Obsadit Příkopy

19. října 2011, 12:22 - Jefim Fištejn
19. října 2011, 12:22

Poselství americké studentské mládeže odhodlané okupovat Wall Street spočívá v tom, že bankéři a finančníci nezastupují zájmy lidu

Protestní hnutí Occupy Wall Street je asymetrickou odpovědí amerických progresistů na konzervativní Hnutí čajových dýchánků. Asymetrickou nejen proto, že se zatím organizátorům stanových táborů na dolním Manhattanu a jinde ve Spojených státech podařilo svolat pod své zástavy podstatně méně lidí, než kolik se shromáždilo stoupenců Tea Party v jeden jediný den 12. září 2009 ve Washingtonu. Důležitější rozdíl tkví v tom, že zatímco „čajovníci“ poměrně záhy vygenerovali své lídry a značně ovlivnili postoje Republikánské strany, obsazovači Wall Streetu jsou součástí horizontálních participačních struktur bez vlastní reprezentace a Demokratická strana si s nimi zatím neví rady. Hnutí totiž není pouhým protestem proti míře korumpovanosti toho kterého politika nebo té které strany. Zpochybňuje adekvátnost zastupitelské demokracie jako takové.
Americké protestní hnutí volně navazuje na řetězec formou a provedením velmi podobných akcí v nejrůznějších koutech světa: v Káhiře a Madridu, v Aténách a Tel Avivu. I když konkrétní cíle protestujících a skutečný dopad akcí byly všude poznamenány místními specifiky, spojoval je požadavek sociální spravedlnosti. Tímto zdánlivě srozumitelným slovním spojením je míněn silný pocit nespokojenosti se stavem světa. Poselství americké studentské mládeže odhodlané obsadit Wall Street spočívá v tom, že bankéři a finančníci nezastupují zájmy lidu, prosperita Wall Streetu žádným způsobem nezvyšuje blahobyt země nebo světa, politici a strany reprezentují spíše zájmy bank a věřitelů než obyvatelstva. Tak jako ve většině obdobných případů je i toto protestní hnutí dobré k pokládání nepříjemných otázek: pokud demokracie ve své současné formě není schopna zvládnout ekonomickou krizi a není ochotna zastupovat zájmy většiny, není pak na čase prohlásit tuto formu demokracie za přežitou? Když si moc kapitálu podrobila demokratické instituce včetně Ústavy Spojených států amerických, není na čase vytvořit nové ústavní formy, které by uvolnily cesty k opětovnému hledání kolektivního štěstí? Problém však není v nedostatku nepříjemných otázek, problém je v deficitu smysluplných odpovědí. To, co zatím nabízí hnutí Occupy Wall Street, není z tohoto světa. A právě to znejisťuje reprezentaci Demokratické strany. Prezident Obama sice prohlašuje, že „rozumí frustraci protestujících a cítí jejich bolest“, jenže dobře ví, že právě jeho podpis se skví pod výnosy o poskytnutí miliardových dotací bankám. Co si má počít s takovými hesly stanových táborů jako „Zaručená minimální mzda 20 dolarů za hodinu, nezávisle na druhu zaměstnání“ (uveďme pro srovnání, že i vlivné odbory v automobilovém průmyslu pokládaly za úspěch nedávnou dohodu s GM zaručující průměrnou mzdu 16 dolarů za hodinu), „Zákaz fosilních paliv“, „Otevřené hranice pro všechny, aby kdokoli mohl kdekoli pracovat a žít“, „Bilion dolarů pro infrastrukturu“, „Bilion dolarů pro ekologickou obnovu“, „Bezplatné vzdělání pro všechny“. Co kromě úsměvu může vyvolat požadavek „Vymazání všech dluhů za celou dobu existence lidstva“? Znamená jen to, že všem vymoženostem staletého emancipačního úsilí nyní bude nadřazena vymoženost neplatit účty.
Barack Obama by se možná rád stylizoval do pózy vůdce nespokojenců, jenže po třech letech prezidentování to půjde jen ztuha. Průměrný příjem Američanů v posledních třech letech klesá rychleji než předtím. Absolventi univerzit přicházejí do ekonomiky, která se dle oficiální verze sice uzdravuje, leč nevytváří pracovní místa. Nezaměstnanost mezi Afroameričany a Hispánci činí šestnáct, respektive dvanáct procent. Snaha pokládat za „bohaté“ domácnosti s ročním příjmem 250 tisíc dolarů a dodatečně je zdanit naráží na odpor mezi samotnými demokraty. Za této situace uvalení daně na korporativní tryskáče problém neřeší.
Skutečný volební dopad „okupačního hnutí“ je naprosto nejistý. Stejně tak jako účastníci stanového městečka na káhirském náměstí Tahrir sotva mohou být spokojeni s porevolučním vývojem ve své zemi, mohou volby za rok touhle dobou znamenat pro protestující z dolního Manhattanu velké zklamání. Jednou už to tu bylo: po vzedmuté vlně protiválečných protestů ve druhé polovině šedesátých let, v listopadu 1968 přišlo drtivé vítězství Richarda Nixona. Z pěti dalších prezidentských voleb republikáni vyhráli čtyři.
Vzhledem ke globální povaze civilizační krize se dá předpokládat, že nepotrvá dlouho, než uvidíme obdobné protesty v České republice. Obsadit pražskou bankovní ulici Na Příkopech je totiž stejně snadné jako okupovat Wall Street. Mnohem těžší je odpovědět na otázku, co s obsazenými bankami?

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče