Omyl pravice i levice

31. ledna 2012, 06:57 - Jaroslav Čech
31. ledna 2012, 06:57

Škarohlídi předem vyloučili, že se lídrům Evropské unie 30. ledna zdaří to, co si devět dní předtím přála Angela Merkelová ve velkém rozhovoru s novináři: „Nejprve všechno uklidnit a získat důvěru trhů.“ Horší ale je rostoucí vědomí, že kontroverzní politika vyrovnaných rozpočtů je asi stejně nedomyšlená jako kritické hlasy těch, kteří ji odmítají.

Foto: Profimedia.cz

Fráze o řešení „strukturálních problémů bolestivými reformami“ (Merkelová) známe nazpaměť a kdekdo je umí zesměšnit. Jak je to ale s alternativou? Americký prezident Barack Obama ve volebním roce 2012 přišel s ideou, která – vycházejíc z myšlenkového světa černých kronik – je pro média nejzajímavější už od samého začátku krize.

V Poselství o stavu Unie minulý týden Obama ohlásil založení „jednotky“ žalobců. Ta si má došlápnout na viníky americké hypoteční krize z léta 2007. Je třeba skoncovat – tak to prezident řekl – s „érou lehkomyslnosti“. Stačí jít po krku „pochybným praktikám“ a urodí se ekonomika, která „pracuje pro všechny, ne pouze pro několik bohatých“.

Obraz nepřítele

Francouzský vyzývatel Nicolase Sarkozyho v březnových prezidentských volbách, socialista François Hollande, se na mítinku v Bourgetu předminulou neděli nespokojil s pohrůžkou podvodníkům ve finančním sektoru. Vzal to šmahem. „Miluji lidi, zatímco jiní jsou fascinováni penězi,“ definoval se Hollande, tento skvěle situovaný příslušník vyšší střední třídy. A pak už vymaloval obraz nepřítele: „Můj opravdový protivník není jméno, není to tvář, není to strana. Neohlásil nikdy svoji kandidaturu, a přesto vládne. Tenhle protivník, to je svět financí.“ Tak pravil žák velkého Mitterranda, napodobující dodnes i jeho gesta.

Klíčové je, že tento typ rétoriky se nikdy nezabývá tím, jak a proč se „éra lehkomyslnosti“ či „vlády (nikým nevolených) financí“ rozmohla. Což je věru podivné, protože odpověď na tuto otázku je prvním předpokladem překonání problémové éry. Tytéž logické mezery najdeme i v řadách domácí opozice.

Vnější pohon

Stínový ministr financí ČSSD Jan Mládek vehementně navrhuje dva návraty: „Poučit se z minulých chyb“ a od finančního kapitalismu „se vrátit k reálné ekonomice“ a k „sociálně-tržnímu hospodářství“. Mládek navíc výslovně vyzvedl německý sociální, takzvaný rýnský kapitalismus. I když Německo je dnes Mekkou právě opačných – liberálních – principů, k nimž tlačí celý kontinent.

Jan Mládek se dokonce pokusil zdůvodnit přechod od sociálního státu na Západě k jeho demolici „po roce 1989“ jediným, dosti ploskonohým poukazem. Zmizel prý „strach z komunismu“, a proto nebylo již nutné „korumpovat pracující, aby se nedali ke komunistům“.

Liberálové i regulátoři jsou zde spřízněni způsobem, jakým si vysvětlují svět a společnost. Systémy podle nich trvají a proměňují se nikoli z „vlastních zdrojů“, ale ze synergického efektu milionů jednajících lidských bytostí, velkých společenských skupin i států, který – jako jakási cizí, samostatná síla – přerůstá všem aktérům přes hlavu a nutí je myslet i jednat určitým způsobem. Systém v tomto podání nám ale mizí z očí a řešení krizové éry jako by spočívalo už jenom ve správném přečtení lidského genomu. V praxi pak stačí „uvědomit si“ to či ono, vyhrát volby a „změnit politiku“.

Bludná dvojčata

Necháme-li stranou iluzi pravice, že srolováním státu do kouta rozkvete na parketách sama od sebe zelená louka investic, zaměstnanosti a růstu (nerozkvete), zbývá levicový – keynesiánský – blud. Daňová progrese vytvoří zdroje pro investiční injekce státu do ekonomiky, která – jakmile naskočí – pojede pak s vlídným dohledem státu jako ve zlatých 50. a 60. letech (nepojede).

Vlastně je to vyzkoušeno. Keynesiánci dodnes nevědí nejen to, proč „správná“ politika zabředla v 70. letech do stagflace (stagnace spjaté s inflací), nedovedou vysvětlit ani poválečný boom. Neoliberálové zase netuší, proč v 80. letech jejich útěk dopředu – do finanční sféry – před klesající mírou zisku v reálné ekonomice nastolil – alespoň pro některé – „permanentní růst“ jen přechodně a dneska je přivedl na okraj propasti. Tuší však, že nelze dvakrát vstoupit do stejné řeky. Že vrátit se není kam.

V této volbě mezi nemožnostmi vězíme všichni. Dokud se z fungování systému samotného nevyloupne možnost. Včas rozpoznaná, reálná a přijatelná.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče