Obrácená pyramida

26. dubna 2011, 16:37 - Mgr. Dáša Hyklová
26. dubna 2011, 16:37

Země sklízí plody sociálního inženýrství

Ještě koncem osmdesátých let hrozilo Číně přelidnění, dnes se říše středu potýká s jiným extrémem. Čínská ekonomika roste, populace země, tvořící jednu pětinu světa, nicméně nezadržitelně stárne. Ustavičně se snižuje podíl osob v produktivním věku a počet důchodců roste rychlejším tempem než jinde ve světě. Od roku 2025 bude na čínském pracovním trhu každoročně ubývat přes deset milionů osob. Počet mladých lidí mezi 20 a 24 lety se v příští dekádě sníží o čtvrtinu. Čína se ještě nestačila plně zařadit mezi bohaté země, ale už začíná mít problém, který sužuje především západní, rozvinutý svět.
Podle oficiálních statistik žije dnes v 1,3miliardové zemi přibližně 167 milionů lidí starších 60 let, což představuje 12,5 procenta populace země. V roce 2030 jich bude podle propočtů čínského ministerstva pro občanské záležitosti 360 milionů. Hlavním důvodem tohoto trendu jsou tři desetiletí sociálního inženýrství, v jehož rámci Peking vnutil svému obyvatelstvu politiku jednoho dítěte. Zatímco na přelomu šedesátých a sedmdesátých let měla jedna Číňanka v průměru šest dětí, dnes, po třiceti letech přísné kontroly porodnosti, připadají na dvě čínské ženy děti tři.

Jedno a dost

Centrální vláda oznámila politiku jednoho dítěte v roce 1978 a nařízení začalo platit na území pevninské Číny o rok později. Bývalé britské kolonie Hongkongu a portugalské enklávy Macaa se vůbec netýkalo. Restrikce později přešly do kompetence provincií, takže podmínky se dnes liší, a to především mezi městy a vesnicemi. Například na venkově přicházejí výjimky v úvahu, pokud je prvorozeným dítětem dcera anebo pokud dítě trpí nějakou psychickou anebo fyzickou vadou. Dvě děti mohou mít také příslušníci etnických menšin. Ve velkých městech bývá druhé dítě povoleno, pokud jsou oba manželé jedináčci. Když rodina nařízení poruší, musí počítat s finanční pokutou, jejíž výše však dnes pro majetnější Číňany nepředstavuje vážný problém. Horší variantou mohou být sankce v podobě ztráty zaměstnání. Vyskytly se i případy, kdy byly Číňanky nuceny k interrupcím v pozdních měsících těhotenství, protože jinak by jejich manželům hrozilo vězení. Od počátku 90. let byly sice zakázány ultrazvukové testy pohlaví plodu, korupce na lokální úrovni však umožnila zákaz systematicky obcházet. Právě proto mezi potraty nadále výrazně převažovala děvčátka. V důsledku tohoto trendu dnes na 100 čínských dívek připadá v průměru 120 chlapců. V některých provinciích je tento poměr ještě vyšší.

Armáda bez manželek

Podle prognózy Akademie věd Číny dosáhne v roce 2020 až 24 milionů čínských mužů věku, kdy by se měli ženit, nicméně pro nedostatek potenciálních nevěst zřejmě rodinu nikdy nezaloží. Hlavní obava čínských úřadů spočívá v tom, že tato armáda svobodných, jejichž počet přibližně odpovídá populaci celé Austrálie, bude odsouzena k osamělému životu, což způsobí mimo jiné i obrovský tlak na systém sociálního zabezpečení. Situace se stává neudržitelnou a vedení země uvažuje o změnách. Prozatím se hovoří o pilotních projektech, v rámci kterých by úřady ve vybraných provinciích povolily místním rodinám více než jednoho potomka. Spekuluje se také o tom, že od roku 2015 by centrální vláda mohla povolit děti dvě.
Právě kvůli politice jednoho dítěte jsou pro Čínu charakteristické pomyslné pyramidy se vzorcem „4-2-1“. Jejich rozšifrování je velice snadné. Na jednoho vnuka s dvěma rodiči připadají 4 prarodiče. Drtivá většina starých Číňanů zůstává až do své smrti s rodinou, pokud ji má. Povinností čínských dětí je postarat se o své staré rodiče.

Finanční závislost

Taková je realita, jejíž součástí jsou tvrdé, ovšem poměrně jednoduché počty. Ve Velké Británii vzbudil před pár lety pozornost případ hongkongských rodičů požadující finanční kompenzaci za smrt syna, studenta prestižní univerzity, kterého v roce 2007 v Oxfordu zabilo nákladní auto. „Zatímco vyrovnat se se ztrátou dítěte je těžké pro kteroukoli rodinu, v naší kultuře to znamená také ztrátu jistoty do budoucna,“ vysvětlovali rodiče, kteří zdůrazňovali, že syna v průběhu studií finančně podporovali s vidinou, že až začne pracovat a vydělávat, rodině vše vynahradí. Podobné argumenty zazněly nedávno v souvislosti se zemětřesením, k němuž došlo v únoru na Novém Zélandu. Mezi 166 oběťmi ve městě Christchurch bylo také několik studentů pocházejících z kontinentální Číny. Vláda Nového Zélandu pozůstalé odškodnila, nicméně zástupce čínské ambasády Čcheng Lej pro rádio New Zealand uvedl, že kabinet by měl zvážit dodatečnou finanční asistenci pro rodiny čínských obětí. Ty podle něj nepřišly v důsledku katastrofy pouze o jediné dítě, ale také o svého budoucího živitele: „Zůstali osamocení a zoufalí… ovšem nejenom kvůli ztrátě milované osoby. Přišli o hlavní zdroj ekonomické pomoci pro dobu, kdy již nebudou výdělečně činní.“

Staří a osamělí

Povinnost postarat se o rodiče na stáří ukládají mladým Číňanům kulturní tradice založené na konfuciánství a také zákon z roku 1996. U tamních soudů se tu a tam objeví případy, kdy si důchodci stěžují na zanedbávání péče ze strany nejbližších příbuzných. Ústřední čínská vláda nyní uvažuje, že by uzákonila i povinnost dětí navštěvovat staré rodiče v pravidelných intervalech. V Číně dnes žije přibližně milion lidí starších 80 let a počet staříků, kteří poslední dobou umírají opuštění v bytech bez povšimnutí, úřady vyděsil. Podle právníků nebude schválení podobného zákona jednoduché. Nicméně tato varianta začíná získávat příznivce. Návrh plně podporuje mladý Číňan Rong Fan, který si našel zaměstnání v Hongkongu. „Pracuji a žiji daleko od matky, je jí přes šedesát a žije sama. I když jsem s ní v telefonickém spojení několikrát do týdne a v průběhu roku ji párkrát navštívím, stejně to nepovažuji za dostatečné. Mám hodně práce a je dost složité žádat o dovolenou z důvodu návštěvy mé matky. Kdyby byla uzákoněna povinnost navštěvovat stárnoucí rodiče, bylo by to jednodušší,“ uvádí.

Syndrom malých císařů

Pro tradiční čínskou rodinu je čím dál těžší žít pohromadě, jak bylo po staletí zvykem. Ekonomické reformy a změny daly do pohybu obrovské masy lidí. Přibližně 150 milionů Číňanů opustilo venkovské domovy a odešlo za prací do velkých měst. Ve většině případů šlo o lidi v produktivním věku, kteří zanechali v rodných vískách stárnoucí rodiče. Ti, kterým se daří, posílají domů peníze, ovšem na to, aby přestěhovali rodiče k sobě do měst, prostředky nemají. Na venkov se již vrátit nehodlají, a tak jsou mnozí z rodičů odsouzeni k dožití v samotě. Sociální inženýrství přineslo i další paradox dnešní moderní Číny. Rodiče žijící ve velkých městech vychovávají mimo jiné i díky vyšším příjmům sebevědomé jedince, kolem kterých se „točí svět“. Jedná se o tzv. syndrom „malých císařů“. „Pozorovala jsem je v restauracích, obchodech, v zábavních parcích. V mnohém se těmto rozmazlencům ustupuje. Dítě rozhoduje, co se koupí, kam půjde rodina na výlet nebo pojede na dovolenou,“ komentuje situaci Evropanka, která žila v Pekingu a poté na jihu Číny několik let.

Na čekačce

Střet těchto jedinců s životní realitou, kdy se mají postavit na vlastní nohy, pak bývá poněkud těžký. A tlak na to, aby v tvrdé konkurenci uspěli, ještě větší. Čína měla v roce 2009 více než šest milionů absolventů univerzit, z nichž si pouze 87 procent našlo práci. Více než 800 tisíc tak rozšířilo armádu nezaměstnaných. V samotném Pekingu jich žije, mnohdy v nuzných podmínkách, přibližně 100 tisíc. Jde o armádu připravených „mravenců“, kteří stále doufají, že je v hlavním městě čeká větší štěstí, než kdyby se vrátili do rodných provincií. „Mají vysoké nároky a očekávání,“ napsal na adresu studentů okupujících městské sklepy profesor Lien S’, autor knihy „Mravenčí rod“. Součástí problému je také skutečnost, že příliš mnoho vysokých škol v Číně nabízí programy, jež se podobají jako vejce vejci, čímž produkují absolventy, o které pak na trhu práce nikdo nestojí.

Důchodci bez penzí

Každým rokem odejdou přibližně tři miliony Číňanů do důchodu. Většina z nich si přitom úspěchů ekonomických reforem země moc neužila. Tato generace zestárla dříve, než dostala šanci zbohatnout. Zůstávají však aktivní a díky pohybu a střídmé stravě také fyzicky zdatní. Brzy po ránu je lze vidět v městských parcích cvičit kolektivně tai či, věnují se i tanci, hrají tradiční logickou hru mahjong, šachy a karty. Modernizace společnosti však posouvá i postoj ke starým lidem, ztrácí se respekt k těm, kteří byli zvyklí být většinu života potichu. Nicméně mnozí z nich dokážou být i dnes šťastní. Nejtěžší pro ně je, že mají hodně času a limitované příjmy. Nynější důchodový systém v Číně potřebuje změnu, protože pokrývá jen část lidí, jichž by se měl týkat. Přibližně 30 procent z těch, kteří jsou v důchodovém věku, pobírá skromný důchod ve městech. Na venkově by to mělo být díky změnám přijatým v loňském roce kolem deseti procent. Od státu přitom pobírají v průměru 120 juanů, tedy v přepočtu 307 korun. Vláda nyní připravuje důchodovou reformu, která by měla do roku 2020 zařadit do penzijního systému všechny čínské seniory. Jak již bylo uvedeno, o drtivou většinu starých lidí v Číně se stará rodina, o přibližně šest procent pečuje komunita a zbylá čtyři procenta končí v domovech důchodců. Těch je v Číně vzhledem k tamní obří populaci stále jako šafránu. V roce 2005 bylo pouze jedno procento Číňanů starších 80 let umístěno v podobných zařízeních, zatímco ve Spojených státech to představovalo 20 procent. Dnes nabízí domovy důchodců v Číně přibližně 2,5 milionu míst a podle odhadů je jich potřeba nejméně osm milionů. Takové propočty mohou znít lákavě i pro podnikatele, v úvahu přichází především zařízení pro majetnější čínské důchodce, existují však i plány pro vybudování celých vesnic určených pro nejstarší generaci. Firmy provozující podobná zařízení v Německu, ve Velké Británii a ve Spojených státech mají s projekty tohoto typu bohaté zkušenosti. Nicméně výzvy, které na ně v Číně mimo jiné i v podobě nejrůznějších regulací čekají, jsou stále velké. Největšími překážkami jsou však ty kulturní. Číňané totiž potřebují čas, aby si na „odkládání“ svých příbuzných do zařízení pro seniory zvykli. Zvláště když nebude v silách mladé generace postarat se o všechny.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče