Odplata klanu zazděných

18. února 2011, 15:36 - Miroslav Zámečník
18. února 2011, 15:36

Nepokoje byly vyvolány smrtící kombinací mnoha faktorů

Nepokoje byly vyvolány smrtící kombinací mnoha faktorů. Naplnit vidinu lepšího života je téměř nemožné

„Nastupuj, imbecile. Celý život jsem musela snášet tvoje blbosti,“ prohlásila podle agentur Lejla, kadeřnice transformovaná do kleptomanické manželky tuniského prezidenta Zína Abidína bin Alího, když hodlal setrvat na rodné hroudě a odmítal prchnout letadlem. Poslechl, odletěli, byť jejich švýcarská konta byla obstavena, vstříc nové budoucnosti. Přiznám se bez mučení, že nejsem expertem na země, jež užívají arabštiny jako oficiálního jazyka. Služebně jsem byl před lety v Egyptě, jinde pouze jako turista. Dnešní občanské nepokoje samozřejmě nutí i laiky k otázkám, proč právě teď a proč právě tam. Kdysi jsem se ptal nejlepších českých expertů, která arabská země je doopravdy úspěšná, přičemž jsem chtěl z odpovědi vynechat bohaté státy Perského zálivu. Bylo mi řečeno, že je to Tunisko. Nedá se říct, že bych souhlasil: k podezření, že zrovna tady asi nebude život úplně jednoduchý, mě přiměla jedna ulice na ostrově Džerba. Neboť málokde na této planetě lze spatřit tak orwellovský název jako „Třída kvality života“. Hrdě vyvedený nejen v arabštině, což by neznalce jazyka udrželo v blažené nevědomosti, ale i ve francouzštině, aby ta „kvalita“ byla zřejmá i cizincům. Bylo jasné, že nemá smysl se v takové kvalitě života přející zemi Tunisanů ptát, zda si o svém prezidentovi náhodou nemyslí totéž, co jeho vlastní žena. Míra svobody byla pocitově asi tak stejná jako v Rumunsku za Ceausesca někdy začátkem 80. let. Země lidí, kteří velmi dobře vědí, ale strašně se bojí, a mají důvod. Pojmenovávat ulice po kvalitě života umějí diktatury, normální státy si to rády odpustí.

Hlavně pryč

Naopak Egypťané si už před pár lety klidně pustili pusu na špacír. Třeba ten pohledný a velmi chytrý kluk z „dive shopu“, studoval v Káhiře vysokou školu, nějaká práva a business management. Potápěli jsme se spolu kolem korálových útesů kousek na jih od starořímského rudomořského přístavu Myos Hormos a hledali mořské želvy. Na břehu jsme si pak povídali o životě v Egyptě. „Vůbec si nedovedete představit, jak zkorumpovaná je naše vláda, jak shnilý je celý tenhle režim. Jak strašně jsem bez šancí já nebo kdokoli jiný, i se svým vzděláním, ovšem bez konexí,“ řekl tehdy onen mladý muž. Bez víz se neměl mladý Egypťan kam hnout, a nic lepšího než „dive shop“ ho nečekalo. Podle jeho slov nejrychlejší cestou z beznaděje bylo sbalit nějakou Němku a vypadnout. Prostě „just to get out of here“. Jeho věty předznamenávaly léta před tím, co se nyní stalo v Tunisu a Káhiře: frustraci všech mladých, plně gramotných. Tedy nejen anglicky plynně hovořících mladých kluků, kteří možná nedostávají na arabských univerzitách nejlepší vzdělání, ale perfektně si uvědomují, na čem jsou. Zazděni v Egyptě.

Dokonalý recept na frustraci

A to ještě hovoříme o privilegované kastě. Co by za takovou zajímavou a neslužebnou práci v cestovním ruchu a příležitosti s tím spojené dalo mnoho jeho méně vzdělaných a jazykově zdatných vrstevníků. Za pár dolarů denně stlát a poklízet po zahraničních turistech v nějakém rudomořském „all inclusive“ resortu, dívat se na všechno to obžerství a non-stop popíjení, civět na ty spoře oděné ženy a zároveň vědět, že role se nikdy nevymění. Ano, člověk musí tu jejich neobyčejnou zdrženlivost a neagresivní náturu obdivovat. Ovšem být pologramotný výrostek bez pravidelné práce někde na venkově, kde výměra orné půdy na obyvatele klesla během pár let na třetinu a nedosahuje ani poloviny pozemku českého rodinného domku, nebo ve slumech egyptských měst, bez naděje na to, že se jednou ožení a povede normální život. A zároveň vidět v televizi všechny ty svody konzumního způsobu života, to musí být teprve recept na frustraci. Nějak na ni nemáme cit.
Samotné označení „arabský svět“ nebo Arabové je velmi nepřesné – žádný Egypťan se primárně neoznačí za Araba. Tím je v jejich očích člověk z Perského zálivu nebo ze Saúdské Arábie. Ani Maročan nebo Tunisan by neřekl, že je Arab. Núbijec z jižního Egypta nebo severního Súdánu od Wádí Halfy není Arab, byť hovoří arabsky. Nám to splývá a neregistrujeme často velmi výrazné rozdíly mezi jednotlivými zeměmi od Atlantiku až po Perský záliv, s často odlišnou kulturou, ekonomickou vyspělostí a sociální strukturou.

Co jsme vlastně nevěděli

V posledních týdnech často čteme o bariérách, jež brání úspěšnému vstupu „arabského světa“ do moderní současnosti. O překážkách v podobě negramotnosti, absence demokratických zkušeností, vlivu armády, islámu, dědictví koloniální minulosti, a bůhví čeho ještě. Rozeberme si jeden argument po druhém. Absence demokratických tradic a institucí není žádné arabské specifikum. Kupříkladu demokratická zkušenost východní Asie je nulová. Do Japonska byla demokracie importována Američany po katastrofálně prohrané druhé světové válce. Ostatní země se k ní dopracovaly ještě mnohem později, Čína a Vietnam jí dodnes nemají. Vliv armády jako retardér rozvoje rovněž není specifickým rysem arabských zemí. Jižní Korea byla před padesáti lety nejen chudší než africká Ghana, ale také to byla vojenská diktatura jako řemen a vojáci tam vládli ještě v 80. letech. Ani Tchajwan na tom nebyl jinak. Turecko mělo jak silný vliv armády, která bděla nad sekulárním charakterem Turecka již od časů Mustafy Kemala Ataturka, tak vládu mírně stranící islámu. Oproti severoafrickým zemím jde přitom o veleúspěšný stát a inspirující vzor.
Tvrdit, že negramotnost, chudoba a populační růst je oním retardérem demokracie a ekonomického rozvoje, to také není úplná pravda. Indie neměla výrazně jinou britskou správu než Egypt nebo Irák, negramotných má stovky milionů, v přepočtu na obyvatele je chudší než drtivá většina arabských zemí, o populačním růstu ví své. Přesto je již od roku 1947 největší světovou demokracií. A dnes přímo kypí nadějí a sebevědomím daným vysokým růstem, že tohle století jí bude patřit.
Ani islám není překážkou. Multietnická Malajsie s politicky dominantními Malajci vyznávajícími islám na tom není o nic hůř než buddhistické Thajsko. A taková Indonésie, kterou stíhaly v minulosti všechny zmiňované neduhy – negramotností počínaje přes extrémní chudobu, silný populační růst, kolosální korupci a dominantní vliv armády, je dnes nejlidnatější islámskou zemí a jde docela úspěšně dopředu. A to jak k demokracii, tak k lepší vládě a ekonomické prosperitě. Svých problémů má habaděj, ale málokdo by nad ní lámal hůl.

Nejsou stejného druhu

Je-li na „arabských“ zemích něco generického, a opět z toho vynechme bohaté emiráty v Zálivu (které mají svoje problémy), je to kombinace všech zmíněných retardérů rozvoje. Právě tato kombinace musela v zemích s většinou silně autoritářskými režimy, neposkytujícími možnosti svobodně ventilovat jiné názory a proniknout do úzké vrstvy privilegovaných, nevyhnutelně vyústit ve frustraci mladé generace ze života bez perspektivy reálného zlepšení. Všechny tyhle země jsou mladé – věkový medián je nesrovnatelný s čímkoli v Evropě. V praxi to pro vlády zemí v tomto celém pásmu znamená jednak významnou zátěž se vzděláváním mladé generace a s nalézáním práce pro ni.
Jenže vzdělání v čem? A jakou práci?
Indie dovedla vytvořit síť pozoruhodných technických univerzit, které chrlí počítačové a jiné technické experty. I když je jen malé procento z indických vysokých škol v mezinárodním srovnání opravdu dobrých, kolik ekvivalentů takové univerzity jako Indian Institute of Technology najdete v pásu od Rabatu po Bagdád?

Kde jsou ta místa?

Kdysi zemědělská populace nemá dostatek půdy na to, aby mohla zůstat na venkově a žít tradičním způsobem života, a tak urbanizace v arabském světě rychle roste. Problém je, že v arabských zemích velmi obtížně hledáte příklady úspěšných exportních oborů zpracovatelského průmyslu schopných vytvářet velký počet pracovních míst pro nastupující generaci. Z jednoduchého důvodu: s výjimkou států v oblasti Perského zálivu chrání arabské země svojí ekonomiku relativně vysokými celními i netarifními bariérami. Výsledkem je nekonkurenceschopnost zpracovatelského průmyslu v mezinárodním měřítku a neschopnost vytvářet pracovní místa. Lákání zahraničních investorů těmto zemím kvůli vysokému ochranářství a byrokratické zátěži také nejde. Notoricky oblíbené jsou požadavky na zapojení „lokálních partnerů“ do joint venture se zahraničními investory. Na papíře to sice mnohde jde i bez partnera, ale příslušná povolení jaksi váznou. Z toho samozřejmě profitovaly místní nepotistické kliky. Ale pro odvětví, jež jsou vystavena tvrdé mezinárodní konkurenci a soutěži o investice, je tenhle koktejl smrtící. Nedovedou ho vyvážit ani nízké mzdy, navíc je zde konkurence východoasijských zemí, které investory lákají podstatně efektivněji.

Nevyužité komparativní výhody

Nerostné bohatství – zejména ropa a plyn – jsou zdrojem renty, o níž soupeří pouze elity. Příjmy z vývozu nerostných surovin nejsou využívány pro rozvoj infrastruktury a lidského kapitálu ani zdaleka v potřebné míře.
Pro lidnaté země této oblasti představují exportní potenciál služby. Ale pozor – například v centrech sdílených služeb se země jako Egypt ani zdaleka nepřibližují Indii s její rozšířenou angličtinou. Cestovní ruch sice může být významným zaměstnavatelem tam, kde pro jeho rozvoj existují dobré podmínky. Také se jím třeba právě v Tunisku nebo Egyptě stal, ale většinou generuje jen málo kvalifikované, a tedy i placené pracovní příležitosti. Valná část zisků je navíc realizována jinde.
Shrňme to: až příliš mnoho zemí severní Afriky a Blízkého východu si zadělávalo na problémy celá desetiletí. Nejen že se tamní autokratické režimy vzpíraly obyvatelstvu poskytnout demokratické a občanské svobody. Ony k tomu připojily ještě nesvobodu ekonomickou a kromě toho i nevýkonnou a úplatnou byrokracii.

Příliš jiné, příliš vzdálené

Nedá se říct, že by země „arabského světa“ šly tvrdohlavě proti proudu a nepodnikly žádné reformy s cílem zlepšit ekonomické a sociální podmínky. Ale stačí si přečíst mezinárodní srovnání: pravidelným přehledem Doing Business Světové banky (http://www.doingbusiness.org/reports/doing-business/doing-business-2011) počínaje a indexy ekonomických svobod americké Heritage Foundation (http://www.heritage.org/index/explore?view=by-region-country-year) konče. Je z nich zřejmé, že proti zemím s jasným tahem na bránu bylo zlepšení spíše parciální a nemohlo navodit podstatnou změnu stavu. Zkuste si udělat vlastní analýzu, mně z toho ale vychází jediné: naplnit očekávání lepšího života bude pro jakékoli nové vlády, ať již s demokratickým mandátem nebo bez něj, v podstatě nemožné. Minulý týden jeden český zpravodajský server umístil kouzlem nechtěného hned vedle zprávy o sexuálním napadení americké televizní reportérky (ohrožované davem asi 200 mužů na káhirském náměstí Tahrír) zvláštní nabídku do jednoho rudomořského egyptského resortu. Za 18 tisíc, all inclusive, no neberte to. Asi na ty frustrace arabského světa opravdu nemáme cit.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče