Ombudsman Otakar Motejl: díky nám jsou zákony lidštější

06. srpna 2009, 12:02 - Petra Sýkorová
06. srpna 2009, 12:02

Ombudsman je jedna z institucí, které kdyby nebyly, tak se taky nic nestane. Říká to člověk, který o tom musí něco vědět – ombudsman Otakar Motejl.

Autor: Martin Siebert

Dodává ale, že díky práci jeho lidí je české právní prostředí kulturnější a naše zákony lidštější. Jeho celoživotní přístup k práci by se dal shrnout slovy klasika: Vším, čím jsem byl, tím byl jsem rád.

Říká se vám pane doktore, nebo pane ombudsmane?

Můžete mi říkat třeba můj ochránce, ale je to dost jedno.

Ombudsmanem jste od roku 2000. Změnilo se nějak od té doby fungování českých úřadů?

Mám pocit, že se to maličko zlepšuje. Vztahy mezi občany a úředníky jsou kulturnější, slušnější, zvolna do nich proniká myšlenka služby, roste snaha lidem pomoct.

Počet podnětů zasílaných vaší kanceláři ale roste…

U mě by si lidé mohli stěžovat na dva až čtyři miliony rozhodnutí ročně. Zhruba tolik rozhodnutí v oblasti státní správy každý rok vznikne. Ta rozhodnutí se občanů dotýkají a velmi často mohou být důvodem ke stížnosti. Takže našich šest až sedm tisíc podnětů za rok je naštěstí poměrně málo.

Proč myslíte, že se ty počty zvyšují?

Určitě je to tím, že býváme v televizi. Faktem ale je, že se lidé mnohem častěji než dřív snaží domoci svých práv, ať už skutečných nebo domnělých, a tak se samozřejmě častěji obracejí i na mne. Podcenit ale nemůžu ani to, že občas býváme v křížovkách – buď já, nebo ten úřad. A to se taky projeví. Prostě se o nás ví.

Jak vaše kancelář funguje?

Naše kancelář není žádný mocenský orgán. Nikomu nic nenařizujeme, nic nerušíme, nic nerozhodujeme, jen věci prověřujeme a pak doporučujeme a radíme. Jsme pouze takové romantické éterické postavy, které se vznášejí nad močálem a vykřikují, co je dobře a co ne.

Ombudsman je jedna z institucí, které kdyby nebyly, tak se taky nic nestane. Je to jakýsi pokus o zkratku v procesu odhalování chyb, které se dějí.

Já můžu společnosti přinést informaci, že například na stavebním úřadě něco nevyřizují. To ale vědí v tom městě všichni. Přijde na to i každý druhý novinář, když nebude líný. Já to ale dám na svém hlavičkovém papíru na vědomí příslušnému úřadu. To je ta zkratka. Navíc úředníkům neříkám jen, děláte to špatně, ale řeknu také proč a navrhnu jim, jak by to měli napravit a dělat správně. Na druhou stranu mohu také lidem, kteří nadávají na úřady, věrohodně a vážně vysvětlit, že chyba třeba nemusí být na straně úředníků, ale na jejich.

Co se u nás změnilo právě díky existenci ombudsmana?

Tak… já jsem se poměrně změnil. Vzniklo také jedno sympatické právnické pracoviště, které má svoji autoritu a celkem dobře komunikuje s dalšími právnickými institucemi. Do značné míry pomáháme právnímu řádu. Pohled na něj je u nás určitě kritičtější, jde nám o právo pro lidi, protože se každodenně setkáváme s jejich zcela konkrétními problémy.

Proto připomínkujeme připravované zákony i přesto, že nejsme na seznamu oficiálních připomínkových míst, a snažíme se zákonodárce přimět zamýšlet se nad dopady právních norem. Možná jsme částečně přispěli k tomu, čemu se říká právní kultura – že bychom ale dokázali nějaké zázraky revolučního charakteru, to ne.

Co znamená to my?

Zhruba 50 právníků. Vesměs jsou to mladí lidé – vsadil jsem na čerstvé absolventy právnických fakult. Nejsou úzce specializovaní, o aplikaci práva toho příliš nevědí, ale mají v povědomí celý právní řád, nedělá jim potíže se ptát, pracovat v týmu. Mají spoustu elánu a odhodlání. Nebojí se konfrontace se zaběhlými postupy státní správy.

Co znamená pro kancelář veřejného ochránce práv přijetí antidiskriminačního zákona?

Při jednání o přijetí toho zákona jsme odmítli zastupovat lidi v antidiskriminačních právních sporech. Na řešení problematiky diskriminace můžeme totiž mít tým maximálně patnácti lidí. Na tohle by jich muselo být tak sto padesát. Jsem přesvědčen o tom, že naše agenda by měla být spíše studijně-analytická.

A co si myslíte o významu toho zákona? | OTAKAR MOTEJL (77)|
|Narodil se 10. září 1932 v Praze. V roce 1955 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Následně vykonával advokátní praxi v Banské Bystrici. Od roku 1958 byl advokátem v Kladně, později v Praze. V září roku 1968 byl zvolen soudcem Nejvyššího soudu v Praze. V dubnu 1970 z něj ale odešel. Až do ledna 1990 se pak opět věnoval výkonu advokacie. V politických procesech přitom obhajoval řadu disidentů. V prosinci 1989 byl zvolen členem komise Federálního shromáždění pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu. Od ledna 1990 do srpna 1998 byl předsedou našeho Nejvyššího soudu. Od srpna 1998 do října 2000 byl ministrem spravedlnosti vlády České republiky. V prosinci roku 2000 se stal prvním českým veřejným ochráncem práv. O šest let později byl zvolen do druhého funkčního období – to uplyne v roce 2012. Jako mladý závodně plaval a byl vodním skautem. Aktivity související s vodou nebo sněhem dodnes patří k jeho oblíbeným.|
Antidiskriminační zákon v podstatě shrnuje to, co už v českém právním řádu existuje. Nikoho nepokoří a nikoho zrovna nezachrání. Mohl by hnout společností, ale zároveň by neměl nikoho poškodit. Toho se bojí jeho odpůrci. Například poslanec Marek Benda řekl, že mu ten zákon zabrání otevřít dívčí gymnázium. Jenže v tom zákoně se hovoří o okolnostech, které ospravedlňují výjimky tohoto typu. Takže pan Benda by si otevření svého gymnázia obhájit mohl – třeba tvrzením, že mu vadí počůraná prkýnka.
Je dobře, že se zaměstnavatelům mluví do toho, které lidi mají najmout? Antidiskriminační zákon jim říká, aby si vybrali toho, koho skutečně potřebují. Chce po nich, aby se při výběru nenechali ovlivňovat nějakými nepodstatnými vnějšími znaky – třeba tím, že člověk není tak hezký nebo že napadá na jednu nohu. Ten zákon má lidem říkat, dávejte si na mě bacha, jinak riskujete. Pokud se člověk bude chovat nehorázně nebo jen nehorázně upřímně, může na to doplatit. Připouštím, že pro zaměstnavatele je to výzva k tomu, aby se chovali pokrytecky, ale mít ve firmě jenom hezké holky nemusí být vždycky podnikatelsky výhodné. Na tom zákoně je dobré, že může zaměstnavatele dovést k tomu, aby se zamyslel nad kritérii výběru – a to může pozitivně ovlivnit pracovní trh. Co budete dělat, až nebudete pracovat jako ombudsman? Budu důchodce. Pořídím si psa, teď ho mít nemůžu. Naposledy jsem měl jezevčíka a teď to asi zopakuju. Budu si číst a chodit se psem na procházky… Taky do divadla budu chodit, to bude muset pes počkat, až se vrátím. To vám bude osmdesát… Spíš míň. Jsem v situaci, kdy už musím skončit, je mi sedmasedmdesát a mám za sebou teprve půlku funkčního období. Když jsem nastupoval, říkal jsem si, dědku, kam se cpeš, to chceš dělat do osmdesáti? Dneska, zítra, kdykoliv to můžu zapíchnout a měl bych to zapíchnout. Takže vám osobně asi nevadí, že zákon dovoluje jedné osobě setrvat ve funkci ombudsmana maximálně dvě funkční období. Myslíte si, že je to obecně dobře? Já jsem se ocitl v časově limitovaném pracovním úvazku poprvé v životě. Zastáncem časového limitu a toho, aby nebylo možné funkční období opakovat, jsem byl ale vždycky. Teď jsem spadl do vlastní jámy. Proč jste tedy do druhého funkčního období nastupoval? Nenašel se nikdo vhodný, kdo by byl ochotný to dělat místo mě. Ale já jsem nijak netrpěl. Nebylo to tak, že bych naříkal, protože mě ta práce v podstatě bavila – ostatně mě baví i teď –, takže to nebylo žádné velké odříkání. Jsem ale přesvědčen o tom, že má zkušenost z předcházejícího období nemá žádný pozitivní vliv na to, jak kvalitně svou práci dělám teď. Čím to je?

To, že se vedoucí funkce musí točit, platí obecně. Když jsem byl předsedou Nejvyššího soudu, věděl jsem, že budu předsedou Nejvyššího soudu, dokud neumřu. Člověk si zvykne, že ho nic moc nového nenapadá. Vytvoří si své stereotypy, falešné sebevědomí, pocit, že je výborný šéf, že to všechno dělá tím jediným správným způsobem.

Loni se konečně prosadilo, že budou časově omezené funkce předsedů soudů. Je to dobře. Po nějakém čase se totiž nedá čekat, že člověk přijde s novým řešením. Systém předcházejícího období, které ve zdraví přežijete, se vám zadře pod kůži. Když vám pak před nástupem druhého funkčního období ještě řeknou, děláš to dobře, chlapče, jeď dál, tak už úplně ztrácíte chuť něco zlepšit.

Soudci ale na rozdíl od vás z omezení funkčního období nadšeni nebyli. Proč by nemohl vést soud jeden soudce dlouhodobě?

Když jsou lidé ve vedení dlouho, dojdou jim nápady. Fakt je, že v dobře zaběhnutém systému moc vynálezů třeba není, ale člověk by měl zůstat v kontaktu s praxí.

Předseda soudu je především soudce, takže by měl soudit a měl by soudit ty nejtěžší věci, protože je nejchytřejší a nese odpovědnost za svůj soud. Předseda Evropského soudu pro lidská práva denně zasedá. U nás předseda soudu shání trubky na záchod, objednává opravu hromosvodu, vybírá auto, zařizuje nějaké mikulášské večírky, ochutnává chlebíčky, hádá se v závodní jídelně. Z našich předsedů soudů se stali velice dobře placení zřízenci ministerstva spravedlnosti, kteří se starají o administrativu věcí, jimž nerozumí.

Předsedům soudů to nevadí?

Je to obvykle hrozně baví.

Jak vás změnila práce ombudsmana?

Chodím rychleji. Jakmile totiž začnu někde na ulici lelkovat, obrátí se na mě někdo se stížností. Přemýšlím o tom, že si na dovolenou pořídím nějakou ochranku. Stačí totiž, abych si sednul na lavičku v parku, a už vedle mě sedí bába a začne do mě hučet. Když jsem byl na dovolené v Luhačovicích, sednul jsem si do kavárny na zahrádku – a dámy tam na mě stály frontu.

Vy lidi neodmítáte?

Musím je vyslechnout. Občas je poprosím, aby pochopili, že pospíchám, že nemám čas. Řeknu jim, ať napíšou do kanceláře. Tohle ale funguje, jen když jste v pohybu, to uvěří. Ale když sedíte v hospodě, máte smůlu. Nemůžete říct, paní, mě ty vaše problémy nebaví, táhněte si někam k čertu. V lepším případě můžete zaplatit a jít někam jinam, ale v těch Luhačovicích nebylo kam – ono tam totiž není moc míst, kde se může kouřit.

A máte lidi rád?

Furt ještě je rád mám, ale beru je sportovně. Nepřekvapí mě, že mi lidi lžou. Čekám to. Možná proto, že se podvědomě bojím zklamání. Člověka, který se na mě obrací a tváří se upřímně, beru s rezervou. Když mi líčí svůj příběh, hned se s ním nerozpláču. Lidi mám rád, ale nevěřím jim. Zachovávám si od nich odstup, abych nezpanikařil, když zjistím, že mi neříkají pravdu.

Poznáte, když vám někdo lže?

Asi to bude znít sebevědomě, ale pětapadesát let nedělám nic jiného, než že denně poslouchám lidi, kteří mi vyprávějí své příběhy – tak mám pocit, že se v tom odhadu málokdy mýlím. Myslím, že obecně platí staré advokátské poučení – čím více poznávám svého klienta, tím více rozumím jeho nepřátelům.

Nekomplikuje vám nedůvěra k lidem život?

Musím se otevřeně přiznat, že mám poměrně málo skutečných přátel. Ve svém pracovním okolí mám jen tři lidi, se kterými si tykám. Od lidí si udržuju určitý odstup, protože vím, že každý může selhat – stejně jako můžu selhat já. Komplikace by pak přineslo spíš nějaké zbytečné omlouvání se. Mně to takhle vyhovuje. Nikomu neberu právo prezentovat problém způsobem, který mu vyhovuje. Ale zároveň si pro sebe ponechávám právo člověku nevěřit.

Jste taková morální ikona národa. Čím myslíte, že to je?

Já měl spíš kliku. Ne že bych měl šťastný život, ale měl jsem kliku. Okolnosti mi byly příznivě nakloněny, nikdy jsem nebyl vystaven žádným enormním tlakům, takže asi proto můžu tak nějak vypadat. Ale ona to zase taková sláva nebyla.

Říkáte, že tím, čím jste, jste se stal spíš díky svému štěstí než díky zásluhám?

Ono to tak v životě chodí. Za něco si můžeme a za něco ne.

Čím jste chtěl být, když jste byl malý?

Přál jsem si mít továrnu na sýr. Bylo to za války a sýru bylo málo. V kvartě jsem chtěl jít na lesnickou průmyslovku, ale to mi profesorka rozmluvila, protože jsem nikdy nebyl dobrý na počty. Nic jiného jsem nijak zvlášť nepreferoval. Právníkem jsem se stal díky tátovi. Nebyla to touha, ale samozřejmá povinnost.

Jste za to rád?

Ano, jsem.

A co byste chtěl teď?

Mít hezký pohřeb.

Máte nějakou zásadu, nějaký ideál, kterého se držíte?

To se nějak vypařilo. Rozmělnilo se to. Život funkcionáře je přece jen trochu povrchní. Musíte se tvářit, že vyznáváte určité hodnoty, které ve skutečnosti zas tak moc nevyznáváte – ale k vaší práci patří je glorifikovat.

Proč se to tak musí?

Aby vás lidi měli rádi.

Co vás naučila práce ombudsmana?

Brát lidi s rezervou, nesázet na první dojem, nechat si od věcí odstup, snažit se dvakrát měřit a jednou řezat. Většina mých pracovních aktivit se odvíjí od informace, kterou nám někdo sdělí. Té můžu věřit, nebo ne. A zkušenost mě naučila být spíš skeptický. Jako mladý jsem lidem dost věřil, ronil slzy a byl vášnivý – ale z toho už jsem vyrostl.

Tenkrát jste chtěl zachraňovat svět?

Zcela jistě. Rozhodně jsem chtěl vyhrávat předem prohrané pře svých klientů. Hřímal jsem, vztekal se, křičel – i když jsem neměl pravdu.

A teď?

Teď nechci škodit. Asi v devadesátém roce jsem se naposled rozčílil tak, že jsem praštil pěstí do stolu. Ta ruka mě tenkrát dost bolela, to mě poučilo. Od té doby už jsem se nikdy tak neunáhlil – abych se nepraštil. Věci se dají řešit i jinak, často i líp než křikem a boucháním pěstí.

Jste vyrovnanější?

Pocity nezdaru nebo neúspěchu znám samozřejmě pořád. Díkybohu nejsou časté, ale jsou. Naštěstí jsem pochopil, že všechno špatné je k něčemu dobré, proto mě neúspěch tak nemrzí. Čas může ukázat, že to, co jsem dřív chápal jako neúspěch, byla vlastně moje výhra.

Byl jste advokátem, soudcem, ministrem – teď jste ochránce práv. Co pro vás bylo při rozhodování se o profesní kariéře podstatné?

Mě vždycky bavilo to, co jsem dělal. Z postu předsedy Nejvyššího soudu jsem ale po osmi letech zcela svobodně a dobrovolně odešel, protože jsem zjistil, že už jsem tam jenom pro parádu. Odcházel jsem víceméně otrávený, tenkrát mě omrzeli i ti lidé tam. Zvykli si na dobré bydlo. Devadesát procent z nich mělo vydatnou komunistickou minulost a já jsem je zaštiťoval. Připadal jsem si jako takový deštník a jejich sebevědomí mi lezlo na nervy.

Takže jsem odtamtud vesele odhopsal na ministerstvo. Šel jsem tam s jasným záměrem – tím byla reforma justice. Jenže se stalo to, co se stalo – vyběhli se mnou. Moje reforma sice formálně neprošla přes poslance, jenže to byl výsledek práce lobby mých kamarádů – těch soudních funkcionářů. Nechtěli přijít o lacino získaná privilegia nicnedělání předsedů soudů. Když mi reforma neprošla, řekl jsem si, že už ve vládě nemám co pohledávat, a podal jsem demisi.

To bylo na podzim 2000. Napadlo vás tenkrát, že byste mohl dělat ombudsmana?

Ne. Chtěl jsem do státního archivu. Pak za mnou ale přišli, jestli bych nešel dělat ombudsmana, protože nemohli nikoho sehnat. Díky Nejvyššímu soudu jsem měl z Brna lepší pocity než z Prahy. Víceméně jsem se nechal nachytat na to Brno.

Přestože každého normálního člověka spíš odradí.

Ta práce se mi zalíbila. Jednotlivé příběhy mě zase vrátily k tomu, co jsem dělal většinu života v advokacii. Začali k nám chodit stěžovatelé s těmi svými vymyšlenostmi a já jsem s nimi hrál takovou hru – že jim nevěřím a že jim to vymluvím – a celkem mě to bavilo.

Dělal jste v životě i věci, které vás nebavily?

Když se tak ohlížím zpátky, v životě jsem naštěstí vždycky dělal to, co jsem chtěl dělat. Nikdy jsem nezažil situaci, že bych musel dělat něco, co jsem nechtěl.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče