Obyvatelé Lampedusy nemají na uprchlíky vztek, říká právnička z úřadu OSN

31. července 2015, 17:50 - Markéta Žižková
31. července 2015, 17:50

Žijeme v zemi, kde skoro nikdo neviděl uprchlíka na vlastní oči, říká právnička české kanceláře Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) Kristýna Andrlová, která navštívila jihoevropské ostrovy Lampedusa a Lesbos. „Vyrobili jsme si z nich odlidštěnou hrozbu, ale je to naopak. To oni utíkají před reálnými a daleko většími hrozbami,“ popisuje. Lidé, kteří mají s uprchlíky zkušenost, se k nim podle ní chovají mnohem vstřícněji.

Osobně jste navštívila italský ostrov Lampedusa, kam připlouvají lodě s uprchlíky. Jaký byl přístup místních lidí k běžencům?

Na Lampeduse jsem byla v roce 2012 a už tehdy tam čelili dost velké vlně příjezdů na lodích. Paradoxně pro mě bylo nejsilnější mluvit s místními – typicky rybáři nebo lidmi zaměstnanými v turismu - a vidět, jak na situaci reagují v podmínkách malinkého ostrova, který má jen několik tisíc obyvatel a problémy s vodou.

Neměli vztek vůči zachráněným, těm naopak až dojemně nabízeli aspoň sprchu nebo je zvali z ulic na večeře. Měli vztek na vládu a systém, že dopustí, aby ti lidé, co přežili tak strastiplnou cestu, strádali dál. Takovou reakci jsem vůbec nečekala. Říkali ale úplně klidně, že stačí, když se těm lidem podíváte do očí a vidíte, že problém je někde jinde.

Máte zkušenosti také s řeckým Lesbosem. Jaká je situace tam?

Z řeckého Lesbosu si asi nejsilněji pamatuji příjezd několika lodí, většinou se Syřany, na pláž blízko našeho kempu. Stalo se to, o čem mluvili rybáři z Lampedusy - viděli jsme oči těch lidí, jejich úlevu a zároveň strach.

Asi to nejde dost dobře popsat v zemi, kde skoro nikdo uprchlíka neviděl na vlastní oči, což pochopitelně způsobuje současné emoce ve společnosti. Vyrobili jsme si z nich odlidštěnou hrozbu, ale je to naopak. To oni utíkají před reálnými a daleko většími hrozbami.

Ti lidé utíkají před válkami a pronásledováním. V takové situaci nemají moc možností – buď zůstanou a budou riskovat své životy, nebo se rozhodnou hledat bezpečí někde jinde

Aktuálně je velmi diskutovaným krokem přijímání uprchlíků z táborů v jižní Evropě. Myslíte, že přijetí několika stovek migrantů těmto táborům reálně pomůže?

Vzhledem k tomu, že v těchto zemích většina žadatelů o azyl na rozhodnutí nečeká v azylových zařízeních, nejde odhadovat, do jaké míry zrovna tato zařízení můžou pocítit změnu. Relokace by měla pomoci státům na hranicích EU a jejich azylovým systémům jako takovým tím, že budeme více sdílet zátěž, která se týká celého evropského prostoru a azylového systému, nejenom několika zemí. Především ale jde o pomoc samotným žadatelům.

Doufejme, že nebudou muset čekat na rozhodnutí tak dlouho a bez jakékoli asistence. UNHCR vítá, že se členské státy rozhodly přijmout tento počet žadatelů na relokaci. Vnímáme to jako důležitý krok. Zároveň vítáme, že relokace by měla začít už v říjnu a doufáme, že na úrovni EU se nakonec podaří dosáhnout původně plánovaných hodnot.

Jak probíhá proces s žadateli o mezinárodní ochranu v uprchlických táborech v Itálii a Řecku?

Vzhledem k tomu, že máme Společný evropský azylový systém, který je postavený na azylovém právu EU, azylové procedury všech členských států vycházejí ze stejných pravidel.

Teoreticky by tedy měly být velice podobné. Procedura je v podstatě stejná především v počáteční fázi řízení o udělení azylu. Během ní žadatelé podstupují lékařské vyšetření a bezpečností prověření, a většinou i pohovor. Při něm mají vysvětlit důvody, proč žádají o azyl a tyto důvody podložit v co nejvyšší možné míře.

V této fázi jsou umístěni v uzavřených přijímacích střediskách, odkud nemohou volně odejít. Po těchto vstupních krocích mohou přijímací střediska opustit a čekají na rozhodnutí.

Funguje to tak i v praxi?

V praxi jsou přijímací podmínky i kvalita azylového řízení v jednotlivých členských státech dost rozdílné. V České republice například žadatelé o azyl mají po opuštění přijímacího střediska možnost bydlet v takzvaných pobytových střediscích, která už jsou otevřená a slouží především pro ty žadatele, co nemají vlastní prostředky a možnost bydlet někde jinde.

V zemích jako Itálie nebo Řecko jsou nicméně tato střediska přeplněná, takže si žadatelé o azyl musejí poradit sami. Standardní délka řízení o udělení azylu jsou 3 měsíce.

Kristýna Andrlová

Je ale možné tuto dobu prodloužit, což se stává ve většině případů. Jsou žadatelé, co čekají několik let. Pokud je žadateli mezinárodní ochrana udělena, dostane povolení k pobytu. U azylu to je trvalý pobyt, u doplňkové ochrany dlouhodobý pobyt na rok nebo dva.

Co se stane s migranty, kterým mezinárodní ochrana udělena není?

Cizinci se v tomto případě udělí výjezdní příkaz na stanovenou dobu, která nemá překročit 60 dnů. Během této doby je cizinec povinen opustit zemi. Může ale také zkusit zlegalizovat svůj pobyt jinak, třeba tím, že si najde práci a zažádá o pracovní vízum.

V souvislosti s uprchlíky se mluví se také o omezení migrace zpřísněním bezpečnostních opatření. Jaký podle vás budou mít vliv na příchod běženců?

Ti lidé utíkají před válkami a pronásledováním. V takové situaci nemají moc možností – buď zůstanou a budou riskovat své životy, nebo se rozhodnou hledat bezpečí někde jinde. Místo bezpečí ale na ně čekají stále riskantnější cesty nejen do Evropy, ale často i za samotné hranice jejich států nebo měst, kde bydlí.

Když s těmi lidmi mluvíte, většina z nich si moc dobře to nebezpečí uvědomuje. Samozřejmě že mají informace o tom, co se děje ve Středomoří a že je třeba padesátiprocentní šance, že cestu nepřežijí. I přesto jsou ochotní do toho jít, protože kromě života nemají co jiného ztratit.

Myslíte tedy, že nebezpečné cesty do Evropy budou podstupovat dál?

Lidi před útěkem neodradíme, jen je ženeme do kouta, zvyšujeme jejich citlivost a závislost na pašerácích. V této souvislosti je důležité si uvědomit, že opravdovým nebezpečím nejsou ti lidé, kteří hledají bezpečí v jiných zemích, ale peníze, kterými platí pašeráckým skupinám za to, aby je do bezpečí dostaly.

Čím komplikovanější ty cesty budou, tím vice peněz jim lidé budou muset platit, a tím mocnější se tyto pašerácké sítě stanou. Jejich expanzi bychom přitom neměli dopustit.


Čtěte také:

Na anglické straně tunelu stojí kvůli migrantům tisíce kamionů

Lubomír Zaorálek: Mafiáni vydělávají na migraci miliardy

Policie zasáhla proti bouřícím cizincům v zařízení v Bělé

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče