Odchody diktátorů

12. května 2003, 00:00 - Jan Patočka, publicista
12. května 2003, 00:00

Rozhraní dubna a května by mělo Unesco nebo nějaká další přežilá organizace Spojených národů vyhlásit za období útěků novodobých diktátorů. V těchto chvílích k nim přibyla i rodina iráckého Saddáma Husajna, jehož syn Kusaj odvezl ještě před tím, než upláchl, přes miliardu dolarů.

Svátek by mohli slavit i diktátoři, kteří jsou stále u moci. Je jich pořád dost. Začátek května je v našich krajích spojen s koncem druhé světové války. Časy tzv. protektorátu symbolizuje postava K. H. Franka. Málokdo by v něm viděl také pragmatika. Jeho protičeský fanatizmus byl předpokladem k tomu, že skončí dobře provedenou sebevraždou jako jeho vůdce nebo kolega Henlein. Z tohoto omylu byli vyvedeni zaměstnanci České národní banky, kterým nařídil, aby mu vydali těsně před vypuknutím pražského povstání všechny devizové rezervy. Jaká podoba s Husajnovým synkem! Sebrat peníze na poslední chvíli, primitivizmus, který byl a bude vzápětí potrestán! K těmto primitivům budiž počítán i inteligentnější Mussolini, jehož na útěku do Švýcar (kam by jej stejně pragmatičtí Švýcaři nepustili) chytili partyzáni s milenkou i se slušnou zásobou dolarů a britských liber. Odchod, jaký mu připravili partyzáni, se vzápětí dozvěděl celý svět, když fotografie oběšeného páru na milánském náměstí otiskly prakticky všechny přední deníky. Kam se poděly devizy, jsme se zatím nedozvěděli. Tenkrát panovala v bankovnictví doba kamenná, v níž byl každý diktátor, který si chtěl přisvojit cizí finanční obnosy, po zásluze potrestán. Ale už tenkrát nejprozíravější poznávali kouzlo anonymních vkladů v bankách ležících mimo dosah jejich působení. Několikeré vyprání a konečná v Argentině, například! Ještě dokonalejší byl plynulý tok deviz z bývalého Sovětského svazu (zejména z doby první ropné krize). Mladá generace partajních funkcionářů krytá zkorumpovanými starci z Brežněvova okolí objevila už koncem šedesátých let provozování privátního kapitalizmu. Podíl na zakládání bank ve svobodném světě, na akciových společnostech, burzovní obchody apod. Tento zúročený kapitál je základem bohatství nové ruské šlechty, která znovu objevila - jako její předchůdci před rokem 1917 - že na Západě se žije o poznání lépe než ve zbídačené rodné zemi. Také diktátoři zemí třetího světa nelení. V čerstvé paměti jsou miliardy filipínského Marcose. Fidelův privátní majetek se odhaduje na půldruhé miliardy dolarů. Afričtí diktátoři se snaží ze všech sil, aby se vyrovnali svým kolegům, ale většinou končí jako jejich italský předchůdce. Skončeme u nás. Originální diktátory jsme nikdy nevlastnili, zato počet jejich slouhů byl dostatečný. Protože jejich strana přešla plynule z pozic do opozice, není divu, že jejich hmotné zabezpečení - i když je nesrovnatelné s poměry jejich někdejších pánů - nedoznalo žádné větší úhony. V obchodech si vedou nad pomyšlení skvěle a nebojí se podnikat ani v takových oblastech, jakým byl Saddámův Irák. Mohli by dávat lekce o tom, jak se stát z proletářů byznysmeny snadno a rychle.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče