Odejde Sobotka za Mertlíkem?

10. února 2003, 00:00 - Dušan Šrámek
10. února 2003, 00:00

Vladimír Špidla a Lubomír Zaorálek převzali do svých rukou otěže řízení státu. Tato událost nastala shodou okolností vzápětí poté, co menší koaliční strany řekly jasné "ne" snahám svého dominantního vládního partnera o progresivní zdanění bohatých. Obě události nemají nic společného pouze na první pohled.

Ve skutečnosti právě ono přesunutí mocenských pozic bude vypovídat o tom, zda a co budou vůbec schopni lidovci a unionisté v řízení věcí veřejných ovlivnit. Jediná pravomoc, která nepřechází na oba představitele jednoho křídla ČSSD, je možnost vyhlásit předčasné volby. S tím totiž ústava nepočítá. Špidla však může navrhnout Zaorálkovi demisi ministrů i celé vlády, Zaorálek dokonce může rozpustit Poslaneckou sněmovnu. Jeho pravomoci by pak přešly na předsedu Senátu. Tuto variantu si však s ohledem na to, že by do čela státu vstoupil Petr Pithart, tedy člen menší koaliční strany, těžko představit. Nikde ale není řečeno, že se pemiér nemusí pokusit ztrestat demisí odbojné členy kabinetu, nota bene i z vlastní strany. To, že se jak Zaorálek, tak Špidla zaklínají, že svých nově nabytých pravomocí nezneužijí, je sice hezké, ale realita může být jiná. Při zásadní neshodě ve vládě, která by mohla přerůst ve vládní krizi, může být nakonec demise jediným prostředkem jak udržet vládní jednotu. A právě reforma veřejných financí, která se stane oním Rhodem, na němž bude kabinet i parlament v době prezidentského bezvládí skákat, se může stát oním důvodem k podání demise. Prosincová reforma z pera expertní skupiny ministra financí příjemně překvapila všechny ekonomické odborníky i pravicovou opozici. Jaké tedy bylo rozčarování, když místo jasně zvoleného reformního odhodlání označil na zasedání vlády Špidla materiál pouze za pracovní. Komise, kterou zároveň jmenoval, svým složením nedává příliš nadějí, že reforma půjde tím směrem a tempem, jímž by jíti měla. I přes některé dílčí práce se dnes prakticky zastavila. Dokud nebude existovat jasné politické zadání, kudy reformu veřejných financí nasměrovat, nepodaří se tento bod mrazu překonat. Přitom na vině je v současnosti nejsilnější vládní strana. ČSSD namísto odborné politické diskuze nad stěžejním bodem vládního prohlášení přešlapuje na místě. To ostatně ukázalo poslední jednání jejího nejvyššího orgánu. Strana namísto jednání o reformě stále sehrává pro veřejnost a ostatní politické síly nepochopitelné tanečky okolo volby prezidenta republiky, aniž by ve směru reformy dokázala říci jasné slovo. Přitom je stále jasnější, že toto slovo nepadne až do stranického sjezdu, který se má konat v březnu. To už ale bude na vládu tlačit termín vypracování státního rozpočtu. Vzhledem k tomu, že bude rozpočet na příští rok klíčovým z hlediska dalšího vývoje reformy veřejných financí, měl by být připravován dříve než v minulých letech. Nejenom termín je však neuralgickým bodem reformy. Srovnání se světem ukazuje, že fiskální reforma může být úspěšná pouze tehdy, pokud je provázena výraznějšími škrty na straně výdajů než příjmovými opatřeními. Dosavadní signály zevnitř ČSSD však spíše ukazují, že modifikace reformy může vést právě tímto nežádoucím směrem. Tomu odpovídají i oficiální výstupy z ministerstva financí. Zatím směřují do sněmovny pouze zákony na zvýšení spotřební daně, aniž by byly adekvátně doprovázeny jinými normami, které by toto opatření v celkovém daňovém zatížení učinily daňově neutrálním. Zásadní spor se ale zřejmě rozhoří o majetkové daně, respektive o progresivnější zdanění nejvyšších příjmových skupin obyvatelstva. A to i přesto, že původní scénář reformy s možností progresivních daní okrajově počítá. I když by jeho dopad v případě realizce nebyl příliš významný, může se stát symbolem pro celou reformu. A tak prohlášení o možné progresivitě daní může být onou pověstnou kapkou, o niž přeteče pohár trpělivosti liberálně zaměřených politiků vládní koalice. A to nejenom v řadách koalice, ale i na reformním křídle ČSSD. Pak se může stát možnost demise v rukách tandemu Špidla-Zaorálek nebezpečnou protireformní zbraní. Zbraní, která se může například obrátit i proti současnému ministru financí. Že by se opakoval v pozici Bohuslava Sobotky případ Pavla Mertlíka? Na Mertlíkově straně stál tehdy prezident. Dnes tam nestojí nikdo. Daleko horší pro osud reformy ale je, že v případě výrazněji protirefomních zákonů není nikoho, kdo by takovéto zákony vetoval.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče