Odcházení

07. března 2013, 12:00 - Miroslav Zámečník, Euro
07. března 2013, 12:00

O tom, jak moc se Odcházení Václavu Klausovi nepodařilo, se popíše spousta papíru, účty dosud nejsou uzavřeny a ještě dlouho nebudou. Proto raději věnuji vzpomínku tomu, že některé věci se mu velmi povedly.

Protože se autor tohoto komentáře osobně účastnil zavedení vnitřní konvertibility československé koruny, dovolí si tuto událost – z hlediska ekonomické transformace naprosto stěžejní – připomenout. Ničím jiným totiž stanovení fixního kursu jako „nominální kotvy“ umožňující spolu s opatrným rozpočtem stabilizaci uprostřed velmi rozbouřených transformačních vod nebylo.

Ještě v roce 1990 vláda několikrát devalvovala oficiální kurs koruny, ale velký reformní třesk v podobě liberalizace cen a zavedení konvertibility pro zahraničně obchodní transakce od 1. ledna 1991 s sebou nesl obrovské riziko. Netrefíte se a kurs je příliš vysoko, kvůli čemuž zakrátko vznikne obrovský deficit obchodní bilance, zhroutí se domácí producenti, prudce vzroste nezaměstnanost a nastane platební krize.

V krystalicky čisté podobě to předvedla bývalá Německá demokratická republika, když po sjednocení „východní“ Němci měnili své marky za ty západní v poměru 1:1. Zažili jak kolaps průmyslu, tak skokový vzestup nezaměstnanosti, jenom díky transferům ze spolkové pokladny nepřišla platební krize. Kdybyste si propočetli „platební bilanci“ nových spolkových zemí, zjistili byste, že proti jejich nerovnováze Řecko do dálky svítí jako zářný vzor, a to od sjednocení vyrostla celá jedna generace.

Hledání kompromisu

Nicméně zpátky do Československa. Mezinárodní měnový fond tehdy tlačil na zafixování kursu někde na úrovni 34 korun k dolaru, což byla hladina, která by vytvořila opravdu velký polštář chránící domácí producenty a pomohla by změně orientace vývozu. (Poptávka v bývalém Sovětském svazu se totiž totálně zhroutila, pokud jste byli tak tvrdohlaví a chtěli, aby vám zákazníci platili.) Zároveň „protáhnout“ tenhle kurs (cenu cen) celou československou ekonomikou znamenalo přijmout podstatně vyšší inflaci hned na začátku reforem a zakotvit v ní vysoké inflační očekávání. Mezi těmito dvěma extrémními polohami bylo potřeba najít kompromis.

Jak se říká: Kdo platí, ten poroučí. Proto vedoucí delegace Mezinárodního měnového fondu, který spolu se Světovou bankou a dalšími subjekty včetně vlád některých zemí měl československý přechod k trhu jistit půjčkami, disponoval mimořádně silnou vyjednávací pozicí. Dodnes si pamatuji, jak se vyjednavač Fondu jmenoval – Bijan B. Aghevli a byl původem Peršan. Ženám by se asi líbil, taková ta olivově hnědá plet, velké černé oči, ale ostrý byl jako břitva. Na druhé straně stál Václav Klaus a mezi nimi kurs koruny, který nakonec Klaus dokázal uhádat na dvacet osm za dolar. Někdo méně tvrdošíjný by to vzdal.

Čeští a slovenští producenti díky tomu měli po ruce devalvační polštář a zároveň Československo zažilo inflační skok v desítkách procent, a nikoli stovkách. Jednak byl nejnižší v celé postkomunistické Evropě a jednak se už neopakoval. Přicházení Václava Klause bylo vůbec plné nadějí…


Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:

Fiskální devalvace v Česku: boj pokračuje

Když ostuda, tak parádní

Investovat může být totéž co prožrat


Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče