Olmo Omerzu: Bez psa by byl Rodinný film jen dobře zahrané melodrama

08. března, 12:43 - Iva Přivřelová
08. března, 12:43

Pochází ze Slovinska, nyní ovšem patří k největším nadějím českého filmu. Jednatřicetiletý Olmo Omerzu po dobře přijatém debutu Příliš mladá noc letos v Česku ukázal Rodinný film, který nadchl domácí kritiku, zaujal diváky a loni už se s úspěchem ukázal na zahraničních festivalech.

E15: Jak jste spokojení s návštěvností Rodinného filmu v kinech?

Jsme hodně spokojení. Rodinný film je ambiciózní a říká se, že takové snímky patří na festivaly a v kinech moc diváků nenasbírají. Tak jsme měli menší očekávání.

E15: Rodinný film několik měsíců cestoval s úspěchem po světových festivalech, než se dostal do českých kin. Jak moc máte jako režisér kontrolu nad jeho reklamou?

Mám nad tím kontrolu, protože ji chci mít. Ale sám neurčuju, jak bude reklamní kampaň vypadat, to vychází z dialogu s producentem a distributorem. Já bych třeba použil jen plakáty se psem, ovšem to bychom museli mít peníze na větší a delší kampaň.

E15: Obsah Rodinného filmu není jednoduché popsat, protože dost zásadních věcí se v něm stane až později. Recenze tak prozrazují, že portrét rodiny končí sledováním jejich opuštěného psa.

Kdybychom žili v ideálním světě, kde lidi chodí často do kina, schovával bych, že v tom filmu nějaký pes vůbec je. Divák by tak vůbec nečekal, že se děj může přesunout k němu. Na plakát bych dal jen název snímku a ostrov. V reálném světě jsme museli v propagaci použít tak atraktivní prvek jako je pes Otto.

Ale řekl bych, že diváci si stejně nepředstaví, o jak velký emocionální přesun půjde, i když si informaci o psovi přečtou. Rodinný film není ten typ snímku, který nefunguje, pokud o něm hodně víte dopředu. Ale dost jsem přemýšlel, jak s tím nakládat.

E15: Vyvolává Rodinný film v různých zemích různé reakce?

Překvapivě ani ne. Měl jsem z ohlasů trému, Příliš mladá noc byla komorní, Rodinný film už má širší dosah. Lidi z oboru nám ovšem říkali, že to je naprostý art a ať nepočítáme s tím, že když v něm máme Karla Rodena, tak na Rodinný film bude někdo chodit.

Na festivalu v Tokiu, který navštěvují obyčejní diváci, si lidi začali na sociálních sítích snímek doporučovat, posílali si fotky psa Otta. Jiné tituly prý takový ohlas neměly.

Zahraniční recenze i reakce mi ale dodaly sebedůvěru. Na festivalu v Tokiu, který navštěvují obyčejní diváci, si lidi začali na sociálních sítích snímek doporučovat, posílali si fotky psa Otta. Jiné tituly prý takový ohlas neměly. Tam jsme viděli, že i film, který vědomě pracuje s neklasickou strukturou a do určité míry brzdí emoce, může diváka zaujmout.

E15: Popsaly recenze Rodinný film tak, jak jste ho zamýšlel?

Já filmy začínám velmi intuitivně, nechám se nést proudem, ani neznám téma, teprve když mám hodně materiálu, začnu v něm hledat příběh a čistit ho. To mluvím o fázi, kterou mám asi nejradši, kdy píšu scénosled, v podstatě takovou povídku. Tehdy začnu zjišťovat, o čem film je a jsem si plně vědom jeho významů.

Taky píšu explikace kvůli dotacím od fondů. Občas se akorát bojím, že o smyslu svého filmu dokážu hodně napsat, už ale nevím, kolik toho do něj pak i dostanu. U Příliš mladé noci se mi zdálo, že určité významy v ní diváci úplně neviděli, že jsem něco měl víc zdůraznit. U Rodinného filmu jsem v recenzích našel to, co jsem psal v jeho explikacích.

Záběr ze snímku Rodinný film, zdroj: Endorfilm

E15: Vy tedy přesně víte, co který záběr vašeho filmu znamená?

Mě vždy bavilo snažit se kolem postav vytvořit nějaký svět a vstoupit do něj. Události nejsou klasicky exponované, není to tak, že by každá scéna posouvala děj dál. V mých filmech se děj víc odehrává pomocí oblouků, významů a motivů, které se vrství a propojují.

Čím déle se díváme, tím víc se do toho světa dostáváme. V Rodinném filmu nejdříve pochopíme svět lidských členů oné rodiny, ale pak se pozornost najednou přesune jinam. Proto si musím být plně vědom, co ve filmu stavím. Jinak bych mohl diváky mást.

E15: Postava, kolem které jste začal svět Rodinného filmu stavět, byl pes Otto?

Ano. Často se mi líbí nějaký nápad, který v naraci něco vymyká. Zajímá mě, co to s divákem udělá. Nedávno jsem viděl film Sázka na nejistotu a moc mě bavilo, že si v ní divák vlastně přeje, aby se už ekonomický systém zhroutil, protože fandí hlavním postavám, které si proti němu vsadily. A pak mu dojde, co ten krach bude znamenat.

Protagonisté nejsou úplně kladní, nic nezachraňují, víme tedy, že je někde chyba. To je jednoduchý a nenápadný způsob, jak se dostat k tomu podstatnému. U Rodinného filmu jsem byl zvědavý, jestli můžeme diváky odstřihnout od lidských postav, poté co se na ně konečně napojí, a nechat je se psem. Tím celý film pro mě vlastně začal. Bez psa by šlo jen o dobře zahrané melodrama.

E15: Navíc na Otta se diváci napojí emocionálně ještě lépe než na rodinu. Zvlášť když jde o roztomilou border kolii.

I proto je v celém filmu určitý odstup, aby pak pes fungoval. Dokonce jsem uvažoval i o rasách jako bobtail, které známe z rodinných filmů. Ale pak jsem si řekl, že už by to mohlo vypadat ironicky či parodicky.

E15: Fakt, že lidi soucítí víc se psem než třeba s chlapcem s nemocnou ledvinou, tu používáte i ironicky? Chcete, aby divákům došlo, že to není úplně správné?

Taky. Věděl jsem, že se divák na Otta emocionálně napojí. Ale protože jsou jeho scény dlouhé, dostane prostor přemýšlet o rodině z filmu i o své rodině. Ovšem falešná empatie, tedy lhostejnost vůči lidem a velký soucit ke zvířatům, podle mě už překročila míru, takže její kritika mi přišla taky důležitá.

S hranicí mezi ironií, odstupem a citem bylo těžké pracovat. Chtěl jsem, aby bylo jasné, že postavy události opravdu semlely, zároveň film neměl být příliš emocionální. Takže jsem herce tlumil, aby nebyli moc expresivní.

Záběr ze snímku Rodinný film, zdroj: Endorfilm

E15: Vy s herci rád dlouho zkoušíte. Jak se ale zkouší se psem, resp. třemi psy, kteří hráli Otta?

Už jsme je trénovali v Praze, ale nevěděli jsme, jak budou pak reagovat na vzduch a teplotu v Thajsku. Psí scény jsem nakonec postupně měnil, nejen podle lokací, jaké jsme v Asii našli. U psa natáčení funguje úplně jinak. Zdánlivě obyčejná věc je složená z různých úkolů. Většinou jdete proti logice psa, trochu ho klamete, aby něco udělal. Ale herecké zkoušky nejsou jen o kontrole. Čím víc jsou věci připravené, tím víc se pak můžete uvolnit a nechat se překvapit.

E15: Oba vaše filmy jsou české, novináři vás považují za českého filmaře, i když jste se narodil ve Slovinsku. Vnímáte to taky tak?

Mé filmy vznikají v koprodukci se Slovinskem, ale nemám pocit, že bych byl slovinský režisér. Studoval jsem tu, pracuji s lidmi odsud, můj prostor je tady a mám tu větší pracovní zázemí. Ve Slovinsku mám kolegy režiséry, ale ostatní profese tam neznám.

E15: V Česku jste začal natáčet celovečerní filmy ještě během studia na FAMU.

Už můj krátký film Druhé dějství šel do kin, Příliš mladá noc se taky dostala do distribuce, ani jsem neměl po škole pauzu, vše se přes ni propojilo. Proto mi přišlo přirozené zůstat v Česku. V mém případě studia na FAMU nebyla tak oddělená.

Po prvních dvou let už jsem uvažoval, jak se zapojit do filmové reality. Věděl jsem, že musím sehnat koproducenty, protože na můj typ filmů nejde získat peníze jen z jednoho zdroje. Tím jsem pochopil, že své filmy musím prezentovat. To tehdy FAMU ještě tolik nereflektovala.

E15: Příliš mladá noc měla premiéru v roce 2012. Jak se od té doby zlepšila situace českého filmu?

Zlepšila se hlavně díky filmovému zákonu. Bylo by to ještě lepší, kdyby tu bylo na film víc financí. Systém koprodukcí totiž funguje tak, že v cizině můžete žádat jen o určité procento částky, kterou získáte doma. Třeba Francouzi tak dostanou v Německu o dost víc peněz než my.

E15: Kdo jsou vaši oblíbení režiséři?

Nemám režiséry, jejichž dílo bych bral jako bibli a pořád se na ně díval. Spíš se vracím k určitým obrazům či scénám. Pořád mě baví první tři filmy Terence Daviese, pak mám moc rád nějaké snímky Maurice Pialata. Ne že bych se je snažil napodobovat. Spíš se dívám, jak v nich tvůrci vymysleli, jak něco vyprávět.

Autorka je spolupracovnicí redakce


Čtěte také:

Britský režisér Kapadia: Nejemotivnější jsou skutečné lidské osudy

Film o žokejovi Váňovi, aneb jak nemá vypadat dokument

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče