Olga Dvořák: Umělec má dostat šanci, ale musí se ukázat

Jaroslav Matějka 17. dubna 2015, 06:36  -  Jaroslav Matějka
17. dubna 2015, 06:36

V Česku je jen zhruba sto sběratelů současného umění a minimum komerčních prodejních galerií. To není dobrá vizitka. Podle Olgy Dvořák a Petra Šece, majitelů pražské galerie dvorak sec contemporary, je to dáno tím, že české elity stále ještě nejsou ochotné za umělecká díla utrácet.

E15: Současné umění se nabízí v mnoha metropolích. Traduje se, že Paříž je nejvzrušivější, New York nejlepší pro byznys. Jak je na tom Praha?

Dvořák: Praha má velký, ale zatím málo využitý potenciál. Promítá se do toho globalizace. Ostatně i taková Paříž je brána v New Yorku nebo Londýně jako „vesnice“. K centrům patří Londýn, New York, Miami, Curych, Hongkong.

Šec: A nejspíš už i Dubaj a Abú Dhabi.

E15: Trh v Praze je tedy jaký?

Šec: V Praze se začíná definovat. Na vyspělých trzích je to tak, že většinu významných umělců zastupují galerie, starají se o ně, investují do nich. U nás to tak není, což je právě znak rozvíjejícího se trhu. Umělci se zatím často prodávají napřímo sběratelům. Ono to zdánlivě vypadá pro sběratele výhodně. Ale neuvědomují si, že tak vlastně nemají garantovanou stoupající cenu umělce. U prodejů přes galerii je to jinak. Ta vozí vybrané umělce na mezinárodní veletrhy, podporuje je, seznamuje s dalšími sběrateli.

Naše galerie bude například v září prezentovat naše umělce na veletrhu v Londýně. Pak je šance, že cena i věhlas umělců poroste. O tohle se žádní sběratelé nepostarají. Z krátkodobého hlediska tedy možná pro ně je výhodné kupovat přímo, ale z dlouhodobého nikoli.

Dvořák: Na západ od nás umělec, který nemá „svoji“ galerii, to v podstatě provozuje jen jako koníček.

Když prodáváte dílo za 400 nebo 500 tisíc korun, musí tomu odpovídat úroveň celé vernisáže – instalace, investice do vytvoření děl, pozvánky v podobě uměleckého díla

E15: Kolik je dnes u nás komerčních galerií podobných té vaší?

Šec: Hodně galerií živí dotace, nefungují na komerčním základě a v nich vystavená díla se většinou neprodávají. My jsme jedna z mála galerií, která prodává současné špičkové české umělce: Davida Černého, Jirku Davida, Romana Týce, Jiřího Černického, Jakuba Matušku aneb Maskera a další. A to je náročné. Ono se to nezdá, ale zorganizovat třeba vernisáž na úrovni něco stojí, i milion korun. Když prodáváte dílo za 400 nebo 500 tisíc korun, musí tomu odpovídat úroveň celé vernisáže – instalace, investice do vytvoření děl, pozvánky v podobě uměleckého díla a tak dále.

E15: Jak mnoho takových vernisáží si můžete ročně dovolit uspořádat?

Šec: Hodně, ale aby to dávalo nějaký koncepční význam, tak děláme tak šest sedm výstav ročně.

E15: Spolupracujete s více než třicítkou umělců. Není to příliš?

Šec: Já myslím, že ne. Exkluzivně se staráme jen o tři čtyři umělce, ale my to portfolio musíme mít širší s ohledem na vkus sběratelů. Tak je to běžné všude, že galerie má základní jádro umělců a kolem nich další. Dvořák: Ono to vlastně funguje jako švýcarský bankovní dům, co nabízí creme de la creme. Vyhledává, posuzuje, analyzuje. Nakonec udělá nějaký výpočet, jaký má kdo potenciál jako investice a doporučí klientovi, jak se zachovat.

E15: Jak hledáte „svoje“ umělce? Navštěvujete ateliéry?

Šec: Ani ne, u nás jsou špičkové věci známé, jsme malá země. Je to spíše naopak, umělci vyhledávají nás. Naše galerie je oslovuje svou polohou v Dlouhé ulici, rozměrem, tím, že se snažíme o „newyorský“ styl. Jinde to není. I to je znak rozvíjejícího se trhu. Třeba ve Vídni je podobných galerií, jakou je ta naše, deset až patnáct. Nás by potěšilo, kdyby jich bylo v Praze také tolik. To by pomohlo všem.

E15: To asi souvisí s ekonomickou vyspělostí země…

Šec: Na jedné straně ano, na straně druhé ale naše ekonomická elita není zvyklá utrácet za umění částky v korunách, které stejně bohatí lidé utrácejí třeba v Německu v eurech. Není už pro ně problém koupit drahé auto, ale nezaplatí za umění.

Dvořák: Když přijdete do newyorského bytu, na hlavní stěně téměř vždy visí obraz, jehož cena odpovídá ceně bytu.

Šec: Vizuální umění v české kultuře nehrálo v minulosti nikdy tak významnou roli jako třeba v New Yorku, Londýně nebo Paříži. My jsme hlavně kultura divadelní, filmová, možná hudební. Zato v New Yorku se polovina společenského života odehrává kolem vernisáží. Stačí se jen podívat na některé filmy Woodyho Allena. O něco podobného se teď v malém snažíme u nás.

E15: Ceny současného umění letí nyní vzhůru. Co je vlastně určuje?

Dvořák: U někoho letí nahoru, u někoho neletí vůbec. U nás je hodně poradců, kteří se k tomu umí pěkně vyjádřit. Ale vždycky je dobré se zeptat: A do čeho dáváš, milý poradce, ty svoje peníze? Co jsi koupil? A to doporučuji i našim sběratelům. Já i Petr sami sbíráme současné umění. Umíme vytipovat talenty a starat se o ně. Aby jejich investiční hodnota za několik let výrazně stoupla.

Šec: Už před lety jsme si umělce pro sebe rozdělili. V jedné skupině jsou největší hvězdy, u nichž ceny jen stoupají, zmínil bych Davida Černého. A pak jsou další, v nichž jsou také kvalitní umělci, ale na trhu nedosahují takových cen. Je to možná i proto, že mají galerii, která je neumí prodat. Anebo nemají žádnou.

E15: Takže jste to vy, kdo hýbe s cenami na trhu?

Dvořák: Usilujeme o newyorský model. Podle něj se uspořádá výstava, za dva roky druhá a ceny děl jsou o padesát procent vyšší. A při třetí se ukáže. Je vidět, zda autor mezitím uspěl na nějakém bienále, soutěži, psalo se o něm, zúčastnil se veletrhů. Tohle všechno pak tvoří jeho cenu.

Šec: Mohu říci, že ceny děl všech umělců, které zastupujeme, s každou jejich novou výstavou stoupají. A sběratelé, kteří koupili na začátku umělcovy kariéry, jsou spokojeni.

Olga Dvořák (43)
Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Přednáší na katedře marketingu VŠE v Praze. Ve světě umění se pohybuje patnáct let. Pracovala pro aukční síň Dorotheum ve Vídni, je kvalifikovaná mezinárodní licitátorka. Založila Gallery Art Factory a osm let vystavovala open air velkorozměrové sochy v historickém centru Praha Sculpture Grande.

E15: A co když se to přece jen zadrhne. Jak postupujete?

Dvořák: Na umění je magické, že se to zastavit nemůže. Může se jen stát, že se obraz neprodal. Ale to neznamená, že ztratil cenu. Jen se ještě sběratel a obraz nenašli, muž a žena si nedali obrazně řečeno svatební polibek. Ono by to mohlo svádět k tomu, že se třeba rozhodnete odstartovat kariéru nějakého mladého umělce. Nasadíte cenu milion korun. Ale kde budete za dva roky? Bude jeho obraz stát milion pět set tisíc? Nesmíte ztratit důvěru sběratelů. Ceny je třeba stanovit korektně. Pokud je umělec dobrý, bude stoupat. Je důležité, aby měl sběratel dobrý pocit, že ho zachytil na počátku.

E15: Nestalo se vám někdy, že jste se spletli?

Dvořák: Každý sběratel má svůj vkus, proto máme hodně diverzifikované portfolio – umění, které šokuje, geometrickou melancholii, sochy a tak dále. Ze špičkových autorů, na které jsme vsadili, nepropadl nikdo.

E15: Nyní probíhá ve vaší galerii v Dlouhé ulici až do 15. května výstava Venduly Chalánkové. Tahle nekonvenční umělkyně sice vyvolává silnou pozornost, ale její díla budete asi těžko nabízet za statisíce.

Šec: Je to tak, bude úspěšná, ale za jiné ceny. Občas takové akce uspořádáme. Výstavy, které nemají komerční charakter, ale jsou zajímavé, přelomové. I tím si galerie vytváří nějakou image. Kdybychom dělali jen komerční výstavy, tak by nás to ostatně dlouho nebavilo a myslím, že ani sběratele. Jsme hrdí na to, že naše galerie je občas kontroverzní, inovativní. U nás proběhly výstavy, které zaujaly nejen média, ale i policii. U expozice Romana Týce, těch jeho obrazů z lidského popela, nám dokonce hrozilo, že ani neotevřeme.

Dvořák: Nebo David Černý u nás vystavoval Saddáma Husajna naloženého v akváriu ve formaldehydu. Zato v Polsku a Nizozemsku nesměl. Tam mu to zakázali. Šec: U nás nenabízíme jen díla za půl milionu a dražší. Máme projekt Art inkubátor. Nakupujeme začínající umělce, je to taková naše líheň, a jejich obrazy nabízíme v setech po třech čtyřech obrazech za třicet až padesát tisíc. Snažíme se podporovat talenty, protože hrozí, že zmizí. Je známo, že osmdesát procent absolventů uměleckých škol do pěti let po studiích s tvorbou skončilo. A pro začínající sběratele je to sázka na jistotu, za málo peněz dostanou balíček se třemi unikátními umělci, které vybrala nezávislá kurátorská rada a kteří jsou talenty na počátku kariéry.

E15: Prodáváte každému? Nebo jste schopni kupce odmítnout?

Dvořák: Sice to zní arogantně, ale raději prodáváme sběratelům, kteří umělce dlouhodobě sledují, mají ho rádi, čekají na jeho věci. Třeba Masker – na jeho nové obrazy jsou čekací seznamy. Je vyprodaný roky dopředu. Dříve, než proběhne vernisáž, než obrazy existují. Kdyby někdo přišel a snažil se zaplatit sebevíc, tak máme sběratele, které musíme u tohoto autora upřednostnit.

E15: Kolik je u nás vlastně movitých sběratelů? A sbírají podle vás umělecká díla pro radost, nebo jako investici?

Šec: U nás je dnes tak stovka sběratelů. Což není špatné na to, že se u nás trh pořád tvoří. Podle mne to většina z nich dělá pro radost, investičně tak deset procent. Ale i pro ty je radost vlastnit dílo, které je oslovilo. Klíčem k rozvoji celého byznysu je právě vznik silné komunity sběratelů, tam směřuje i naše hlavní úsilí posledních pět let. Sběratele bereme na veletrhy, založili jsme edukativní program pro ty začínající nazvaný Art Lovers Academy. Představujeme jim historii současného umění, radíme, jak investovat. A je to zajímá. Na příští rok je academy téměř vyprodaná. Třeba v Polsku ekonomické elity berou téměř jako svoji povinnost zakoupit dílo významného polského malíře. Tím podporují svoji kulturu. U nás to tak není.

Petr Šec (49)
Vzděláním inženýr, absolvoval Vysokou školu strojní a elektrotechnickou v Plzni. V roce 1993 založil komunikační agenturu Proximity Prague, která je součástí sítě BBDO Worldwide. Mezi lety 2007 až 2009 pomáhal provozovat Galerii Václava Špály. Galerii dvorak sec contemporary založil spolu s Olgou Dvořák v roce 2009.

E15: Není ale lepší investovat do někoho časem prověřeného? Koupit hodnotný obraz současníka připomíná trochu loterii.

Šec: To je dokonce velká loterie. Vezměte si jen šedesátá léta, kolik tehdejších umělců dneska má hodnotu? Pět, snad deset. V každé generaci jsou tak jen čtyři jména. Když dneska nakupujete obraz za 400 tisíc, musíte na to myslet.

E15: Díla kterých umělců se budou po letech prodávat za desetinásobek?

Šec: Já si myslím, že to bude David Černý, Roman Týc, mohli by to být Jiří Černický, Kryštof Kintera, Masker. Těm, kdo do nich chtějí investovat, dnes říkám: Tihle už něco dokázali, nejsou nejlevnější. Musíte ale najít odvahu. Stejně jako Kramář, když tvořil sbírku Picassů. Utratil na tehdejší dobu velké peníze a dneska mají obrazy ceny stonásobné.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče