Ode zdi ke zdi

04. listopadu 2010, 19:01 - Jefim Fištejn
04. listopadu 2010, 19:01

Komentář

Zvrat, k němuž došlo v americkém veřejném mínění v poměrně krátkém čase, nemá obdoby. Zejména Evropa, která ještě nedávno vítala Baracka Obamu frenetickým potleskem, se táže ve stavu nejvyšší duševní tísně: co se vlastně s Amerikou stalo? Kam zmizely ty davy nadšenců, které při slovech „naděje“ a „změna“ upadaly do vytržení a vážně věřily, že s prvním černošským prezidentem přichází doba všeobecné blaženosti? V roce 2008 Obama zvítězil v prezidentském klání poměrem 53 : 46 procentům. Není to zrovna zdrcující triumf, ale vcelku slušný výkon, čtvrtý nejlepší mezi demokratickými kandidáty v dějinách. Zhruba ve stejném poměru dopadly tehdy volby do Kongresu. Stranický stratég demokratů James Carville, zjevně zpit úspěchem, předpověděl, že od této chvíle bude jeho strana dominovat politické scéně celých čtyřicet let. Dominance Obamových spolustraníků vydržela pouhých 40 týdnů – již v srpnu roku 2009 republikáni poprvé předstihli své soupeře v průzkumech veřejného mínění. Nyní se obrat dokonal: nevídaným ziskem 60 nových mandátů opanovali Sněmovnu reprezentantů a ztenčili na minimum demokratickou většinu v Senátě. Když k tomu dodáme vítězství „rudých“ (ještě že barevná symbolika je za Velkou louží opačná než u nás!) ve volbách guvernérů v poměru 2 : 1, bude obraz zkázy úplný. Pomineme-li skutečnost, že bublina zázračných očekávání spojených s hypnotizérskými schopnostmi nevšedního rétora byla od počátku odsouzena ke splasknutí, prudkost změny přece jen vyvolává otazníky. Obama sice mnohé sliby neplnil, ale nijak nápadně velké „boty“ také nedělal, jeho praktické počiny se ovšem vyznačovaly neobyčejnou váhavostí. V čem tedy tak zásadně chyboval, že proti sobě poštval většinu krajanů? Jak sám Barack Obama, tak pokrokové křídlo americké sociologické a ekonomické elity sdíleli (a stále sdílejí) představu o tom, že doba hospodářské krize si nutně žádá většího státního zasahování. V krizi je třeba prudce posílit vedoucí úlohu státu – to je hlavní poučení, které si vzali z Nového údělu, Rooseveltova programu překonání Velké deprese z 30. let minulého století. V těžkých dobách prý voliči mají větší pochopení pro mohutnou expanzi státního aparátu a přiklání se ke straně, která jim takovou expanzi nabízí. Z této představy vycházel Barack Obama v celém svém počínání: když schvaloval finanční injekce do četných státních agentur nebo když tlačil přes Kongres reformu zdravotnictví. Avšak vědeckou povahu tohoto postulátu mnozí znalci právem zpochybňují. Faktem je, že Nový úděl nikdy nedokázal snížit nezaměstnanost pod deset procent. Nedokázal ani trvale udržet voličskou přízeň. Veřejná nálada se v závěru dekády měnila a podle všech průzkumů Rooseveltovi demokrati v roce 1940 směřovali k jisté porážce. Před debaklem je zachránil vstup Ameriky do druhé světové války. O tom, že ekonomické potíže mobilizují zcela jiné voličské skupiny než klienty pečovatelského státu, by mohli psát romány evropští sociální demokraté: ačkoli slibovali stavět všude „hladové zdi“, projeli všechny možné volby v zemích Starého světa. Pokud ekonomická opatření schválená v první polovině funkčního období záhy nepřinesou kýžený efekt, k druhé prezidentské kampani se Barack Obama dobelhá coby „chromá kachna“. Tím spíše, že pronikavé úspěchy v jiných oblastech nejsou na obzoru. Velká neurčitost panuje ve všech zahraničně-politických podnicích současné vlády: na Blízkém východě, v Iráku či ve vztazích s Íránem. Jen s Afghánistánem je jasno: ve vítězství už nikdo nedoufá. I vztahy s Čínou mají daleko k ideálu: vůči euforii „obamických“ změn zůstal Peking imunní. „Reset“ ve vztazích s Ruskem stojí a padá s ratifikací smlouvy START-2, a ta je nyní nejistá. Volební kampaň ukázala, že americká společnost je mimořádně polarizovaná. Raketový vzestup „Hnutí čajových dýchánků“ je vlastně rubem fenoménu, jenž vystřelil k moci Baracka Obamu. Jeho podstatou je hluboká nedůvěra k politickému establishmentu země. K závěru prvního desetiletí 21. století dospívá Amerika k vědomí, že se nachází na historické křižovatce. Nemá sílu „uřídit“ svět, který nyní vypadá jako děravý pytel blech. Nemůže se ani vrátit ke spásnému izolacionismu a oddat se sebezdokonalování – globalizovaný svět se jí drží jako klíště. Radikalizace diskuse v americké politice je odrazem skutečnosti, že odpovědi na výzvy doby nezná nikdo, i když jsou zapotřebí teď a tady. To rozhoupává kyvadlo veřejných nálad ode zdi ke zdi. A jelikož Spojené státy nadále disponují souhrnnou mocí větší než zbytek světa, dopady jejich trýznivých záchvatů pocítíme všichni.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče