Obrácený idiom

16. listopadu 2010, 12:24 - Milan Vodička
16. listopadu 2010, 12:24

Proč je Turecko Čínou Evropy?

Proč je Turecko Čínou Evropy, proč ho proto Evropa nechce a proč si to bude možná jednou vyčítat?

Komu: Ústav pro jazyk český AV ČR, Praha Věc: Žádost o vyřazení idiomu „turecké hospodářství“ ze slovníků Zdůvodnění: Stále používáme sousloví „turecké hospodářství“ v někdejším hanlivém významu jako cosi neorganizovaného, chaotického a prodělečného. Toto podobenství již neplatí, neboť ve skutečnosti je turecké hospodářství na prudkém vzestupu.

Čína Evropy

Máte rádi auta? Tak poslouchejte. Když i Turecko spadlo počátkem roku 2009 do recese, měli prodejci vozů tolik neprodaných vozů, že museli používat testovací polygony jako skladiště. Teď se tam prodává o deset procent více automobilů než v předkrizovém roce 2008. Například Dogus Otomotiv, turecký distributor Volkswagenu, otevírá po celé zemi nové salony, aby uspokojil poptávku. Není divu. Turecko je zvláštní případ. Před několika týdny klub nebohatších zemí OECD zveřejnil zprávu o turecké ekonomice a generální tajemník organizace Ángel Gurria oznámil, že Turecko je nejrychleji rostoucím členem. Současně přirovnal jeho výkonnost k zemím BRIC. Někteří ekonomové dokonce tvrdí, že za sedm let turecký růst předstihne všechny země snad s výjimkou Číny a Indie. Za nějakých třicet čtyřicet let se má napevno uhnízdit v desítce nejsilnějších ekonomik světa. Zní to, jako by se protahoval nový ekonomický tygr. A přímo u hranic Evropské unie.

Nekvalitní život

Je to docela překvapení: většinu poválečných let turecké hospodářství skutečně odpovídalo českému idiomu. Teď je ale vše jinak. Turecko je největším evropským výrobcem televizorů a DVD přehrávačů. Je největším světovým vývozcem cementu a dvojkou, pokud jde o klenoty. V počtu stavebních zakázek, které mají turecké firmy ve světě, je před nimi pouze čínská konkurence. Turci jsou také třetím největším výrobcem automobilů v Evropě. Ne všechno, co vzejde v turecké zahrádce, voní po růžích. Inflace je vysoká – činí devět procent – nicméně jedná se prý o přechodný výkyv a příští rok má klesat. Turci se sice chlubí, že uprostřed světové recese vytvořili 1,5 milionu pracovních míst, ale země má současně skrytou nezaměstnanost dosahující k deseti procentům. Je tady ještě jiný problém: lví podíl na tureckém vzestupu má levné zboží vyráběné za asijsky nízké platy. A v tom Turky brzy převálcuje Čína a Indie, což už jednou bolestivě zažili ve své nedávné doméně, levném textilu. Turci samozřejmě nechtějí pořád vyrábět levné věci. A to se jim daří, třebaže záleží na úhlu pohledu. Optimista vidí tento údaj: sofistikovanější zboží tvořilo před dvaceti lety patnáct procent tureckého exportu, teď je to čtyřicet procent. Ale pesimista čte tohle: Turecko utrácí na výzkum a rozvoj jen 0,7 procenta HDP, zatímco průměr OECD je 2,3 procenta. Kromě toho čtvrtina Turků pořád pracuje v zemědělství, takže produktivita země je stále nízká. Překvapivě nízko se kvůli venkovu pohybuje rovněž kvalita života. V tabulkách indexu lidského rozvoje končí Turecko i za Albánií. Takhle tygr nevypadá.

Nový svět

Každá velmoc zítřka však musela nějak začínat. Možná je důležitější, že turecké nadnárodní firmy a obchodní řetězce jsou vidět po celém Blízkém východě a v zemích bývalého Sovětského svazu. Symbolem tureckého rozletu může být společnost Turkish Airlines, která se zdravou agresivitou roztahuje křídla v Asii, Evropě i Africe. Donedávna Turci stáli u dveří Západu, snažili se dělat, co mu na očích viděli – a Západ se k nim často choval jako k podomkovi. Teď Turci zjistili, že existuje svět, pro který jsou Západem oni. Muž, který tenhle svět pro Turky objevil, se jmenuje Ahmet Davutoglu a je ministrem zahraničí. Změnil automatický řád věcí, kdy Turecko bylo celá desetiletí spojencem Západu (jeho armáda je v NATO pořád druhá největší po americké) a svým sousedům ukazovalo mlčenlivá záda. A to i přes to, že je dobře znalo, protože byli součástí Otomanské říše. Jako by Blízký východ neexistoval. Chyba, řekl Davutoglu: Když budeme hrát větší roli na Blízkém východě a prosazovat své zájmy ve světě, budeme i cennější pro Západ. To první se podařilo, to druhé ne.

Emancipace díky frustraci

Turecký vliv je náhle cítit nejen na Blízkém východě a Balkáně (především samozřejmě v Kosovu a Bosně), ale také v obrovském prostoru příbuzných národů od Ázerbájdžánu přes Střední Asii až do západní Číny. Turci se dokonce prosazují v Africe, kde v dobách, kdy Evropané šetří, otevřeli či ještě otevřou dvanáct nových ambasád. The Economist k tomu poznamenal, že Turecko se stává diplomatickým obrem. A obchodní výměna s nově nalezenými zeměmi stoupá. Vývoz na Blízký východ se zdvojnásobil. Export do Íránu a Sýrie je vyšší než do USA. Byznys s Evropou naopak klesá. A ještě něco se změnilo: Turci vyhlásili politiku „nulových problémů se sousedy“. Někdy je to přínosné, například usmiřování s Arménií, jindy Západ nevěřícně zírá. Zvláště při vyjadřování „muslimské solidarity“ občas zacházejí z Turci příliš daleko. Klasickým příkladem byla turecká podpora „humanitární flotily“ pro Gazu, jejíž plavba skončila masakrem. Pesimisté už se nechali slyšet, že Západ Turecko ztrácí, protože jeho loajalita patří bratřím ve víře, a ne těm, s nimiž je spojeno demokracií, svobodou a ekonomickým modelem. Optimisté namítají: Asi je lepší, když za muslimy hovoří Turci než autoritativní státy, jako je Saúdská Arábie či Egypt, nebo dokonce teokracie, jakou je Írán. A realisté tvrdí: Tohle není dezerce, jen emancipace. Kdybyste si vsadili, že roli v ní hrála i turecká frustrace ze Západu, neprohráli byste.

Obr v předpokoji

„Evropská unie by se měla jasně vyjádřit, jestli nás chce, nebo ne,“ řekl před několika týdny turecký premiér Tayyip Erdogan. Turci už mají pobytu v unijním předpokoji plné zuby. Pokořuje je. Podle průzkumu zpracovaného agenturou Pew si v roce 2005 přálo vstup do unie skoro 70 procent Turků a 27 ho nechtělo (Eurobarometr ukazoval podobná čísla), teď je jich pro jen 54 procent a proti čtyřicet. Když teď sílí jejich ekonomika i vliv, Turci si navíc myslí, že každým dalším rokem je Evropa potřebuje více, zatímco oni ji stále méně. A mají pravdu: ještě před deseti lety bylo Turecko zemí na periférii, teď získalo strategický význam jako spojnice mezi Evropou, Ruskem a Blízkým východem. Namítnete, že to tak bylo vždy? Ano, ale za jiných podmínek. Třeba se napříč zemí netáhly nové ropovody. Přístupová jednání s Evropskou unií se táhnou pět let, ale nevypadá to, že se někdy doberou konce. Pro každý případ má unie v klobouku neprůjezdnou závoru: rozdělený Kypr. Také jsou tady Kurdové. Hlavní problém, o němž se nemluví nahlas, je ovšem jinde. Unie nechce přijmout svou vlastní Čínu. Za třicet až čtyřicet let má žít v Turecku sto milionů obyvatel, zatímco největší stát unie Německo jich v té době bude mít zhruba sedmdesát. Otázka, zda Evropa vůbec má na to, aby vstřebala nového a tak velkého globálního hráče s cíli, které se občas liší od těch jejích, je na místě. A samozřejmě je tady islám. Spousta Evropanů nemůže skousnout představu, že největší země unie by byla muslimská. Jenže je tady i líc: Nebude škoda, když Evropa zapudí nejrychleji rostoucí ekonomiku v okolí a stát, jehož vliv na Blízkém východě stoupá? Zvlášť v době, kdy Evropané sami cítí, že tenhle region je jim blíže než kdy jindy? A kdy si navíc stěžují, že jejich vliv ve světě upadá?

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče