Od forem na šunku až po vlaky

28. ledna 2008, 00:00 - Marcela Honsová
28. ledna 2008, 00:00

Společnost Beneš a Lát má v názvu přídomek slévárna a strojírna. Přestože by se mohlo zdát, že je firma zaměřena pouze na kovové odlitky, patří mezi její výrobky i plastové výlisky, včetně dětských stavebnic Seva. Majitelé totiž tvrdí: úspěšná firma by měla stát na více nohách.

Firma Beneš a Lát Společnost Beneš a Lát má v názvu přídomek slévárna a strojírna. Přestože by se mohlo zdát, že je firma zaměřena pouze na kovové odlitky, patří mezi její výrobky i plastové výlisky, včetně dětských stavebnic Seva. Majitelé totiž tvrdí: úspěšná firma by měla stát na více nohách.

Dnešní majitelé firmy s prvorepublikovou historií tvrdí, že dbají na tradice. Možná i proto nemění v názvu společnosti jména Beneš a Lát, přestože už přesně nekopírují akcionáře společnosti. Šestatřicetiletý Josef Lát i čtyřicetiletý Lumír Al-Dabagh jsou oba absolventi Českého vysokého učení technického v Praze a společně vedou slévárny, strojírny a lisovny plastů v Průhonicích u Prahy a ve Slané u Semil. Jeden reprezentuje potomky prvních majitelů, kteří vlastní většinový podíl firmy, druhý přinesl do společnosti peníze i zkušenosti s řízením.

„Stejně nás má většina odběratelů zafixované jako firmu Beneš. Také nám tak říkají, takže by bylo nesmyslné chtít měnit název firmy. Rovněž máme v úctě podniky, které si ponechávají svá označení. Ukazují, že si váží tradičních hodnot, a to chceme i my,“ usmívá se Al-Dabagh. Je spolumajitelem a ředitelem podniku, o němž mluví až po přemlouvání a spíš stručně. Ovšem ocenění Firma roku 2007, které společnost získala v anketě pořádané agenturou Bizon&Rose, i jeho těší. Stejně jako fakt, že loni firma Beneš a Lát poprvé v historii překročila roční obrat půl miliardy korun.

Naopak druhý ze společníků, začne-li vzpomínat na zakladatele strojírenského podniku, dědy, strýce, otce a hlavně babičku, je téměř k nezastavení. Není se co divit, rodinný příběh jakoby si říkal o zfilmování.

Na babičku Andělu vzpomínají všichni dodnes

 Ing. LUMÍR AL-DABAGH

Narodil se 27. prosince 1967. Vystudoval dvě vysoké školy – jadernou fyziku na ČVUT a informatiku na Vysoké škole ekonomické v Praze. Působil v rodinné firmě a například v pardubické Tesle se jako technický ředitel podílel na vývoji letištních radarů. V roce 2003 měla průhonická firma Beneš a Lát, slévárna a strojírna, ekonomické problémy, a tak přišel i s penězi jako krizový manager. Protože znal rodinu Látovu, stal se akcionářem rodinné společnosti a začal ji řídit. Je ženatý, na jeho datum narozenin se mu v prosinci 2007 narodil syn.

„První manžel mé babičky Josef Beneš založil v roce 1934 živnost v Praze-Holešovicích a rozšířil ji do Průhonic. Dokázal ji udržet i přes druhou světovou válku a během ní zachránil i s babičkou spousty lidí před totálním nasazením či transportem do lágrů. V květnu 1945 padl na barikádách a v pražském Chodově je po něm pojmenováno náměstí kapitána Beneše. Tehdy třicetileté ženě zůstaly děti ve věku jeden a půl a tři roky i fabrika. Hledala někoho, kdo by se mohl o firmu dál starat,“ vypráví Josef Lát, vnuk muže, který na scénu strojírenské a slévárenské firmy přichází v listopadu 1945. Ten muž se jmenuje Josef Lát, je mu jednatřicet let a býval šéfem rozvoje sléváren ČKD. Stává se druhým manželem a otcem dalších dvou synů Anděly Benešové-Látové. Firmu vede nejen do znárodnění, ale i po něm, protože v roce 1948 je jen správcem, majitelkou je jeho žena. „Babička byla prototyp Margarety Thatcherové, stejná vizáž, vystupování. Pamatuji, že ani v osmaosmdesáti letech nechodila doma v županu, ale v kostýmu.“

Její manžel Josef Lát díky svým profesním zkušenostem a nezatížen oficiálně majetkem vedl podnik až do druhé poloviny sedmdesátých let. Po jeho smrti začal mít průhonický podnik problémy, a tak povolali jeho syna, dalšího Josefa Láta. Ten například v továrně jako první v Československu a ve východním bloku vůbec zaváděl řezání materiálů vodním paprskem. Vývoz této technologie NASA prý dokonce povoloval americký kongres. V Průhonicích tak vznikl podnik západního stylu.

„Táta vedl fabriku do května 1990. Od té doby do roku 1992 došlo k řízenému položení firmy na lopatky, aby mohla být levně prodána zahraničnímu konkurentovi. Přesto nakonec vyhrál privatizační projekt sestavený týmem kolem otce a jeho bratrů. Ovšem rodina musela odkoupit většinu technologií od Fondu národního majetku. Navíc, kdyby nebyla za krátkou dobu bezvládí vyrabována, mohla startovat z jiné pozice,“ míní současný člen managementu Lát. Ten se do vedení firmy dostal po roce 2002, když z ní jeho otec a strýcové odstoupili s tím, že je řada na mladší generaci. „Já jsem šéfem obchodního oddělení, bratr vedoucím nákupu, bratranec vede slévárnu, sestra nám pomáhá s právní problematikou.“

Od forem na šunku přes elektroniku až po hračky

Před válkou odlévali dělníci ve firmě Beneš a Lát třeba i formy na šunku, poté součástky do brzdových systémů nákladních vozů. Dnes se tu vedle slévárenství a obrábění odlitků ze slitin zinku a hliníku věnují i vstřikování plastů a výrobě hraček.

„V souvislosti s vítězstvím v soutěži firem se o nás hovoří jako o dodavatelích automobilového průmyslu, ale to v našem portfoliu není nejpodstatnější, tvoří jen 17 procent. Snažíme se tento sortiment držet na uzdě, protože dlouhodobě není perspektivní. Úspěch firmy záleží na tom, že stojí na více nohách,“ uvažuje ředitel akciové společnosti Al-Dabagh.

Podnik především dodává odlitky a obrobky z nich do dalších průmyslových odvětví. Například do elektrotechniky, dílů pro hydrauliku, pro brzdové soustavy užitkových a železničních vozů i pro telekomunikace, což je podle Al-Dabagha zajímavý sektor, který má budoucnost. V březnu 2005 uvedla firma do provozu novou slévárnu zinku ve Slané u Semil, která se zdaleka nepodobá umouněným dílnám, ale spíš připomíná čistou laboratoř. V prosinci téhož roku získala ve stejné lokalitě lisovnu plastů, kde vyrábí technické díly i hračky. Vlastní totiž i autorská práva ke značce Vista, kterou zachránila před krachem. Známé jsou především jejich magické tabulky a stavebnice Seva.

„Tady máme možnost poznat cílové zákazníky. Dosud jsme dodávali firmám a ty pak dělaly finální výrobek. U hraček se učíme, jak pracovat přímo pro zákazníka. Má to úplně jiná pravidla, je to zajímavé a zároveň zábavné. Musíme stále inovovat. Modernizace je přímo na nás, ne na našem odběrateli – to je největší rozdíl,“ vysvětluje Josef Lát.

Se stejným zaujetím hovoří o neobvyklém sortimentu i Al-Dabagh. U obou je zřejmé, že je uchvátila nová perspektiva firmy. Jako otcové vědí, že chyba v hračce je pro dítě velkým zklamáním. „Plastové výlisky musí být velmi přesné, protože není nic horšího než dítě, které je frustrované, že se mu nepodařilo složit autíčko jenom proto, že se stala chyba ve výrobě,“ tvrdí Al-Dabagh.

 Ing. JOSEF LÁT

Narodil se 19. února 1972. Vystudoval katedru ekonomiky řízení na strojní fakultě ČVUT v Praze. Ve společnosti Beneš a Lát, slévárna a strojírna, působí od promoce v roce 1996. Ve vedení firmy je pět let. Bydlí nedaleko Průhonic na statku, ze kterého pochází jeho matka. Objekt nechal přestavět tak citlivě, že získal uznání odborníků za to, jak řešit příměstské bydlení, a vyhrál v roce 2003 architektonickou soutěž novostavba roku. Je ženatý, má šestiletého syna a pětiměsíční dceru. Už od mládí je fanda motorismu – sám postavil několik motorek i aut.

Školné by prospělo trhu

Stejně jako ostatní tuzemské strojařské firmy i společnost Beneš a Lát se potýká s nedostatkem zaměstnanců. Přitom její šéfové tvrdí, že značnou vinu na tom má současný systém sociálních dávek. Ale všeho do času, předpovídá Lát: „Fabriky to nutí k zefektivnění, k zavádění robotů s co nejmenším počtem lidí v provozu. Stroj nechodí marodit, čurat, kouřit, nestěžuje si, nechce dostat přidáno. A najednou podnikatelé zjistí, že robot není tak drahý, a pak opravdu budeme mít nezaměstnané.“

Lát přiznává, že jiná situace je poblíž Prahy a jiná třeba na severu Čech. Když v okolí Semil potřebovali 60 lidí, přihlásilo se jich přes tři sta. V Průhonicích shánějí marně lidi na další směnu. Ovšem v tom, proč chybí konstruktéři, mistři, nástrojaři, má Lát jasno: „Středoškoláci raději handlují s autama či hadrama. Mladý člověk se může beztrestně ubíjet na různých, třeba i vysokých školách, a pak dělat pingla. Trh by to mohl vyřešit, ale nesmí být takhle zdeformovaný, musí fungovat. Proto by se mělo platit školné.“

Na cizincích se nedá postavit firma

Průměrný plat zaměstnanců firmy Beneš a Lát dělá 23 tisíc korun hrubého měsíčně. Lidé jsou placeni za kvalitní výrobky. Vše je podchycené čipovými kartami. Pro Čechy, kteří se ocitnou v bytových problémech, i pro cizince, postavili v Průhonicích ubytovnu. Vedle češtiny je tu slyšet slovenština, ukrajinština a moldavština.

„Ale na cizincích se nedá postavit budoucnost firmy. Sice pracují spolehlivě, nemáme problém najít si opravdu dobré řemeslníky, ale po třech, čtyřech letech přijdou, že musí domů,“ uvažuje Lát, který si v cizině sám vyzkoušel, jak se člověk cítí, když není mezi svými.

BENEŠ A LÁT, SLÉVÁRNA A STROJÍRNA PRŮHONICE

 • Obrat v roce 2007 – přes půl miliardy korun

 • Zisk v roce 2007 – téměř 30 milionů korun

 • Průměrný plat zaměstnanců – 23 tisíc korun

 • Počet zaměstnanců – 300

 • Výrobky – odlitky ze slitin hliníku a zinku,

   obrobky a montované skupiny z nich, výlisky

   z plastů, technické díly, hračky Vista,

   stavebnice Seva

Má strojařina budoucnost?

Al-Dabagh nepovažuje strojařinu do budoucna za nejlepší obor, i proto směřuje firmu k širšímu výrobnímu programu. Tvrdí, že v Česku se strojírenství udrží na vrcholu tak deset až dvacet let. „Nejenom kvůli tomu, že jsme technický národ, ale jsme uprostřed Evropy a máme k bohatým odběratelům blízko.“ Podle Al-Dabagha potká později strojírenství stejný osud jako zemědělství. Stále méně lidí v něm bude pracovat, přestože bude produkovat víc než třeba před sto lety.

„Je možné, že dítě řekne, otče, ty ses zbláznil, jako to řekli potomci statkářů ve třicátých letech, když se jim táta chlubil: kam dohlédneš, jsou naše pole. Tenkrát rodičům oponovali tím, že nebudou vstávat ve čtyři hodiny a dojit krávy, a odešli do průmyslu. Je možné, že generace našich dětí se zachová podobně a vůbec nebude o strojírenství uvažovat. Vrhnou se na informatiku, obory, které jsou nyní na vzestupu.“

Rodina Látů je ideálním příkladem, jak si profesi předávaly tři generace. Dnešní spolumajitel chodil do fabriky pravidelně na brigády od svých čtrnácti let. Většina starších zaměstnanců si ho pamatuje jako kluka a také mu tyká. A tak se nabízí otázka, zda bude mít strojařina v jeho rodině i čtvrtou generaci?

„Byl bych rád, kdyby k tomu byli, ale nemůže to být podmínka. Musí je to bavit, aby chodili do práce rádi, ne protože to nějakej trouba táta chce,“ jasně odpovídá Josef Lát s tím, že by bylo moc fajn, kdyby se podařilo firmu udržet. Je na něm vidět, že ho práce i firma těší. „Pro mě je to veliká radost a krásná práce.“

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče