou) 50 Kč
Ledová káva (espreso, led, plnotučné mléko) 65 Kč
Svařené víno (bílé, červené) 70 Kč
Čaj Pickwick (dle nabídky) 45 Kč
Piňa Colada (rum, kokosový sirup, ananas juice, smetana) 120 Kč
Mattoni 47 Kč

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče