Od volantu se dostal k opratím

02. srpna 2004, 00:00 - VÍT SMRČKA
02. srpna 2004, 00:00

KOČÁRY JAKO ATRAKCERenezance některých profesí znamená i nové podnikatelské příležitosti. Platí to rovněžo drožkách. Živnostník ale musí mít základní znalosti, hodně zkušeností a také vztah ke zvířatům.

 

KOČÁRY JAKO ATRAKCE Renezance některých profesí znamená i nové podnikatelské příležitosti. Platí to rovněž o drožkách. Živnostník ale musí mít základní znalosti, hodně zkušeností a také vztah ke zvířatům. Pojďte se svézt, nabízí kočí Antonín Svoboda několika turistům svezení v kočáře od záchytného parkoviště nedaleko rychty na Račánku k hradu Kašperk. Turisté se chvíli rozmýšlejí, ale pak se vydávají k hradu pěšky. „Kšefty dnes nějak nejdou,“ povzdychl si kočí. Je krátce před pátou, za chvíli končí. Od rána vydělal něco přes tři sta korun. Za dospělého chce čtyřicet korun, dítě platí polovinu - ale kočár musí být obsazen z větší části, alespoň za 120 korun, jinak se jízda neuskuteční. „To by se nevyplatilo, nevydělal bych ani na nové podkovy,“ vysvětluje Svoboda, proč například nechce vzít jen jednoho pasažéra. Mezitím by mu mohla utéct zajímavější zakázka. Je pravda, že někdy se daří lépe, zájemců o svezení v kočáře je více a tržby vyšší. DŘÍVE JEZDIL S AUTOBUSEM Antonín Svoboda pochází od Roudnice, kde měli jeho rodiče menší hospodářství. Doma měl na starosti i koně, ale živit se s nimi začal až mnohem později. Přes čtyřicet let jezdil s autobusem, z toho 23 let u ČSAD Kladno. Od mládí měl sen podívat se za hranice, kam ale před rokem 1989 dostal jen jednou na devizový příslib - a to musel psát přímo prezidentu Husákovi. Ujel tehdy milion kilometrů bez nehody, byla to pak velká oslava, ověnčený autobus jel v průvodu do garáží. Tabule se jménem řidiče byla předepsána předem, jen se na ní měnila jména řidičů. „Sláva to byla především pro papaláše, kteří přijeli z Prahy,“ vzpomíná Svoboda. Před vídeňskou radnicí se při cestě po Rakousku setkal se svým bratrancem, také řidičem, který na Západě byl již několik let. Svobodova manželka ale nechtěla za žádných okolností za hranicemi zůstat. Na příslib se tedy dostal do zahraničí, ale návrat mu zhořkl. „Tondo, tys mi zavařil,“ lamentoval ředitel ČSAD poté, co se provalilo, že Svoboda chtěl na Západě zůstat a jezdit s kamionem Po návratu do vlasti se s manželkou stejně rozešli. V roce 1980, když se rozvedl a v dosavadní práci odmítl přeřazení na starší autobus, odešel na inzerát do Sušice. Léta jezdil linku Sušice - Kašperské Hory - Modravá. Poslední spoj přijel do šumavské Modravý ve 20.20 hodin. Řidič v horské obci, kde o kousek dál byly tehdy už jen hraniční dráty, přespával. Ráno zase vyjížděl z Modravý na linku ve 4.05 hodin. Svoboda neměl v Sušici pořádné ubytování, a tak mu to vyhovovalo. STARÉ DĚDKY NECHTĚLI „Nenechám si zde staré dědky a přitom pustím mladé vyježděné kluky,“ hřímal krátce po roce 1989 ředitel na schůzi v ČSAD. Starším řidičům zatrnulo, věděli, že nastane propouštění. Svoboda, který měl pár let do důchodu, se dlouho nerozmýšlel. Po roce 1989 šel pracovat do Německa. „Vyměň olej“, za chvíli „dej tam novou pneumatiku“. Jeden příkaz německého šéfa stíhal druhý, zatímco ostatní řidiči hráli pod stromem karty. Svoboda si ale během tříletého pobytu nestěžoval - dělal sice práci za jiné, dostával mzdu 2600 marek, tedy polovinu toho, co měli domácí řidiči, přesto si splnil sen. Po Německu jezdil sám, po Evropě ve dvojici. Později však na západ Německa začali přicházet řidiči z bývalého NDR. Šéf musel povinně přijmout dva. „Anton, je zle,“ řekl jen, když se vrátil z pracá-ku. Tam mu prý nařídili: „Pustíš Čecha, přijmeš Němce.“ KE KOČÁRŮM SE DOSTAL V NĚMECKU

Svobodu sice jeho německý zaměstnavatel propustil, ale dohodil mu práci v nedalekém penzionu, kde se měl starat o koně. Penzion nabízel turistům jízdu v kočárech po osmikilometrovém okruhu, jízda trvala dvě hodiny.

Setkal se zde s nebezpečným koněm Fritzem, na kterého byl i kovář krátký. „V Německu čím větší a těžší koně, tím lepší. V Česku máme radši lehčí koně,“ říká Svoboda o rozdílu v přístupech v chovu. Svobodovi se hodily znalostí koní z dětství. V Německu ale viděl, jak se během několika desetiletí kovářské řemeslo na Západě proměnilo. Za Svobodova dětství měl kovář na jednoho koně vyhrazeno půl dne. Současný německý kovář to zvládl rychleji - díky modernímu vybavení, plynovému ohřevu místo výhně a perfektním nástrojům.

K samostatnému podnikání s kočárem a kobylami se Svoboda dostal po návratu na Šumavu - před čtyřmi lety na pobídku pracovníka Městského úřadu v Kašperských Horách. Město hledalo nějakou atrakci pro turisty a jízda v kočáře se nabízela. V červnu jezdí Svoboda jen o víkendech. Přes prázdniny stojí každý den od rána s kočárem a kobylami na cestě k hradu.

Desítky let za volantem autobusů se mu hodí i dnes. Jezdil se zájezdy po celé republice a zná ji do detailu. Zákazníky udivuje znalostmi lidí, sídel a zajímavých míst po celé republice. Ať přijedou turisté odkudkoliv, hned se jich ptá na něco od nich.

MÁŇA SE NESVEZE

„Máňo, pojď se svézt,“ láká jedna babka druhou ze zájezdu, který se před chvíli vyhrnul z autobusu na parkoviště. Ta odmítá: „To bych neměla na polívku,“ brání se oslovená žena nabídce. Že několikadenní zájezd ji stál tisíce, to již neřekne. „Máme právo na poloviční cenu, jsme důchodci,“ chce dostat lepší cenu zase jiná zájemkyně o jízdu. „Paní, já podnikám, mně také nedá nikdo nic za polovic, když chci koupit krmení, koně, nový kočár nebo jdu s kobylami ke kováři,“ vysvětluje kočí.

Nevšední obor podnikání zažívá po roce 1990 renesanci. Rozvíjí se trh s koňmi, ještě v polovině 90. let byl velký problém sehnat vhodné zvíře. Starší kočár se dá koupit na inzerát, zprávy o dobrých vozech se většinou šíří mezi kočími ústně. Krytý starší vůz stojí asi 60 tisíc korun, otevřený kočár se dá pořídit levněji. Objevila se i firma, která vyrábí nové kočáry. Ty, které jezdí po Praze a jsou polstrované, vyjdou i na čtvrt milionu korun. Ani postroje nejsou levné, přijdou na nejméně 25 tisíc. Podnikatel musí především rozumět koním, což není jednoduché. O koně se Svoboda staral již v dětství, ale k opratím se znovu vrátil až před pár lety v Německu.

Uvažuje, že na zimu asi koně prodá. Živit pár kobyl, které nevydělávají, je drahé. „Možná, že koně neprodám, ještě nevím,“ dodává ale Svoboda spíše pro sebe. „Stejně bych na jaře kupoval jiné, bez koní nemohu být,“ přiznává.

V LESÍCH TO BEZ KONÍ NEJDE

Jednou z profesí, kde se uplatňuje práce konistejným způsobem jako po staletí, je přibližování dřeva v lesích i nepřístupných míst. „Do začátku musíte mít alespoň 200 tisíc korun,“ říká o podnikání s koňmi a svážení dřeva v lesích Jindřich Chvátal. Kmeny v lesích tahá již 32 let. Trvalou adresu má u Rokycan, ale většinu času tráví po lesních závodech.

Ještě v polovině 90. let se dalo vydělat za měsíc až 30 tisíc korun, pak šly tržby dolů, i na polovinu. „Dneska je bída o práci,“ vysvětluje Chvátal. Za kubík dostává živnostník, který tahá s koňmi klády v lese, 100 až 120 korun, někdy 160 korun, záleží na vzdálenosti, nad 300 metrů se dává více. Pár těžkých koní do lesa stojí téměř sto tisíc. Provoz koně není levný. Pro jednoho je nutné na rok počítat s 60 q sena v ceně 200 až 250 korun za cent. K tomu je nutné připočítat oves. Na týden potřebuje kůň 1,5 pytle ovsa, za rok musí majitel těžkého koně pro práci do lesa nakoupit asi 35 q ovsa, při současných cenách 420 Kč za metrák.

Ještě před válkou byl v téměř každé větší vesnici kovář, který uměl kovat koně. Kovářů je nyní málo a rajón, kam zajíždějí, je mnohem větší než dříve. Do šumavských lesních závodů zajíždějí například kovář Zíbar z Částková, Koch z Kolínce nebo od Rokycan kovář Nekolný. Okování koně stojí zhruba 900 korun. Přibližování dřeva je práce sezónní, záleží na okamžité poptávce.

PRAHA JE DROŽEK RÁJ

Karlštejn nebo Konopiště jsou pro drožkáře vozící turisty v kočárech místy zaslíbenými. Na Konopišti jezdí dokonce tzv. koněbusy - najednou převezou téměř dvacet turistů, především Němců, Nizozemců či Italů, kteří sem v hojném počtu přijíždějí. Když se daří, denní tržby z tohoto provozu prý dosahují i několik desítek tisíc korun. Největší provoz kočárů je ale v Praze. Zde působí několik firem, největší z nich je Ponny Travel, s. r. o., která má několik kočárů. Provozovatelé si vytvořili vlastní cech, který má na činnost firem dohlížet. Na provoz drožek se dělá výběrové řízení. Kočí, který jezdí po Praze s kočárem, skládá zkoušky. Kůň musí umět chodit v městském provozu. Denně v Praze jezdí asi pět až šest kočárů, jízda po okruhu městem, který začíná na Staroměstském náměstí, trvá asi 20 minut. Zájemci zaplatí za kočár 800 korun. Jezdí se ve dvou turnusech od 10 do 22 hodin.

Podle pana Procházky, který dohlíží na provoz kočárů na Staroměstském náměstí, největší zájem turistů o svezení v kočárech byl po roce 1989. V posledních letech zájem klesá.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče